Noc

Proč je noc považována za záporný protipól kladného dne? Vždyť během noci v našem těle probíhá spousta regeneračních procesů. Dokonce i kulturisté vnímají tuto část dne jako velice důležitou, kdy po předešlém dni, který věnovali tvrdému tréninku a poctivému přístupu dodržování pravidelného přísunu živin, za období růstu svalové hmoty a vylučování růstového hormonu.

V pohádce O Nebojsovy, hlavního hrdinu žádá zakletá princezna, aby vydržel a necouvl ani o krok před nástrahami, které na něj jsou připraveny mezi půlnocí a ranním rozbřeskem. A když toto přestál, kletba zmizela a zlé síly ustoupily dobru a lásce.

Ve článku Kyselost – stále podceňovaná hrozba

je negativita kyselosti přirovnána k noci (výňatek z článku)

„Tato neblahá transformace, kterou právě prožíváme, oslabuje existenci zdejšího života. Kyselost začíná nahrazovat zásaditost, asi jakoby noc byla záhy delší než den.“

A takto bychom mohli pokračovat v různých odvětvích do nekonečna, kde se noc spojuje se špatným vlivem na nás. Úmyslně jsem nenapsal na naše tělo, jelikož si myslím, že to má vliv na celou naší bytost.

V řádcích, které jsem si vypůjčil ze stránek www.matrix-2001.cz cítím, ale ještě větší propojení v narůstající kyselosti a v narůstající. negativitě okolo nás, která je spojována s nocí. Duchové.

Zkusím se trochu zamyslet, zapátrat do minulosti selským rozumem. Bude to jen na úrovni vyučeného autoklempíře, nic vědeckého, ale o to snad srozumitelnější všem lidem.

Když se ohlédneme do dob naších dědů, babiček možná i dál prababiček. Hodně se mluvívalo o různých dušičkách, které někam. někoho zavedly, či o místech, kam nebylo radno chodit ve večerních hodinách. O úsecích, kde strašilo nebo se opakovaně stávala neštěstí. Jak to, že se dnes už takto nevnímá? Vidím dvě vysvětlení. Jelikož dnešní styl života nám neumožňuje být více v reálném životě, jako tomu bylo dříve.

A lidé, co takto vnímají už tyto příběhy nevypráví večer u stolu nad pecnem chleba a poutník tuto příhodu nevypráví při svých toulkách po kraji.

Když se pracovalo na poli, při odpočinku se. sedělo na mezi, nebo šlo z pole loukami domů, tak nějak měl člověk více času na sebe, na své nitro. Více mu naslouchal. Dnes máme možná více času, po práci ale svému nitru nedáme vůbec žádný prostor. Neustále obklopeni zprávami a muzikou ať jedeme ve vozidle, nebo si jdeme zaběhat či projet na kole, naše mysl je odváděna od podstaty. Nedáme prostor našemu nitru promluvit, nesnažíme se pochopit, co nám náš instinkt říká. A tak jsme přestali vnímat místa, která jsou plna negativní energie. Nevnímáme ani ty , kteří nás doprovází natož abychom věděli, co se nám mnohdy. snaží říci. Ať je to v dobrém či zlém.

Jen nás někdy napadne něco geniálního a vůbec si nedokážeme vysvětlit odkud to přišlo, a nebo nás napadne takový nesmysl a my jej uděláme a až když se to stane pak si říkáme „jak jsem takovou blbost mohl vůbec udělat?“

Víte někdy to jsou úplné záhady, ale s určitostí vím, že se dějí. Lidé, kteří bydlí v Červeném Kostelci a Rtyni v Podkrkonoší, znají úsek nad benzinovou čerpací stanicí Robin Oil. Jinak také řečeno u Devítky. Je to místo u Devíti křížů poznamenáno hrůzným činem, který se tu stal v dobách minulých.

Zdroj: http://www.lumpici.eu/POVESTI/povest42.html

Devět křížů

Byl parný den roku 1428 v měsíci červnu. Na hradě Vízmburku hledali zbrojnoši stinná místa a čistili zbroj. Pán a majitel hradu s panstvím se rozhlížel z hradní věže po překrásné krajině. Jeho zrak utkvěl na městečku Úpice, pak prohlédl celou řeku až ke hradu Červená hora a zahlédl i tvrz Turyň, ztracenou za hustými lesy. Mezi buky, borovicemi i smrky zahlédl v dálce i věž náchodského hradu.

Mezitím se jeho jediný syn Heřman chystal vyjet z hradu na svém koni. Své matce se svěřil, že bez Lidušky rtyňského Nývlta se mu velice stýská. O to více, že Liduška, kterou znal od dětství, si má brát za manžela jiného. Matka mu Lidušku rozmlouvala, i jeho otec takové známosti nepřál, neboť by nestrpěl, aby si Heřman přivedl do hradu nevěstu selského rodu. Heřman však s myšlenkou na to, že Liduška nesmí patřit jinému, odjel. Otec se za ním zamyšleně díval a uvažoval, že by se i se selským původem smířil, ale Liduška byla již zasnoubena s Václavem z Batňovic, který jí i svým stavem byl bližší. I jeho žena mu poté sdělila, že dnes má nějakou divnou předtuchu, že státi se má cosi hrozného. Hradní pán si umínil, že pak – li se Heřman nevrátí do večera domů, pojede mu naproti.

Blížila se bouře a s ní nevlídná noc.

Zatím na rtyňské rychtě bylo veselo. Liduška se bavila se svým Václavem, který ji škádlil, až se červenala. Svatebčané opojeni vínem zpívali. Do tohoto veselí se dostavil, ač nezván, mladý pán z Vízmburka. Byl přivítán otcem nevěsty a on popřáv snoubencům dobrého života, usedl ke stolu k ostatním hostům. Veselí opět dosahovalo vrcholu a Heřman potichu popíjel a vzpomínal na chvíle, které strávil s Liduškou ještě docela nedávno. Všichni zpívali a tančili, ani nezpozorovali, že se nevěsta ztratila. To Heřman se svými zbrojnoši unesl nevěstu. Ženich ji v poslední chvíli zahlédl ve svitu blesku, jak ji má hradní pán v sedle před sebou. Nezaváhal a okamžitě se svými dvěma přáteli tryskem vyjeli ze dvora za Heřmanem. Ozbrojeni pouze sekyrami.

Na rozcestí, kde se protínají cesty od Lhoty u Kostelce k hradu Vízmburku a od Rtyně k České Skalici, stával mohutný, rozložitý dub. Zde dohonil ženich Heřmana a žádal na něm svou nevěstu. Ten však vytasil meč a ťal, ženich se sekerou bránil. Zbrojnoši napadli přátele ženicha a podařilo se jim je smrtelně zranit. Václav uslyšel jejich výkřiky, téměř zapomněl na svou obranu a proto klesl zasažen mečem Heřmana k zemi.

Tu se přehnali tři temní jezdci a největší z nich skolil oba zbrojnoše. Heřman se ihned pustil znovu do boje, a i když viděl jenom stíny, podařilo se mu skolit oba jezdce a nečekanou ranou mečem zasáhl i třetího. Vtom se zablesklo a Heřman vidí svého otce, jak padá z koně. Ano, byl to hradní pán, jeho otec, který se vydal hledat svého syna, když se po setmění nevrátil do hradu.

Heřman odhodil meč, seskočil z koně k otci a položil jej ke kmeni mohutného dubu. Vedle zaslechl Liduščin pláč a mezi zahřměním hromu i její výkřik, kterým Heřmana a celý jeho rod proklela. Pak uchopila odhozený meč a mocnou ranou si jej vrazila do srdce. Tak klesla na zem vedle svého ženicha Václava. V té samé chvíli dokonal i Heřmanův otec v synově náručí.

