Není čtyřiadvacítka jako čtyřiadvacítka.

„Pavel Zitta: Rock Point — Horská výzva je pot, dřina a odříkání“

„Už tuto sobotu odstartuje nejextrémnější běžecká čtyřiadvacítka v Koutech nad Desnou.“

„Právě co do převýšení je jesenická čtyřiadvacítka papírově nejtěžší v Česku. Rozhodně bude stát hodně sil, a někteří budou doslova bojovat o přežití.“

…říkali na internetu, tak to musí být pravda.

Na závod jsme se s Filipem přihlásili do kategorie dvojic už pár měsíců předem. Z jakého důvodu jsme to udělali už si nevybavím, ale asi nám to přišlo jako fajn výzva…

Asi.

Oba nás čeká 850m stoupání a 850 m klesání na cca 14,5 km dlouhém okruhu. Budeme se střídat po kole. Asi bude nejlepší nepřepálit start…

Asi.

Zvažovali jsme, jestli se sebou budeme tahat trekingové hole a nakonec jsme se shodli, že to bude asi lepší bez nich…

Asi.

V areálu Koutů nad Desnou stojíme mezi desítkami dalších šibnutých lidí, kteří se rozhodli přetransformovat klišovitou frázi „sportem ku zdraví“ na mnohem přesnější „sportem za destrukcí vlastního těla“.

No nic, šup k závodu.

PRVNÍ KOLO

Hodinová ručička skočila na 12 a závod odstartoval. Začíná se prudkým 3,5 km dlouhým stoupáním k vrcholu lanovky v Koutech. Na to, že se má závodit ještě 24 hodin, tak se to rozběhlo pekelně rychle. Hned první kopec natahuje hlouček těl do dlouhého hada. Držím si první skupinku na dohled a lituju, že jsme nechali hole doma. Má je skoro každý a cítím, že bez nich to protrpíme. Kopec je to strašně prudký a nekonečný. Chvílemi se stoupání zmírní a tak se snažím alespoň klusat. Nejhorší část nastává při běhu pod sedačkovou lanovkou, kde se cesta stáčí a stoupání je jak horor z devadesátek-pekelně krvavé.

První občerstvovačka je na vrcholu lanovky. Hlt Ioňtáku, hlt vody a běží se dál. Vbíhám do lesa, kde se stoupání zmírňuje a zvyšuju tempo. Tahle pasáž až po vrchol Dlouhých strání mi sedí a tak dupu, jak to jde. Dobíhám na vrchol Dlouhých strání a poprvé vidím přečerpávací nádrž naživo. Je to pěknej pohled. Ideální místo na výlet. Škoda, že tam tak fouká a ještě tam musím běžet. Po půl oválu okolo nádrže se sbíhají schody ke druhé občerstvovačce. Hlt vody, hlt ionťáku, pokec s fajn občerstvovači a běží se dál, protože Kdo se vleče, neuteče. Následuje 2 km dlouhý sběh z vrcholu po asfaltce. Házím řeč s Petrem, který běží jednotlivce. Má super tempo, dobře se s ním povídá a nakonec mi řekne, že si můžeme v depu půjčit jeho rezervní hole! BOREC!!

Asfaltka další kilometr stoupá nahoru, aby mě po dalším kilometru vyplivla zase u první občerstvovačky na vrcholu lanovky. Půl banánu a koláč zapiju vodou a běžím. Trasa vede po černé sjezdovce. Strašně prudký, radši zvolňuji. Po krátkém transferu po vrstevnici následuje technicky náročný sběh trasy pro horská kola. Cesta dolů je prudká, zatáčky a vracečky ostré, hlína klouže, kameny smekají. Sbíhám to na jistotu, ale kolem mě se prožene sprintem nějakej magor (Zábřežák David viz níž) -nepobírám. Už vidím depo, tak do toho trochu šlápnu, ať to Filipovi hodím v lepším čase. Na střídačce už na mě Fíla čeká. Hlásíme střídání, přehazujeme si čip na kotník, popíšu mu pocity z trasy a už vidím jen jeho záda. Koukám na časomíru…

“1:29 za kolo?! No ty vole…”

Na mysl mi lezou myšlenky o přepáleném začátku. Snad Filip zvolní. Jdu do depa, převlékám se do suchého, půjčuji si Petrovy hole (DÍKY JEŠTĚ JEDNOU!), sundávám boty, proklepávám nohy, masíruju svaly, házím něco do žaludku, odpočívám a čekám. Filipův postup sleduju na Endomondu, takže tuším, kde se asi pohybuje a v kolik ho můžu čekat. Ve 14:55 jdu radši na předávku, abych měl čas na strečink. Kouknu ke sjezdovce a nějakej blázen běží z kopce strašně rychle…

“Počkej, to je Fíla!”

