Krkonošská padesátka 2019- Mizuno Trail Running Cup
Tenhle závod pro mě znamená víc, než si sám chci připustit. Když jsem do něj 6.srpna 2016 startoval naposledy, ani mě nenapadlo, že to bude na další 3 roky můj poslední horský (ultra)maraton.
Ten den, před 3 lety, mi závod absolutně nesedl a do cíle jsem se dostal s tím největším sebezapřením na pokraji absolutního fyzického i psychického vyčerpání . Tehdy jsem už po prvních 25 kilometrech věděl, že je něco?? hrozně špatně. Vůbec jsem nevěděl co, ale běžet jsem skoro nemohl. A v tomhle stavu jsem si protrpěl ještě dalších 25 km v horách. Jediné co mě dostalo do cíle byla moje neskutečná paličatost a strach ze slova „odstupuji“.
Do cíle jsem se nakonec po víc jak 7 hodinách dostal, ale za jakou cenu…
Stálo mě to 3 roky bez chuti závodit.
O tři roky později jsem se rozhodl, že nastal čas to znovu zkusit. A nebylo náhodou, že jsem si jako svůj re-entry point vybral zrovna Krkonošskou 50.
27/6/2019 večer jsem jen tak brouzdal po netu a najednou na mě vyběhla upoutávka na běžecký seriál Mizuno Trail Running Cup, jehož jedna ze zastávek byla i ona Krkonošská padesátka.
“Hmm.”
Zvedl jsem obočí a na chvíli se zamyslel.
“Blbost, řekl jsem, že je konec. Jebu na to.”
Rázně jsem utnul nastupující myšlenky.
“Co kdybych se podíval jen na profil trati..?!”
…
..
.
E-mailové upozornění o 7 minut později:
“Vaše registrace do závodu Krkonošská padesátka 2019 byla přijata.”
“Ach jo…”
Ten večer jsem uléhal do postele se smíšenými pocity. Jednak jsem se fakt těšil, až se proběhnu na skoro domácí trati, protože ta panorámata! za to stojí. Druhak se ve mně pořád mísily pocity nejistoty a respektu z trati. Třeťak jsem věděl, že na to mám, ale nechtělo se mi se sebe samotného opět dostávat pod tlak a zklamat se. Radši si budu běhat jen tak pro radost, než se stresovat závody.
Následující týdny jsem trochu změnil svoje bežecké návyky, abych závod zvládl o trochu elegantněji, než před lety, a to především:
a) Zařazením kopcovitějšího profilu (Ne, holandská placka se nepočítá!)
b) Trénink s běžeckými holemi (Byl jsem dvakrát…)
c) Navýšením tréninkových objemů / dávek (Ok, tady jsem byl poctivý.)
Jak se závod blížil, měl jsem ze sebe každým dnem lepší a lepší pocit. Kopce přestávaly bolet, objemy zůstávaly na podobné kilometráži, bolavá místa tolik nebolela. Jen ta únava byla až nepříjemně znatelnější, než když dřív.
Pár dní před závodem už jsem si upravil tréninkové dávky na minimum a lehce poupravil stravu. Objem zkonzumovaného piva a vína jsem zachoval na plus mínus stejném množství jako obvykle, možná mírně zvýšil. Bohužel na ověření těchto měření nemám k dispozici relevantní data.
2/8/2019 v předvečer závodu si balím věci na ráno. Dělám si kupičky:
a) Oblečení na cestu
b) Oblečení na závod
c) Výbava na závod
d) Ostatní krámy, které jsem nikdy nevyužil, ale do tašky je balím opět, protože co kdyby náhodou…
Taška zabalena, druhá večeře snědena, pohodlná postel ustlána, je čas jít spát.
3/8/2019 v den závodu se budím ještě před budíkem.
Hodinky ukazují 4:48 ráno.
