Jak smysluplně vést tým
– by Lukáš Pitter
Jak zařídit, aby se lidem kolem mě lépe žilo a pracovalo? Co mám udělat pro to, aby v 2FRESH byli lidé spokojení? A co to vůbec znamená zažívat spokojenost v práci? Chtěl jsem si napsat pár poznámek k vedení lidí v našich týmech, abych pořád dokola nedělal stejné chyby. Oni totiž lídři, kteří vedou týmy nebo i celé firmy mohou být pro společnost zatraceně nebezpeční. Lidé mohou být z práce nespokojení, nešťastní a pak mohou jít a vybíjet si své frustrace na svých nejbližších. A společností se pak šíří blbá nálada.
Ano
Tohle zamyšlení je pro všechny, kteří by chtěli nahlédnout do toho, jak přemýšlí a fungují designové týmy ve studiích, startupech a agenturách. Je to věnováno všem, kteří vedou a starají se o lidi pracující dohromady v týmech.
Ne
Tohle zamyšlení není pro ty, kteří očekávají konkrétní postupy nebo trendy v oboru. Není to pro lidi, kteří chtějí okamžitou výhru, ale spíš pro lidi, kteří po sobě chtějí něco zanechat. Není to pro “manažery”, kteří ostatní kontrolují, ale pro vůdčí osobnosti, které chtějí vytvářet mezi lidmi důvěru.
Jako dítě jsem hrál hokej. Byl jsem takové to díte, co místo dětství jen trénuje. Mým cílem bylo jednoho dne hrát v americké NHL. Od svých 4 let jsem trénoval každý den i několikrát denně. A v 19 letech, když jsem se po letním přijímacím kempu dostal do tehdy nejlepšího juniorského týmu v Čechách, odkud se chodí na kempy do Ameriky, jsem s hokejem skončil. Nebylo to tím, že by mě už hokej nebavil nebo mi nešel, ale tím, že jsem se ve většině hokejových týmů necítil dobře. Nezapadal jsem. Když totiž nesouhlasíte s trenérem, nemusí vás vůbec nasadit nebo hrajete ve třetí lajně. Když jste nepopularní introvert, při zápase vám spoluhráči nepřihrají. A v juniorech, kde začnou být mezi hráči už značné věkové rozdíly, je celkem běžná i šikana. Čím dál tím víc jsem se cítil jako něčí loutka. Nešťastný, frustrovaný a neúspěšný. Na hokejových týmech, kterými jsem prošel, se mi nelíbilo jednání z pozice síly, elitářství, povyšování a mocensko-politická hirearchie. Nelíbila se mi kultura toho, že když z jakéhokoli důvodu nezapadáte, tak vás to jenom víc sundavá.
Po skončení mé hokejové kariéry jsem 8 let strávil v samotě freelancováním. Navrhoval jsem weby, animoval, programoval a tak. Pak přišla příležitost založit si vlastní společnost. Vybudovat vlastní tým. Kromě toho, že jsme chtěli být nejlepší na světě, jsme pořádně nevěděli, co má být naším cílem. Ale věděli jsme, jak náš tým bude fungovat. A ještě spíš, jak určitě fungovat nebude. Nebude to jako na hokeji. Chtěli jsem vytvořit společnost, kde se lidem bude pracovat dobře a práce je bude naplňovat. Až později jsme si uvědomili, že právě tohle by mělo být naším cílem. Být prospěšní. Ne jen úspěšní. Umožňovat lidem v 2F růst, učit se a najít naplnění. A taky pomáhat společnostem lépe fungovat jako tým a díky tomu vytvářet prospěšné produkty pro jejich zákazníky.
Kdy jsou lidé spokojení se svou prací? Lidé jsou v práci šťastní, když mají…
- Samostatnost. Možnost dělat věci svobodně, s vlastní odpovědností a způsobem, jaký si sami rozhodnou.
- Mistrovství. Možnost stát se v něčem opravdu dobrý, učit se, vyvíjet se a růst.
- Účel. Možnost najít smysl v práci, kterou dělají, a vědět, proč ji dělají.
Tak a teď, když víme, co máme dělat, jsme v pohodě. Nebo ne? Je dobré vědět, co dělat máme. Ale je možná ještě lepší vědět, co dělat nemáme. Historie nám to ukázala už mnohokrát. Tak třeba nedělat blbý tendry. Nebo nedělat projekty bez výzkumu. Takže jsem si připravil takové přípomínky, promluvy k sobě, abych jako lídr týmů a naší společnosti nedělal pořád dokola stejné chyby. Chyby, které vedou k nešťastným lidem v týmu, zmařeným kariérám, nespokojeným klientům a mým blbým náladám.