Ještě není ani 15:00 a už je tady?! Přišli jsme si zaběhat a najednou jsme první. Přepálený, hoši, přepálený…

DRUHÉ KOLO

Předávka čipu, pokec o pocitech, hudba do uší a jdu na druhé kolo, tentokrát už s holemi. Proklínám nás za tohle tempo, to nemůžeme udržet. Do kopce dupu, jak to jde. S ostatními závodníky se vzájemně podporujeme a hecujeme. Obdivuju jednotlivce. Kolo mi odsýpá. Při výběhu na Dlouhé stráně si vzpomenu na podporu od rodiny a kamarádů. Strašně mně to pomůže- zrychlím, směju se na plný kolo, jsem plný nadšení. U sběhu černé mám náběhy na křeče. Znervózňuji a musím zvolnit tempo. Zase se kolem mě na technický části prožene sprintem ten týpek z dvojice Zábroďáků. Jeho sběhy nechápu doteď. Filipovi předávám v 16:37, takže už je vybavený čelovkou.

“Fílo, hrozej mi křeče, radši další kolo zvolním.”

Náběhy na křeče mě dost rozhodily. Nečekal jsem je tak brzy, ale ta černá strašně zabíjí. Musím s tím něco dělat. Dávám si nechutně velký množství soli, polykám magnéziovou tabletu, mažu si nohy emulzí, masíruju si lýtka, převlíkám se, zalézám do teplého spacáku a odpočívám. Pozitivně mě nabíjí odezva od ostatních, kterou si čtu na telefonu. Snad to doběhneme ve zdraví.

TŘETÍ KOLO

Nechci tomu věřit, ale Filip mi to zase předává na prvním fleku v 18:28.

„Ty kráso, začínám křečovat.“ říká mi při výměně.

„To jsou ty přepálený začátky… ☺Hlavně že jsme si říkali, že začneme zvolna.“

Se Zábroďáky v zádech vyrážím do svého třetího kola. Už dávno je tma, a tak ostatní závodníky rychlo chůzí míjím jen za světla čelovky. S tou solí jsem to přehnal a bolí mě ledviny. Tak ještě abych tady někde zůstal s akutním selháním ledvin…

Začíná padat mlha. Nahoře je jasno, nebe plné hvězd a strašná zima. Během nočního sběhu po asfaltce mě opět rozptyluje hudba. Dobrej doping — povolenej! Při běhu sjezdovkou se začíná ozývat koleno, a tak černou radši sejdu. Asi je pro mě zakletá. Do cíle to dávám v čase cca 1:50 na kolo. Filip vyběhne a já si jdu zase do depa odpočinout. Házím do sebe polévku. Sypu si do čaje sůl, tentokrát v menším množství. Doplňuji tekutiny. Vím, že se závod začne teprve teď lámat. Tempo máme až moc vysoký. Otázkou je, jestli to vydržíme. Po odpočinku se převlíknu a jdu vyhlížet Filipa. Už ho vidím, ale nevypadá to s ním dobře.

F: „To je v pr****.Chytnul jsem strašný křeče!“

L: „Dej si sůl, magnéziovou tabletu a běž si lehnout do tepla.“

ČTVRTÉ KOLO

Už je po půlnoci a já si to štráduju k lanovce. Bolest nohou začíná být znatelná, ale hudba mi pomáhá držet tempo. Na Dlouhých stráních si užívám nebe plné hvězd, až mě z toho mrazí. Běží se mi docela dobře. Radši bych zvolnil, nechci ale ztrácet čas, když ještě můžu. I tu sjezdovku sejdu rychlo chůzí a už se těším, jak předám Filipovi, převlíknu se, zalezu na půl hodiny do spacáku a dám si oraz. Trochu ještě zrychlím, ať už jsem tam. V cíli už vidím Fílu v bundě a kalhotech.

„Co se děje? Proč nejsi převlíkej?!“

„Potřebuju ještě aspoň hodinu pauzu, ty křeče mě zničily.“

-Ty vole, co teď?! -

Zvažujeme možnosti.

a)Můžeme si hodit hodinu pauzu a ztratit tak vydřenou pozici

b)Poběžím dvě kola po sobě

Přemýšlím.

„Běž se na dvě hodiny prospat, já vyrazím,“ oznamuji Filipovi.

„Seš magor!“ říká mi.

„Já vim…“ odvětím mu a vyrážím do dalšího kola.

PÁTÉ KOLO

Strašně mě všechno bolí a nemám odkud brát síly. Hrozně bych chtěl držet podobné tempo, ale prostě to nejde. Hlava by chtěla, nohy ne. Na občerstvovačkách naplňuji žaludek a doplňuji tekutiny. Mám strašnou krizi a jsem naštvanej na celej širej svět. Únava, spánkový deficit a bolesti nohou mi lezou na mozek. S nikým se nebavím, melu si pro sebe blbosti, přemýšlím o kravinách a krok za krokem dupu kopce.

