Kniha 53

Již dříve než jsem onemocněl, jsem si kladl otázky a myslím, že i vám občas něco podobného přišlo na mysl. Co se vlastně od nás v tomto životě očekává? A očekává od nás vůbec někdo něco? Zanechat potomka a zemřít? To se mi zdálo trochu málo. Umřeme jako celek, nebo jen to hmotné (naše tělo) a duše bude žít dál? Jsou tyto otázky již zodpovězeny nebo na ně nemůžeme najít odpověď ? Hledáme je vůbec nebo si jen užíváme? A jestli ano, hledáme je tam, kde je máme hledat?

Tak pěkně popořádku. Co se od nás očekává ? Zkusme najít odpověď vylučovací metodou. Honba za majetkem, závist, podvody, krádeže, vraždy, ba dokonce snad války, které jsou také kvůli majetku. Ať mezi sebou bojují sousedi (o hranice pozemku), nebo sourozenci (kvůli pozůstalosti) nebo státy (kvůli ropě). Snažil jsem se zde aspoň z části vypsat věci, co spolu souvisejí. A když se na tento balíček podíváme, nijak lichotivě se nečte. Je tam spousta negativní energie. Ta člověku zapříčiní nemoci. Což. jistě smyslem života nebude (aby jsme byli nemocní a na tyto následky zemřeli). I přesto si to většina z nás za životní úkol přisvojila, alespoň co se týká majetku.

Snažíme se zabezpečit finančně svoji rodinu, aniž by nás o to kdokoliv z nich požádal a ani nevíme , zda o to stojí. Jestli by nebyli šťastnější, když by jsme jim věnovali více našeho času. Není týden, abych neslyšel jak jsou peníze důležité a tomu kdo je má, se žije lehčeji. Já tomu snad ani nevěřím. Když se podíváte na život z jiného úhlu najednou zjistíte, že jich tolik ani nepotřebujete. Že vám větší radost. udělá čas strávený s někým, s kým si hezky popovídáte, než večeře ve V.I.P. restauraci s člověkem, který má hlavu plnou peněz nebo nenávisti. Povídat si na lavičce a cítit ,(ano cítit opět ty energie) že vám někdo rozumí, že uctívá stejné hodnoty. Nebo se dívat na děti, jak si bezstarostně hrají na hřišti a zažívají den plný očekávání, co jim ten den přinese. Nic k tomu nepotřebují. Proč my takto neumíme žít? Užít si každý nový den. Ne jen nadávat . „ To se musí stát zase mě. Já mám takovou smůlu. „ Přitom stačí změnit pohled na věc. Říci si, něco mě to má naučit, na co mě to chce upozornit ? Stalo se to proto, abych tam nešel, nebo abych to neudělal? Rázem máte ze špatného dne změnou pohledu krásnou hru, kde máte vyřešit detektivní zápletku. a to máme přeci všichni rádi. Každý z nás když koukal v televizi na detektivku, tipoval, kdo je ten neznámí zločinec a kam se děj bude ubírat. No a život vám nabízí si zahrát v tomto příběhu hlavní roli. Každý den můžete řešit spoustu záhad. Není to úžasné?

Když jsem se svým zdravím postoupil do stádia, kdy mi už bylo dobře a já přestal polehávat v posteli, napadla mne. otázka – jakou cestou se mám vlastně vydat. Jaké je moje poslání. A najednou jsem ve fotkách v mobilu objevil obrázek o filmu, který sem si tam kdysi uložil s úmyslem se na něj do budoucna podívat. Jmenoval se „Proměna“ a světlo světa spatřil v roce 2009. Když jsem se na něj pozorně díval, najednou mi to dalo odpověď a ukázalo smysl. Nechat se vést životem. Nelámat nic přes koleno, přijmout okamžiky, které přichází. Každý z nich má nějaký význam, buď teď nebo do budoucna. A tak jsem každé ráno plný očekávání, co mi ten můj život zase přinese. Co ten den prožijí. Co mne bude chtít naučit. A co v něm budu muset rozluštit. Když mne ráno rozbolí jednou za rok kyčel, ptám se sebe, jestli mi to naznačuje, že na dnešní smluvenou schůzku nemám jít a v čas se z ní omluvit. Když si to během chůze pomyslím, najednou bolest odchází, a jen o tom zapochybuji a řeknu si „to je náhoda“ bolest se vrátí. Prostě jsem zase ten prvňáček, který se znova učí. Na jednu stranu je to smutné, že se to učím až ve svých 50. letech, ale na druhou stranu by se taky klidně mohlo stát, že bych tento pohled na svět nikdy nezískal a to by bylo myslím ještě smutnější. Určitě. bych zaslepen touhou po úspěchu v kulturistice ani tento pohled nepřijal. Jsem rád, že to přišlo aspoň v té padesátce, jinak bych se jako spousta lidí prohrabával po zbytek života ve starých fotkách, stále do kola a žil jen ve vzpomínkách a to je zrovna to co se od nás neočekává. A to tím nechci říci, že mám něco proti fotografiím, ba naopak, ale všeho moc škodí. A tak děkuji za to, že jsem tím prvňáčkem s dalším očekáváním.

One clap, two clap, three clap, forty?

By clapping more or less, you can signal to us which stories really stand out.