NORSKO 2016
Plán podívat se do Norska jsem měl v hlavě už na střední škole. Vznikl krátce po naučení eskymáka, tedy v době, co jsem místo večerníčku začal před spaním sledovat kajakové filmy.
Nechápal jsem, jak někteří borci musí najet čistou lajnu, přestože před sebou vidí pouze to nečitelné peklo, tvořené zpěněnou vodou, udělají poslední záběry před hranou vodopádu, srovnají nebo odhodí pádlo a šup, už jsou dole. Na jaře jsem si koupil kajak i s dalším vybavením a pomalu začal promýšlet, jak se do Norska dostanu. Domluvil jsem si práci na farmě kousek od Trondheimu formou workcampu, pouze za ubytování a stravu, abych měl alespoň nějaký kontakt a už zbývalo jen tam docestovat. Hledal jsem co nejlevnější variantu, aneb když si koupíte vybavení na vodu za částku, za kterou by někteří lidé koupili slušné ojeté auto, tak zjistíte, že vám toho moc nezbylo. Prvotní plán dostopovat s kajakem na zádech jsem po dlouhém váhání zavrhl jako nereálný a koupil si letenku do Osla Sandefjord, s tím, že kajak si budu muset půjčit. Říkal jsem si, že si tím parádně pomůžu, a z Osla už to bude brnkačka, no z Osla to už brnkačka opravdu byla, ale po příletu jsem zjistil, že zmiňované letiště je od mnou požadovaného hlavního města vzdáleno 125 km opačným směrem, než jsem potřeboval.
To se tak stane, když ještě do poslední chvíle pracujete na brigádě, a v posledním týdnu, kde máte 2 dny volné tak točíte kamarádově ségře svatbu, tudíž jsem se v Norsku ocitl bez mapy a informací, jen jsem matně tušil, že Trondheim je někde na severu (smartphone jsem fakt neměl, místo toho jsem si vzal starou prověřenou Nokiu, tužku a deník). Na letišti mi jako první pomohl jeden Litevec, ukázal na mapě, kde jsem a vypsal mi města, kterými bych měl projet. Vzal mě kousek od letiště, a protože začalo pršet, tak mě vysadil pod mostem, kde jsem se mimo jiné pokoušel stopnout i jednu policajtku, která sice zastavila, ale k mému překvapení se jí nějak nechtělo mě brát, a ještě mě poslala na méně frekventované místo, ze kterého auta jezdila úplně jiným směrem, než jsem potřeboval. Zachránil mě jeden borec se seakajakem na střeše, který mě hodil až do Osla k jednomu kempu, abych si mohl zjistit informace o další cestě.
Zde jsem se setkal s nějakýma Polákama a Čechama, kteří mi dali mapu a pár tipů, a taky jsem se ujistil, že za 330 NOK (cca 990 Kč) fakt v kempu spát nechci, když hned vedle je nádherný klidný park bez všudypřítomných stanů a karavanů. Rád bych napsal, že jsem rozbil stan, ale ten jsem neprozřetelně nechal doma, protože mi to připadalo jako zbytečná přítěž. Vyřešil jsem to tedy plachtou, ale neměl jsem ji moc odzkoušenou a lehce protékala, zkrátka ráno jsem se probudil docela mokrý v ještě mokřejším spacáku, ale vysvitlo sluníčko, a tak mi to ani moc nevadilo, ostatně na vybranou jsem neměl. Po zhltnutí posledních zbytků jídla jsem se vydal na prohlídku Osla, které jsem sám pro sebe nazval město Tesly, protože elektromobil Tesla Model S jsem jen v Oslu spatřil celkem 36 krát.
Až později jsem zjistil, že majitelé tohoto luxusního auta za něj nemusí platit dálniční známku. Z architektury se mi nejvíc líbila moderní Opera house a Vigeland park, kde je neuvěřitelné množství soch pouze od jednoho autora, a každá je jiná.
Noc trávím ještě v Oslu, tentokrát v největším kempu, na kopci, kousek od centra. Potkávám Viktora, programátora z Liberce, který právě odešel z korporátu a zkouší štěstí v menší firmě v Norsku, dal mi jeden velký cestovatelský dar — půjčil mi svou kempovou legitimaci, abych si mohl dopřát sprchu. Když zase vypadám trochu k světu, jdu si po domluvě na recepci rozložit spacák pod deštník bufetu, přece jen kdyby začalo pršet.
Ráno se vydávám směr výpadovka E6, která se táhne dalších 500 kilometrů na sever a vede až do Trondheimu. Čtyři hodiny marně zvedám palec a napadají mě všelijaké černé myšlenky, až už jen tak sedím na bobku, když mě berou 2 blonďaté ségry vracející se domů z týdenního výletu po jižním pobřeží, zvou mě k sobě na večeři do krásného domku v Hamaru na pobřeží největšího norského jezera Mjøsa, a když vidím za garáží dva seakajaky, je vše jasné a pádlujem až do západu slunce, poté u nich nechávám vše kromě spacáku a deníku a spím na pláži s výhledem na Vikingskou halu, dějištěm rychlobruslařských závodů na olympiádě v roce 1994.
Na druhý den se stopuje docela špatně, ale kolem poledne se dostávám na jednu benzínku v Lillehammeru, a tak obědvám s kamioňákem — Litevcem, za kterým sem tam přijde nějaký chlápek a on prodá nějaký východní alkohol nebo cigarety, kterého má asi plné auto.