Vzdát se, je ta nejjednodušší cesta, to umí každej!

Začnu klusat, prostě to pátý kolo dám tak rychle, jak jen jsem s ohledem na situaci schopen. Z třetí občerstvovačky volám Filipovi, jak na tom je.

„Půjde to!“

Tyhle dvě slova mě nakopnou a na předávku se snažím dostat co nejrychleji. Fíla tam vypadá nepopsatelně líp, než před 2 hodinami. Předávka čipu, pár povzbuzujících slov a vybíhá vstříc hluboké noci.

Jdu se převlíknout, najíst se a zalezu do spacáku. Usínám do bezvědomí, ale po 15 minutách mě probouzí mobil. Kontroluju Filipovo Endomondo. Zrovna je nahoře. Na spaní kašlu a jdu do depa. Tam házím řeč s Davidem od Zábřežáků a shodujeme se, že tohle bude naše poslední kolo (další už do 12:00 nestihneme), a pak už to bude na našich parťácích, kteří to doběhnou. Filip dobíhá pár minut za Zábroďáky a předává mi čip.

„Vypadáš dobře, kocoure, na to kolik toho máš za sebou!“

„Ty taky, vole.“

ŠESTÉ KOLO

Je 5:17 a vybíhám do MÉHO posledního kola. Už jsem si jistý, že to běžím naposledy a dávám do toho poslední zbytky sil. Už nechce ani hlava ani nohy. Nemám sílu se rozeběhnout na rovině, ale i přesto se mi to sem tam povede. Aby toho nebylo málo, tak pod lanovkou potřebuju na záchod.

„Ty vole, to to nemůže 2 hodiny počkat?!!!!“

Skáču do křoví a za 30 vteřin pokračuju dál…. (ultra pochopí)

Na první občerstvovačce nechci jídlo ani vidět, dělá se mi zle z pohledu na banány a müsli tyčinky. Voda a ionťák je maximum, co do sebe dostanu, ale i tak je mi na zvracení. Kopec na Dlouhé stráně jsem zatím pokaždé vyběhl a nemíním v tom přestat ani teď. Drtím si stoličky o sebe, abych vydržel ještě k dalšímu stromu. Ještě k támhletomu. Tak k dalšímu. Už jen k tomu dalšímu.

Jsem na Dlouhých stráních a mám neskutečný výhled na východ slunce.

„Perfektní timing!“ šeptám si v duchu.

Sbíhám asfaltku. Bolest mi už leze na mozek a po tvářích mi tečou slzy. (Doteď nevím, jestli z bolesti nebo emocí.) Asfaltka se zdá nekonečná.

„Ať už to skončí KUR*ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!!“ řvu na celé Jeseníky.

Vybíhám poslední kopec a mířím na třetí občerstvovačku. Potkávám se tam se Davidem od Zábřežáků, který bojuje s poutkem od holí. S vypětím všech sil do sebe házím kus banánu a hlt vody.David mě předbíhá asi za 200 metrů a vím, že na sběhu s ním nemá smysl závodit. Napůl člověk, napůl robot!

„Hlavně čum pod nohy a nezraň se! Ještě to musíš donýst Filipovi!“

Černou sotva slézám. Technický sběh ještě jakž tak klušu. Na poslední rovince klábosím s holčinou.

„Při tom běhu fakt nevypadáme normálně.“

„A jsme normální, když se účastníme takových akcí?!“

Posledních 500 metrů už si nemůžu vybavit. Vím, že na předávku nějak klušu a hledám Filipa. Už od pohledu na něm vím, že naše poslední kolo doběhne v pohodě.

„Hlavně v klidu, kámo, mysli na zdraví a v pohodě to doběhni!“ loučím se s Filipem.

Předávám mu čip a sedám si na zem. Všechno bolí.

Všechno.

Po pár minutách vstávám. Jdu si dát jídlo, osprchovat se, převléknout se do suchých věcí, na pár minut zalézt do spacáku a čekat na Fílův doběh. S Pavlem po 2 hodinách jdeme čekat do cíle. Zábroďáci dobíhají v kategorii mužů první. Filipa vidím dobíhat o 18 minut později a poslední metry běžíme společně. V cíli si plácneme a obejmeme se. Oznamuju mu, že v chlapech máme stříbro.

„Ty vole, to jde, na to že jsme to chtěli jen dokončit…“

„To jo, ty vole…to jo“

PS: Dávám velkej palec nahoru všem, kteří do toho šli. Hlavně jednotlivci jsou pro mě největší hrdinové.

PPS: A k organizaci?! Na 1* dvakrát podtrženou. Ostatní podniky se mají ještě co učit.

„Tak jsme druhý, no a cóó. :-)“