Kniha 57

Když si povídáte s lidmi o věcech, které nezapadají do pohledu materialisticky smýšlejícího člověka, snad 90% z nich to okomentují slovy „no něco mezi nebem a zemí určitě je“. Oni to připustí, ale tím to končí. Lidé prostě nevědí, jak správně žít a tak jim vyhovuje, že společnost vše nasměruje a oni se nemusí starat o to co dělat. Vraťme se ale k tématu, které jsme předešlou kapitolou otevřeli.

Ani netušíme, kdo nebo co se nás snaží ovládat. Pojďme si to zkusit trochu rozebrat. Jistě všichni dobře známe film „Duch“ v hlavní roli s Patrikem Swayzem, jak po své. násilné smrti nechtěl a nebo nemohl odejít z tohoto světa. Považoval. to svoje putování. pozemským životem za nedokončené. Měl potřebu. ještě setrvat na tomto světě, i když už bez hmotného těla. Nemohl se odpoutat od své lásky (přítelkyně), chtěl jí i nadále chránit a měl potřebu pomoci dopadnout pachatele zločinu, který zapříčinil jeho smrt. Až příliš úkolů, aby jeho duše mohla v poklidu odejít. Ono. to doopravdy takto funguje. V jedné knize jsem četl, že když člověk zemře a není smířen s tím, že je konec, ať jsou důvody jakékoliv. – například přílišná fixace na majetek nebo nedobrovolná smrt. (vražda, dopravní nehoda, usmrcení léky) a nebo je-li příliš oplakáván, toto pouto mu brání v klidu odejít. Tak se může i stát, že taková duše cítí bolest, když je zvolen způsob pohřbu kremace.

Duše, která musela opustit tělo nedobrovolně se snaží svůj úkol dokončit. Jak to má ale udělat, když už není v hmotném těle? Opět si vybavuji scény z výše uvedeného filmu, kdy se snažil se usídlit v jiném těle (černoška která pak fungovala jako medium) a po neúspěšném vtělení začne osobu navádět, manipulovat, ať dělá to, co chce duch zemřelého. Myslím, že každý v životě zažil a zažívá. okamžiky, kdy má. pocit, jako by mu někdo našeptával, aby něco udělal. Někdy si říká, že to je jeho nitro nebo druhé já.

Opět se mi vybavuje jeden příběh, který byl. pro autora článku nevysvětlitelný. Vrah zabil malé dítě. Pachatele se nepodařilo vypátrat. A tělíčko se nenašlo. Až po několika letech. se ve městečku, kde se zločin stal narodilo dítě, které když dosáhlo věku zavražděného dítěte, ukázalo, kde je tělo uschováno, vražedný nástroj úkryt a označilo osobu, která tento hrůzný čin spáchala. Způsobem, který zde popisuji se příběh stává vysvětlitelným. Pakliže to takto funguje a já věřím že ano, tak je to strašné. Jen si uvědomme, co lidí zemře násilnou smrtí, nebo dopravní nehodou. Kolik duchů tu musí být za ty roky než dosáhnou pocitu naplnění. Kolik jich připadá na jednoho žijícího člověka ? Jednou mi bylo řečeno, že jich je deset na osobu. Že oni mají svůj svět a nemají se mezi sebou rádi. Nás používají na boj mezi sebou. Můžeme sem zasadit i dny označené jako „blbec“ , kdy se nám nic nedaří. ??? Prostě v našich životech se dějí věci, které si jen těžko dokážeme vysvětlit a tato verze by je vysvětlit dokázala.

Nedávno jsem si povídal s přítelem, který dlouhá léta sloužil na obvodním oddělení policie ve městě, kde. jsem dělal 24 let strážníka. On pak odešel pracovat na kriminálku a já po čase na sběrný dvůr. Jednou mi povídal o zdravotních problémech jeho manželky a já zase o tom, jak jsem procházel harmonizační léčbou. Došli jsme až k tématu, které zde popisuji a já ho nechtěl otvírat, jelikož jsem si nebyl jistý, jak je moc připravený o tomto hovořit. Tak jsem to tak zaobalil slovy „ ono to je všechno složitý, já kdyby někdo něco takového na toto téma řekl před rokem a půl, tak bych si o něm pomyslel že mu hráblo „. On se však rozpovídal o tom, jak jim. jejich malý syn už dvakrát řekl, že viděl v domě pána. Bylo to vždy v období na jaře. Pokládám otázku „ ono se u vás v domě někdy něco špatného stalo?“ Ano předchozí majitel se zde oběsil. „Tak vidíš jak to tady funguje“ povídám „a věř tomu, že ten pán tam opravdu je.“

Nebo další příhoda, která se týká mé neteře. Ta prý už několikrát v domě, kde bydlí s rodiči, když je v domě úplný klid, vidí skrze sklo ve dveřích siluetu postavy, která kráčí po schodech a je slyšet zvuk ruky posouvající se po kovovém zábradlí. Je to přesně takové, jako když v domě ještě žila její babička a chodila do patra do, svého bytu.

Teď už na tyto příhody nekoukám jako na nevysvětlitelné.

A co vy??

Like what you read? Give Ivo Havíř a round of applause.

From a quick cheer to a standing ovation, clap to show how much you enjoyed this story.