Psychické bacily jsou stejné jako ty fyzické..

Nedávno jsem přemýšlela jak dalece bereme jako samozřejmost fyzické projevy nemoci. Pravda je, že mnoho lidí i přes probíhající chřipku (očista, zastavení se, zklidnění, změna) v těle jde do práce. Ale i přes to děláme vše pro to, abychom zbytek nenakazili. Při horečkách dokonce zůstáváme doma a případné chrabré návštěvy odmítáme s tím, že je nechceme nakazit.

A pak jsou tady psychické projevy nemoci. V Čechách, daleko více než-li ve světě, jsme hákliví na označení psychický nemocný, labilní apod. Když to vezmu kolem a kolem, každý má nějaké své témata, které více či méně řeší/mění/pracuje s nimi. Jsou to stejné symptomy nemoci jako u chřipky bolavá záda nebo malátnost. U psychiky však soudíme, že je naopak velmi prospěšné se v tom hezky z vesela povrchně babrat a co víc — sdílet své bolístky (když ne s celým světem), tak alespoň s nejbližšími.

Hlavně k věci

Jedou, když se mi má mysl splašila a tahala mě do různých zákoutí minulosti a budoucnosti, jsem jako první pomoc zvolila svou koučku. Na konci sezení, jsem se ji omluvila, že vlastně o nic tak závažného nešlo, ale že mí kamarádi by mě asi na té hlubší úrovni, na které jsem potřebovala vyřešit vzniklou situaci, nepochopili. Tehdy mi naprosto trefně odpověděla: „S kamarády se tyhle věci neřeší, stejně byste nikam nedošli a akorát byste se v tom dokola plácali.“ A má pravdu.

Měla pravdu i v jiné věci — „Přijmi svou mysl, takovou jaká je. I ona má právo panikařit, zvláště pokud to je jen chvilkové.“

Jsme lidé, k životu potřebujeme mysl, ego a emoce. Samozřejmě, že ideální stav je, když jsou našimi nástroji a my je jako kuchyňský nůž, vidličku či lžíci používáme dle své potřeby a uvážení. Občas se ale stane, že ne a ne ten nůž najít a tak si kus chleba pižláme vidličkou a nebo se necháme ovládnout schovávajícím se nožem a jsem o hladu.

Asi není třeba dodávat, že v té chvíli je ideální přijmout tu situaci, tak jak je a být pozorovatelem rozbouřené mysli či emocí a ega. Oni se unaví :).

Pokud chceme najít příčinu a víme, že se nás dané téma týká víc než jen povrchní, chvilkové uklouznutí, pojďme rovnou k věci (nebo jak jen to bude možné). Především vypněme soudce, hodnotitelé, oběti a jiné role či strašáky v naší hlavě, a podívejme se, kde může mít vzniklá situace příčinu v minulosti. Kde nás kdo naprogramoval, kdy jsme chytli toto přesvědčení, jestli se to neopakuje apod. Dozvíte se jistě zajímavé věci. Jen pamatujte — především srdcem, hlavičku si nechte třeba na hledání ideálních spojů MHD :).

Jsme sociální bytosti

Ano. A je to tak v pořádku, jen si ze svých přátel nedělejme kontejner na informace (nebo v horším případě na s*ačky..). Věřte nebo ne, ale minimálně polovinu věcí, dokážeme vyladit sami v sobě a snad i lépe, rychleji, než když to donekonečna a dokolečka omíláme. Je to stejné jako s výše zmíněnou chřipkou.

Jsou samozřejmě momenty, kdy je daleko více účinné říct to někomu na hlas. Když to vyslovíme nebo napíšeme, polovina energie odchází a brzo na to si uvědomíme jak to „něco“ vyřešit. Jednoduše se nám otevřou možnosti. Nazvala bych to uvědoměním či prozřením.

Opět jako v předchozí části platí — hlavně k věci a srdcem. Před Vámi i po Vás toto dané téma řešilo a bude řešit milióny lidí. A nic není tak tragické, aby to nemělo své východisko.

Na závěr bych se ráda vrátila k začátku. Ochraňujme své přátele na cestě před našimi nemocemi. Mějme k nim úctu a pokoru, zaslouží si ji, proto jsou přece našimi nejbližšími.