Pomalu se začíná stmívat, ale já pořád nemůžu narazit na auto, které by mě vzalo o kousek dál, až přijíždějí dva obytňáky a z nich vystupují šediví dědové. Na otázku zda jedou na sever oba odpovídají že ano, ale až další den, a po krátké diskuzi mi nabízí, že s nimi mohu povečeřet a vyrazíme zítra společně. Oba jsou pouliční muzikanti. První z nich Moti, Izraelec, perfektní vypravěč a kuchař, každý rok jezdí hrát i do Indie a používal spoustu orientálních koření, připravil jídlo o kterém se mi ani nesnilo, a neustále vtipkoval.
Druhý se jmenoval Lens “Dr. Harmonica” a pocházel z Kalifornie. V době hippie vlny jezdil s kabrioletem pomalovaným houbičkami. Ukazují mi staré fotky. Oba společně hráli na festivalu v osmdesátých letech v Tokiu, a teď jeli celé léto společné turné po západním pobřeží Norska. Ráno mne Moti vzal do Dombåsu, a protože začalo pršet, šel jsem se schovat do nedalekého kostela kde náhodou měli varhany z Československa.
Poté jsem si stopnul autobus ze sedmdesátých let posprejovaný slovy norské hymny. Vevnitř byli pouze 3 lidé — majitel autobusu, který jej koupil den předtím, než jsem je potkal za 3000 NOK, a protože neměl licenci na autobus, tak řídila jeho kamarádka kamioňářka. Posledním členem byl Jonas, majitel krásné staré motorky, která jela uvnitř s námi. Všichni cestovali na hudební festival, autobus tam plánovali nechat a zpátky chtěl jet Jonas na motorce. Při jízdě jsem lehce trnul, jestli vůbec dojedeme, nešly totiž dovřít dveře, a olej tekl dolů dírami v hadičkách spolehlivěji, než kdybyste otočili kohoutkem, ještě že brzdy alespoň trochu fungovaly, test přišel asi po 20 minutách jízdy, když cestu začal přecházet los, ale nakonec jsme všichni včetně losa vyvázli bez odřenin, a jelo se dál.
S autobusem jsem se rozloučil v Berkåku a následovala jízda s paraglidistou jménem Stian, který jel celý den ze Sandefjordu až do Trondheimu, tedy téměř stejnou cestu, kterou jsem potřeboval vykonat i já. V Trondheimu mě dovezl až k nákladnímu trajektu, který je pro pěší zdarma, a na rozdíl od komerčních lodí se člověk může po palubě procházet, jak se mu zachce. No a přímo na trajektu mě vzala jedna hodná maminka až na farmu na malém poloostrově Vallersund, kde jsem dorazil po setmění, a shodou okolností jsem se zde měl ve stejný den někdy k večeru objevit. :D
V příštích 14 dnech jsem byl „svázán“ programem workcampu, ne že bych neměl volný čas, ale pořád se něco dělo. Téměř celý pobyt ve vesnici jsme věnovali opravě stezky a zároveň jsme pokládali nový kabel osvětlení ve vesnici.
Na farmě měli také 2 seakajaky, takže jsem byl skoro každý den pádlovat a prozkoumávat přilehlé ostrůvky. Jednoho dne jsme jeli na 20 km vzdálený maják rybářskou lodí ze třicátých let a já jsem si i trošku zakormidloval.
Po skončení programu jsem s holkama — Paulinou a Leou z workcampu strávil dva dny prohlídkou Trondheimu. Nejvíc mě zaujal pojízdný manuál varhan v největší skandinávské katedrále Nidaros.
Po dvou dnech jsem se rozloučil a zase jsem byl sám. Rozhodl jsem se vrátit zpět na Vallersund a natočit krátký film o starém Volvu patřícím elektrikáři zaměstnaném na farmě. Při čekání na trajekt jsem se zeptal jednoho jachtaře na cenu plachetnice, protože jsem byl rozhodnutý si jednu malinkou koupit. Cena mě moc nenadchla, zato se mě tento námořník zeptal, jestli se nechci projet, že zrovna jede závod a potřebuje pomoct s plachtami. Já se samozřejmě chopil další cestovatelské příležitosti. Bylo poměrně bezvětří a o to těžší bylo správně nastavit plachty. Musím se přiznat, že jsem mu velmi nepomohl, občas jsem si dokonce připadal, že překážím. Taková práce s lany a ještě k tomu kontrolovat plachty a kormidlo.
Moc nefoukalo, a tak bylo důležité správné nastavení plachet. Závod se nám nakonec podařilo vyhrát a já stihnul poslední trajekt směřující k mé farmě. Doslova jsem naskočil na loď a vzápětí se za mnou zavřely dveře. Od trajektu mě vyzvedl jeden chlapík z farmy, byl jsem zpět. Pracoval jsem převážně na zahradě a ve volném čase pádloval nebo chodil na hory.
Na ostrově Valsøya, mostem spojeném s farmou se nacházel více než 15 let opuštěný dům, ale vše kromě exteriéru vypadalo, jako by jej někdo narychlo opustil teprve před týdnem.
Po dvou dalších týdnech je čas na návrat, abych mohl stihnout horolezecký festival v Adršpachu, a tak když zjistím, že mi přišlo stipendium ze školy, kupuji letenku a jedu domů.
Závěr: Jel jsem tam za divokou vodou, ale protože jsem neměl partu, zkusil jsem seakayaking, a poznal, že i ten může být zábava. Pocit, když jsem byl na otevřeném moři pouze v malé plastové skořápce, daleko od ruchů běžného života se nedá s ničím srovnat. Musím se tam vrátit.
Ještě nějaké fotky:
