Kniha 54

Často se snažím si vysvětlit, jak to vlastně s naším pohledem na svět je. Když si uvědomím. příklad , jak jsem se na to díval já. Tak si to představuji jako pomyslnou bublinu, kterou jsem si vysnil ve své hlavě. Já ji myšlenkami vnímám a svůj pohyb , svoji činnost ji přizpůsobuji. Během cvičeni jsem si vytvořil svůj kulturistický svět , který nikdo neviděl, jelikož byl jenom v mé hlavě. Lidé však viděli jen to , co jsem dělal jako otrok této iluze a tak to může nebo dokonce musí z pohledu z venčí vypadat komicky, když neznají důvod mého počínání. O to větší nepochopení od okolí musí být, když je chování sportovce ovlivněno farmaceutickými výrobky na zvýšení jejich výkonu.

Tak to v podstatě máme všichni ve svém životě. Máme svůj svět a svět toho druhého nevidíme a tudíž ani nemůžeme chápat. Často o nějakém místním podivínovy řekneme, že si žije ve svém světě, aniž si uvědomíme, že to máme všichni tak. Možná jen jeho svět, ve kterém se pohybuje má hranice někde jinde . Je to jako bychom si vzali virtuální brýle na hraní her. Ten kdo je má na očích se pohybuje v labyrintu chodeb a plní různé úkoly. Pro něho pohyb, který vykonává dává smysl i když je to jen hra. Ale pohled diváka bez brýlí na pohyb osoby na volném prostoru musí zákonitě vyvolat smích. A tudíž mne napadá jedno spojeni se životem, nikdy nemůžeme toho člověka objektivně hodnotit, když nevíme jakou hru právě hraje. Tak to vnímám já.

One clap, two clap, three clap, forty?

By clapping more or less, you can signal to us which stories really stand out.