Okej, to už nemá smysl. Vstávám. Převlíknu se do teplého oblečení na cestu, hodím něco sladkého za žebro a pomalu se vydám na cestu. Radši vyjíždím dřív, kdyby náhodou došlo k nějakému problému. K žádnému problému nedochází. Cestou se pomalu dostávám do předstartovní pozitivní nálady:
Do Špindlu přijíždím okolo 6:40 a auto zaparkuji na centrálním parkovišti cca 3 kilometry od startu. Na zadní sedačce proběhne standardní předzávodní procedura zahrnující aplikaci vazelíny na nejvíce exponovaná, rozuměj, na odření trpící, místa.
Kupičku a) vysvléknu, kupičku b) navléknu, běžecký batoh zabalím, obuji Inov8-ky, do ruky hole a hurá poklusem klus se vydávám na start k dolní stanici svatopetrské lanovky. Beru to jako rozcvičku a rozklusání v jednom. Aspoň nebudu muset šaškovat v areálu.
Okolo 7:00 se potkávám na startu se známými Martinem a Lukášem. Oba se bez jakéhokoliv bežeckého tréninku přihlásili na 21 km dlouho trať. Při pohledu na jejich tělesnou konstituci s bicepsy, jejichž obvodem je roven obvodu mého lýtka, si v duchu jen povzdechnu: “To vás bude bolet, hoši, hodně bolet…”, ale i tak jsem si jistý, že to kluci oba dají. Přeci jen i horský půlmaraton se dá v pohodě dokončit (chůzí), pokud hlava funguje a nedojde ke zranění.
7:10-Zbývá 50 minut do startu. No nic, nastal čas skočit k organizátorům pro startovní číslo 143.
(Mimochodem věděli jste, že 143 vznikne součtem 7 po sobě jdoucích prvočísel? (11+13+17+19+23+29+31)
Já až do dnešního dne ne, ale zjistil jsem to tak, že jsem do tohohle blogu googlil zajímavosti o čísle 143 a jako první se ukázal odkaz na wikinu, kde se tohle psalo.
7:40-šaškuji v areálu rozcvičováním a rozklusáváním
7:50-došaškoval jsem
7:58-zbývají 2 minuty do startu a já potřebuji na malou.
7:58:30-jsem na malé.
7:59:15- už nejsem na malé, běžím na start
8:00-Start je odložen o 5 minut, na startovní pásce posloucháme úvodní info organizátorů a držíme symbolickou minuta ticha za náčelníka Horské Služby Ádu Klepše.
8:05-Start
8:05:03-probíhám startem po pravé straně a asi míjím pás, který registruje čip, který je součástí startovního čísla. Trochu znervózním. Přemýšlím, jestli jsem to podělal už v nulté nebo až v první vteřině závodu.
Kašlu na to, běžím dál, kdyžtak to nějak s organizátory ukecám. Po 150 m roviny nabíhám do prvního stoupání. Držím se v pravé části startovního pole, cca v 2/6 startovního hada.
První kopec je zase vražda-3,5 km pořád nahoru a přes 400 nastoupaných metrů. Pořád myslím na ten čip. Co když mi to neuznají a já se tu budu honit pro nic za nic?!
Běžím terénem, který trochu znám, ale i tak jsem někdy až překvapen, jak pěkná trasa to je. Teda nebýt toho kopce, tempa a vůbec námahy. Ale příroda pěkná, to je fakt…
Běžíme okolo Boudy Na Pláni a čeká mě příjemný sběh z kopce následovaný nepříjemným stoupáním okolo Klínových boud. Tohle stoupání znám až moc dobře z našich firemních zimních radovánek (aka Krkonošská 70 na běžkách) a v létě není o nic lepší, ale ani o nic horší než KDYKOLIV JINDY!
Debilní kopec…..
Hurá, po 8,5 km běhu jsem na nejvyšším vrcholu závodu-1290 m.n.m. na úbočí Stohu! Tak teď už to půjde jako po drátkách! Tak šup dolů.
Nejde to jako po drátkách.
Trať začne být brutálně náročná na pozornost. Kamenitá stezka po úbočí Stohu velí k obezřetnosti a opatrnosti. Vzpomenu si na Fíkovy sběhy kopců a zrychlím tempo na max. Život je o neustálém balancu, tak balancuji opatrnost a risk (pokud lze balancem nazvat 30% opatrnosti vs. 70 % risku). I tak se ale sem tam dokážu pokochat okolím. A tahle část trati je suverénně nejhezčí z celého závodu.
Neustále si držím stejný odstup od závodníka přede mnou. Mastí to hodně v tempu, ale nechci ho ztratit z dohledu. Z povzdálí se ke mně blíží další dva borci. Prostě poběžím naplno, no. Serpentiny na cestě probíhám v maximální rychlosti a v zatáčkách jsem v takovém náklonu, že mám někdy pocit, že veškeré biomechanické a fyzikální zákonitosti v Krkonoších na malý moment přestaly platit.
Serpentiny na 10. km mě bavily a teď mě čeká pěkná rovinka ke sjezdovce Stoh. To bude na následujících pár chvil poslední hezká věc. Rovinka končí a trať se o 90° stáčí doprava. A co to znamená?! Že se poběží přímo dolů.
Hodně dolů.
Ze Stohu…
Kdo tam někdy byl, ví, že jet to na lyžích je o hubu. Černo-červená sjezdovka je v Čechách 6. nejprudší. Co se dá dělat, nahoru nepoletím a dole mě kdyžtak najdou…
Po prvních 50 metrech běhu po kamenito prašné cestičce je mi jasné, že jestli uklouznu už ani dole mě nikdo nenajde. Kolena dostávají zabrat, ale hole mi celkem dobře pomáhají ve stabilitě. Teď fakt nelituji, že jsem tuhle zátěž vzal sebou.
Stoh nakonec ve zdraví sběhnu. Dole čeká skupinka fanoušků, kteří dodají potřebnou psychickou podporu a hurá na první občerstovovačku.
11,3 km za mnou a leju do sebe dva kelímky jonťáku. Jeden kelímek vody na hlavu a jede se dál. Jelikož jsem opět v jednom z nejnižších bodů závodu, tak to teď bude, překvapivě, do kopce.
Asfaltová cesta okolo hotelu Horal se změní na lesní a posléze kamenitou cestu na úbočí Kozích hřbetů. Držím se ve skupince půlmaratonců a hecujeme se k tempu. Jsem mezi nimi jediný padesátkář. Začínám přemýšlet, že tohle tempo jsem fakt přehnal, protože nemůžu přeci 14 km běžet v tempu jedné z prvních skupinek půlmaratonců.
První krize na 14,6 km. Cítím pravý zadní stehenní přitahovač. Zvolním? Nezvolním?
Nezvolním! Dokonce v nejprudším stoupání ještě zrychlím chůzi. V tomhle sportu je víc jak 50 % o hlavě. Takže do toho prostě šlápnu.
Risk se vyplatil a skupince půlmaratonců se do kopce vzdaluji. Po chvíli ale kopec končí a trať se obrací zpátky ke Špindlu. A to co jsme nastoupali teď musíme zase sestoupat. Snažím se držet vyšší tempo, ale sběhy, podobně jako fyzika, nejsou moje silná stránka.
18. km přináší další občerstvovačku v údolí. Trať půlmaratonců a padesátkařů se tady rozděluje. Přibíhám a beru si kelímek s pitím od organizátora.
Voda.
“Fuj, to nechci,” s lehce arogantním tónem komentuji výběr nápoje a měním ho za jonťák. Okolo stojící diváci se sem tam pousmějou.
“No to ses zase ukázal, ty komiku,” říkám si v duchu.
