Odpustit nebo vyhrát?

V současné době je toto téma pro mě více než aktuální. Nejsem jen divákem v kině, ale samotným aktérem. O to víc a hlouběji jsem měla možnost uvědomit si, jak moc je důležité odpuštění, ale také co se děje, když neodpustíme a proč nedokážeme nebo nechceme odpustit.

Bolest tišící lék..

Před několika léty, když jsem se dostala na cestu sebepoznání a seberozvoje, jsem se jako první naučila techniky, které pomáhají odpouštět druhým, ale i nám samotným a mnohdy i velmi rychle. Byl to pro mě přirozený krok. Dnes, když jsem ušla pořádný kus cesty zvané vědomý život, si ještě více uvědomuji, že odpuštění je jako lék tišící bolest. Je to první krok, který je dobré, ba nutné udělat.

Brána do spokojeného života

Od dětství nás rodiče, učitele, média a okolí programují (dle programů pochycených od svých rodičů, učitelů, z medii atd.), co je dobré a co špatné. Náš vyhodnocovací systém vytvoří naše vlastní přesvědčení a podle toho se nám utváří náš život. Záměrně píšu „se utváří náš život“, protože pokud nejsme ve svém středu, v rovnováze, přítomni ve svém životě, necháváme se ovládat všemi těmi programy, které chytáme ze svého okolí. Abychom mohli být spokojení, láskyplní a radostní, musíme se stát jednoduše řečeno tvůrci našeho života (téma je obsáhle a vydá na víc než jeden článek. Proto zjednodušená forma). Pokud na sobě nepracujeme, nenacházíme cestu do svého nitra a nejsme tvůrci svého života, tak v sobě chtě nechtě nahromadíme spoustu zranění. Někdy s časem je dokonce naše mysl přetvoří tak, že se cítíme ještě více ublížení.

Podpůrný program k výše zmíněnému je „Čas hojí rány..“ Čas je nehojí. V čase probíhá jen to, co tvoříme, ať už vědomě nebo jako naprogramovaní roboti s občasným pocitem, že jsme pány tvorstva. Je na nás jestli zranění zameteme pod koberec, budeme je ignorovat, zavřeme do nejniternější pandořiny skřínky v nás a nebo je uzdravíme.

Odpuštění je tedy jako brána nebo klíč od dveří zvené Uzdravení.

Nejdůležitější je první krok

Odpuštění je jeden, nikoli jediný krok k tomu, abychom uzdravili ty konkrétní situace v našem životě. Pomáhá nám utišit bolest těch zranění tak, abychom mohli věnovat pozornost další cestě léčení až k samotnému uzdravení. Je také zároveň nejdůležitějším krokem, poté stačí být silní, odvážní, pevní a vytrvalí.

Škatule, škatule.. nehejbejte se.

Mysl je velmi důmyslná a má mnoho podob. Umí se velmi dobře převléci i za naše srdce a my tak časem zjišťujeme, že se nám opět opakuje stejná situace, i když to přeci vypadalo na začátku úplně jinak. Jsou to jen odbočky, zkoušky na cestě. Čím více žijeme vědomě, tím rychleji, jednodušeji a lépe poznáme, kdy je to jen karneval naší mysli a kdy opravdu mluví naše srdce. Tím méně budeme potkávat ty nástrahy v podobě testovacích situací a odboček. Tím méně budeme ztrácet opravdové DARY v našem životě.

Pokud, ale nezačneme odpouštět, případně odpustíme ale situaci nebudeme dále uzdravovat, někde to na nás vykoukne.

Na záchodě si taky odpouštíme. A co by se stalo, kdybychom to neudělali? Myslíte, že by to jídlo na nás jednou nevykouklo? (omlouvám se, za přirovnání, ale je to nejjednodušší způsob, k čemu to lze přirovnat)

Je to taková škatule, kterou raději nechceme, aby se hýbala. Protože pokud se jednou pohne, tak strčí do další škatule a ta do další a máme tady rázem domino efekt. A čím déle žijeme se zavřenýma očima a nepoužívaným srdcem, tím horší a bolestnější jsou pak pro nás chvíle prozření.

Někdy se nám zbortí vše, někdy jen část a velmi často to pociťujeme na fyzickém těle jako nemoci. V lehčí fázi sem tam nějaká chřipka, druhý stupeň chřipky, angíny, horečky, které se táhnou týdny nebo se vrací velmi velmi často, dále to mohou být závažnější onemocnění — gynekologické potíže, problémy s ledvinami, játry, plícemi, zlomeniny až nakonec to vyústí do nehod nebo neléčitelných nemocí — rakovina či pohlavní nemoci a šmitec.. smrt.

Když nechci odpustit aneb pohled z nadhledu.

Jak jsem již psala výše, rozhodla jsem se pro osobní rozvoj a vědomý život. To sebou nese pochopení příčiny a následku, nasloucháni sobě nebo také řešení situací jinak než doposud. Samozřejmě je v tom mnohem více aspektů, ale pro toto vysvětlení postačí tyto příklady.

Když se podívám na mou situaci s nadhledu velmi dobře si dnes uvědomuji, co způsobuje neodpuštění a neuzdravení vztahů. Nakonec potrestám nejvíce sebe samu. A i přes to se potýkám s myšlenkou „Nedokážu, ba nechci odpustit!“ Rána je velmi hluboká, bolest příliš silná. Slyším své srdce jak říká „ODPUST — vem si ten tišící lék, aby ses mohla vydat na cestu uzdravení, jinak nedostaneš odpovědi na tvou každodenní otázku — JAK uzdravit ten vztah..“?

V tomto momentě je jasné, že stojím jednoduše před rozhodnutím, protože odpustit dokážu, ale nechci. Proč? Neodpuštění pomáhá zapamatovat si, jak moc bolí, co mi ten člověk udělal. Jak moc mě to zranilo a mysl nás přesvědčuje o tom, že příště.. příště to bude jiné. Ego mluví jasně: „Pokud neodpustíme, vyhrajeme! Bude nám lít, zatvrdíme se a příště si to už nenecháme líbit!“

Neodpuštěním stavíme kolem srdce zdi, někdy tenčí, někdy velmi silné, mysl to podpoří, přihodí další a další cihličku či kámen. Myslíme si, že příště to bude jiné. Nebude. Opět nás to dostihne a možná právě v daleko silnější podobě.

Paradoxně čím víc máme srdce otevřené, čím více odpouštíme, čím více uzdravujeme, tím jsme silnější, máme více pochopení, lépe a rychle přijímáme situace jak jsou a tím méně nás může někdo zranit.

Závěrem

Jedna ukázková výhra ega se mi podařila. Ego skákalo minutu radostí a pak jsem seděla půl hodiny ve sprše a nevěděla jsem kým jsem a kde jsem. Tak moc jsem dokázala ranit sebe. Vrací se to velmi rychle — další tři dny jsem jen ležela bez energie, bylo mi zle a ještě navíc jsem kopala kolem sebe do těch nejbližších a do jisté míry jsem je chtěla zranit. Tohle výhra není!

Ptáte se, proč já mám odpustit a především uzdravit tu situaci? Co on nebo ona? Uzdravte to ze své strany, odpusťte, jinak potrestáte sebe. Co udělá druhá strana je na ní, ale věřte, že když rozhýbete jedno kolo, roztočí se další.

A co se týká zdi kolem srdce? Je to jednoduché, nic a nikdo se nedostane dovnitř.. ani ven. Nikdo a nic..ani LÁSKA.

Tak co stojí vám to za to? :)