Nastala hádka. Tak třeba když se s designérem nemůžeme shodnout na tom, která varianta návrhu se použije do dalšího testování. Argumenty na obou stranách jsou vyčerpány, čas tlačí. Jako lídr musím zařídit, aby se lidé dohodli. Cítím úzkost, protože jsem měl dávno být už jinde. A já to myslím dobře, že jo. Najednou se slyším říkat věty jako: “Za mě tohle dává logiku,” nebo ještě hůř: “Já mám pravdu!” A samozřejmě to doprovodím patřičnou řečí těla. Zdvižený prst. Bouchnutí do stolu. Co tím lidem kolem sebe ale skutečně způsobuju? Lidi v mém týmu se mi podřídí. Vlastně tak u nich vypínám vůli přemýšlet samostatně. Protože šéf to tak prostě chce. Co by se příště snažili sami něco vymýšlet, když já s nimi stejně nebudu souhlasit. Když nastane hádka a nemůžeme se v týmu shodnout, žádné zvyšování hlasu nepomůže vyřešit problém. Znamená to, že jako lídr jsem to podělal už dávno před tím. Nestanovil jsem totiž cíl, směr nebo hodnoty, podle kterých bychom se mohli rozhodovat. Jediný způsob, jak se z toho dostat je snažit se pochopit vnímání a způsob přemýslení lidí v týmu. A bavit se s nimi, dokud nevidíme náš cíl stejně. Takže. Nebudu říkat lidem, co mají dělat. Nebudu za ně rozhodovat, aby lidé nepřestali brát projekt za svůj. Raději se ujistím, že chápou, čeho mají docílit. Nerozhoduj, ukazuj na cíl.
Je krize. Takový krizový stav mysli člověka nebo dokonce mysli celého týmu, může vyvolat celá řada vnitřních i vnějších faktorů. Tak například, vy máte pocit, že koncept není dost konzistetní, jednoduchý nebo tomu chybí šťávička. Projekťák má pocit, že nestíháme. Nebo klient má pocit, že se zhoršila úroveň našich výstupů. Lídr je tu od toho, aby věci zachraňoval. A já to myslím dobře. Takže sednu a udělám to já sám, že jo! A to nejlépe přes noc, před nějakou důležitou schůzkou, workshopem nebo spuštěním. Ráno pak klientovi ukazuju, jak jsem to zachránil. Jedna krize se tím možná zažehná, ale zadělávám si na krizi jinou. Lidi jsou na mě naštvaný, že jim předělávam práci a ani jim o tom neřeknu. Jsou naštvaný, protože před klientem vypadají jako neschopný idioti. A vůbec, proč by se příště snažili, když jim to pak zase předělám. Takže. Nebudu měnit věci bez vědomí a zapojení lidí v týmu. Zachráním tak možná situaci, ale ztratím důveru lidí. Krizí si musíme projít společně, abychom se nedělili na lídry a plniče zadání. Protože všichni jsme lídři svých cílů a osobních ambicí. Nedělej to sám, spoj lidi.
Máme tu novou příležitost. Je třeba ulovit nový job. Zazářit na workshopu. Lídr je tu přece od toho, aby vítězil. A já to myslim dobře. Takže projekt vykopnu, klienta nadchnu a nakoupím do toho celý tým. Jenže zanedlouho přijde další nová příležitost. Takže tým opouštím a jdu vyhrávat o projekt dál. Kormidelník opouští loď a nechává na palubě posádku, která ale moc neví, kam má loď vlastně plout. Cítí se trochu jako opuštěné bezradné děti. A klient? Ten se cítí podvedený, protože si myslí, že najednou na projektu už nepracují áčkoví lidé, ale jen nějací junioři. Takže. Nebudu vyhrávat a nakopávat projekty, které nemůžu dokončit. Zůstanu neviditelný a na loď budu vstupovat co nejméně. Z povzdálí dám týmu podporu, aby zvítězil a dokončil projekt samostatně bez rizika nenaplněných očekávání, které obyčejně vytvářím. Lidé v týmech tak dostanou více příležitostí, jak se rychleji zlepšovat a zažívat úspěch. Když přijde nová příležitost, zařídím, aby vyhráli ostatní, ne jen já. Nevyhrávej, rozdávej.
Padla otázka. Tým se sešel dohormady a radí se o tom, co se bude dělat dál. Padají otázky a sbírají se nápady. A lídr je tu přece od toho, aby lidi motivoval. Myslím to dobře. Jako nejzkušenější a správně nadšený člen týmu usměrním diskuzi hned na začátku. To, co mám na srdci, chci říct teď hned. Chci motivovat teď hned. Aspoň ušetříme čas. Ty introverti stejně nikdy nic neřeknou a jenom mlčí. Už mi ale nedochází, že beru příležitost svým kolegům, kteří se pak cítí tak, že na jejich názoru stejně nikomu nezáleží. Ani nezazní názory introvertů, kteří narozdíl od těch druhých, co rychleji mluví než přemýšlí, mívají kvalitní a promyšlené nápady. Ale nejhorší na tom je, že ochuzuju sebe i celý tým o příležitost stavět na nápadech druhých a navzájem se obohacovat díky rozdílnosti nás všech. Takže. Když budu mluvit jako poslední a všichni budou mít prostor se vyjádřit, budujeme si mezi sebou důvěru, protože nikdo nezůstane pozadu, nevyslyšen, odříznut. Navíc budeme mít kvalinější nápady, protože obohatíme naše nápady o nápady ostatních. Nemluv první, naslouchej.
A tak jsem si sepsal takových pár připomínek. Abych si pamatoval, že nemám bejt věčně takovej kokot. Dělat lidem pořád stejný věci. Až zase budu příště podezřele horlivej, vystrašenej nebo zaslepenej, snad si vzpomenu, že když to ostatním kolem sebe budu posírat o trochu méně, bude se jim o hodně lépe žít. Budou šťastní? Asi ne. Nebudou mít méně práce. Ani nebudou mít jednodušší práci. Ale budou vědět, že jsou svobodní a dělají si věci podle sebe. Budou na sebe hrdí, protože budou vědět, že jsou v něčem dobří. A taky pravděpodobně budou pracovat víc než musí, protože budou vědět, že to má smysl.