Není čas ztrácet čas. Pokračujeme cestou, která mírně, ale stabilně stoupá po obvodu Železného vrchu. Na tohle místo nemám dobré vzpomínky, protože tady se to minule všechno zlomilo. Ale dneska to půjde. Cítím to.
Nemýlím se. Předbíhám dva běžce do kopce směrem k chatě u Bílého Labe. Další kopec z údolí si držím standardní odstup.
Po 24 km se závod chvíli běží po asfaltce z kopce. Sice se na sběhu dá hodně získat, ale já si potřebuji chvíli odpočinout. Ne fyzicky, ale psychicky. Nejde to pořád jen tlačit a hnát se rychle vpřed. I hlava potřebuje na chvíli volno od toho věčného “musíš”. Přepnu se do módu letadlo a zvolním tempo. Nechávám se předběhnout dvěma borci, jejichž tempo je obdivuhodné.
26,4 km a další občerstvovačka. Házím do sebe banán se solí, popíjím kolu, jonťák a vodu. Je to fajn, jen sem čekal trochu víc jídla! Kde je jako rohlík s vysočinou? Kde je chleba se sádlem? To je strava profesionálů!!! Jako jo, kdybych byl vegan, byl bych spokojen.
Nejsem vegan.
Jsem nespokojen a mám hlad.
Vyrážím dál. Tady z toho úseku si toho moc nepamatuji, tak sem dám namísto toho dvě fotky.
Monica: Chandlere, co to máš s obličejem?! Vždyť takhle fotka má říkat “Gellerová a Bing se vezmou” a ne “Místní občanka zachránila tonoucího idiota”!
28,5 km a bolí mě levá ledvina. Mám dvě diagnózy:
a) Mám nedostatek soli, proto mě bolí ledvina.
b) Mám přebytek soli, proto mě bolí ledvina.
Tak či tak mám problém s hladinou soli. Radši na další občerstvovačce zvolím správný mix vody a soli. Ale jaký mix je správný sakra?!
Na 31. km se najednou cesta stočí do lesa. Už dopředu pořadatelé avizovali, že tenhle cca kilometrový úsek si vychutnáme.
A vida.
Povedlo se.
I když teda přiznám, že si zrovna tenhle úsek spíš vychutnal mě.
Tak se na to podíváme. Běželi jsme:
Alespoň se mi během přeběhu tohohle adrenalinového úseku trochu zvýšila tepovka a vyplavily se mi do krve další endorfiny. I myšlenka na to, že už se trať přehoupla do své druhé poloviny a de fakto už se vracím do blízkého okolí Špindlu, mi pomohla udržet solidní tempo.
33,5. km a další občerstvovačka. Opět doplňují tekutiny a rvu do sebe banán a preclíky. Nacpal bych do sebe víc jídla, jenže víc tam prostě na výběr není!! Hlad jsem zkrotil, ale ke spokojenosti mám daleko. Není čas na postávání, závod je v plném proudu a každá prostojená vteřina znamená ztrátu. Z občerstvovačky vybíhám v momentě, kdy na ní přibíhá závodník za mnou. Organizátoři mu hlásí, že je na cca 11. místě….
Moment!
To znamená, že já jsem jako asi teda na průběžné 10. pozici???!!! Matika mi nikdy nešla, maximálně kupecké počty, ale sakra, jestli on je 11., tak já bych měl být o pozici před ním. Tohle mě trochu šokuje, protože jsem během závodu vůbec neřešil, kde asi jsem. Ono to ani moc nešlo, protože půlmaratonci a padesátníci startovali společně a oddělili se na 18 km a do té doby se pořadí určit nedalo. No a během závodu už ani na nějaké spekulace nemám čas. Sice se mi běží dobře, ale až takhle dobře?!
Ok, mažu dál směrem k centru Špindlu. Turistická sezóna je v plném proudu a míjím davy turistů. Někteří fandí, někteří nechápavě kroutí hlavou, další koukají do telefonů a ani si mě nevšimnou. Dobrý balanc, tak to má být!
Sice jsem zase ve Špindlu, což je fajn, ale teď mě bude čekat v podstatě poslední prověřovák celého závodu.
Stoupání na Mědvědín.
Začátek stoupání na 35. km je celkem příjemný, běžím ho i ve slušném tempu, ale i tak vím, že to je jen klid před bouří. Po 500 m před sebou vidím organizátora v reflexní vrstvě, jak stojí uprostřed cesty křižující prudkou sjezdovku. Přibíhám k ní a s úsměvem mi ukazuje vpravo a nahoru.
Ach jo.
„Doprdele, to je fakt strašně do kopce.“
Zatnu zuby a jdu, jak nejrychleji to jde. Po chvíle trápení se sjezdovkou se trasa umoudří a stočí se na asfaltku vedoucí na vrchol Medvědína. Asi 150 m před sebou vidím běžce a asi 100 m za sebou vidím dalšího. Rytmicky jdu rychlochůzí a stejným tempem klapou ocelové špičky mých holí o horký asfalt. Úplná běžecká symfonie. Na konci stoupání jsem běžce před sebou stáhl na cca 75 m a běžce za sebou nevidím.
Jsem na vrcholu.
A jako vždy po vrcholu přichází klesání. Tak klesám na Horní Mísečky a mířím na předposlední občerstvovačku na metě 40,5 km. Doběhnu ke stolu a málem se rozplynu blahem, protože:
!!!❤ Chleba s pomazánkou a rajčaty❤!!!
Rychle seberu jeden krajíc a silně se zakusuji do toho božského pokrmu.
“Počkej, ale to je chleba pro organizátory!”
“Ježiš, sorryjako,” odvětím.
Poslední sousto chleba zapiji nealkoholickým pivem v kelímku.
“Počkej, tys chtěl nealko pivo, viď?! To je na druhé straně stolu. Tohle je dvanáctka.”
“Bezva…Snad nebudu muset dejchat. “
Z občerstvovačky odbíhám posilněn v doprovodu běžce, který se na mě dotáhnul. Už teď vím, že zbytek cesty je plus mínus z kopce a že budu každým kilometrem ztrácet.
Během 5 kilometrů mě předbíhají další 3 běžci. Do posledního stoupání za sebou táhnu velmi dobře běžící běžkyni. Do kopce ji vytáhnu, ale při sběhu do Špindlu natáhne krok a já už se ani nepokouším na to reagovat.
“Na jistotu! Hlavně bez zranění či kiksu!” říkám si v hlavě.
Už jsem zase ve Špindlu. Chybí mi poslední 2 kilometry.
Poslední kilometr před cílem mě začíná chytat křeč do zadního stehenního přitahovače. Celý závod vpoho a začnu křečovat v posledních metrech. Tělo asi ví, že už to bude končit a chce mi to dát sežrat. Má na to právo.
500 metrů do cíle potkávám Martina, Lukáš a Terku, kteří si své závody (na 21 a 5 km )již odběhli a vydali se mě povzbudit před cílovou rovinku. Když kolem nich pobíhám, tak mě zase chytne křeč do stehna. Běžím lehce zkripleně, ale běžím dál!
Cílová rovinka.
Poslední metry.
Cíl.
Rituálně políbím pravou ruku a přiložím ji na srdce. Dělám to tak při každém závodě, jako výraz díku tělu za to, že mě podrželo.
Dělám to i dnes.
V cíli kouknu na čas. 5:23.
5 hodin a 23 minut. 16. místo absolutně. 4. místo v kategorii do 30 let.
Před 3 lety jsem to běžel za 7:09.
Dnes se to povedlo.
Satisfakce.
Příště se to snad povede zase…
Jo a slibuji, že na další blog nebudete muset čekat zase 3 roky…tak za pár týdnů čaudy. ;-)