Bouře utichla a pomalu přestávalo pršet. Devět mrtvol krylo bojiště pod mohutným dubem a jen Heřman tam oplakával svého otce.

Na rtyňské rychtě utichl svatební shon i veselí a všichni čekali na návrat ženicha i nevěsty. Vtom do dvora vjel prázdný vůz, na kterém Václav a jeho přátelé pronásledovali Heřmana – byl však prázdný. Svatebčané se rozjeli vzhůru k lesu zvědět, co se přihodilo.

Na křižovatce cest spatřili hrůzné divadlo. V čerstvém blátě okolo dubu ležela lidská těla a jejich krev v něm vytvořila bizardní obrazce.

Po poradě poslali pro rychtáře ze Lhoty, neboť událost se stala na lhoteckém pozemku. Ten celou

tragedii vyšetřil a nechal odvézt nevěstu i ženicha s přáteli do Rtyně, kde je pak pochovali u rtyňského kostela. Vízmburského pána a jeho syna odvezli na hrad. Zbrojnoši byli pohřbeni přímo na místě pod rozložitým dubem.

Na paměť, že jich na tomto místě devět lidí zbytečně zemřelo, postavili lhotečtí občané devět dřevěných křížů.

Dědic hradu a panství, Heřman, neměl od té doby na hradě ani stání, toulal se lesem a nejčastěji byl viděn, jak sedává pod dubem u devíti křížů. Jednou si vyjel opět do lesa a již se nikdy nevrátil.

Lhotečtí a rtyňští občané pak chodili k devíti křížům a zdobili je ve výroční den věnečky upletenými z polních květin. Každý, kdo šel okolo v jiný čas, tak rychle prošel, neboť tolik křížů dělalo dojem hřbitova. Pověrčivý lid se bál a proslýchalo se, že v noci lze na tomto místě vidět bojující padlé rytíře.

Dřevěné kříže časem vždy uhnily, ale občané je pokaždé znovu zřídili, a to až do konce 18. století. Roku 1794 byl obcí lhoteckou zbudován kříž kamenný s devíti na podstavci vytesanými kříži a nápisem, který na věčnou památku hlásá:

„Gich zde devět v Pánu usnulo“

Smrt Heřmana a jeho otce jakoby předznamenal i smutný konec samotného hradu Vízmburku v roce 1447.

Toto místo je opravdu zvláštní, jelikož během své 24 leté služby jsem sem opakovaně během své služby vyjížděl na různé dopravní nehody, které se týkaly buď smrtelné nehody osobního vozidla do stromu v přilehlém lese nebo v tom samém místě upadlo kolo vleku převážející dřevo za automobilem, převrácený kamion v zimním období a spousta dalších a lidé se pozastavují, proč zrovna v tomto místě, kde zatáčka není nijak prudká ani nepřehledná či nečekaná.

Jednou ve službě, když mi přišla sms integrovaného záchranného systému o dopravní nehodě u Devíti křížů jsme s kolegou vyjeli na toto oznámení. Naším úkolem v případě, kdy přijíždíme na místo první je zjistit, jsou li účastníci nehody mimo ohrožení života a usměrňovat dopravu tak, aby jednotky hasičů, lékařské pomoci a dopravní policie mohli bezpečně vykonat svou práci a zároveň, aby komunikace byla i nadále průjezdná, popřípadě odklonit dopravu. Málokdy má člověk možnost pohovořit s účastníky nehody. Ten den se mi to ale poštěstilo. Jelikož se nehoda stala na poměrně přehledném úseku, zastavoval jsem vozidla kousek od havarovaného vozu u kterého stála

manželka řidiče.

Šlo o paní důchodového věku a já se jí zeptal co se vlastně stalo, že jejich vozidlo vjelo do protisměru, kde se střetlo s protijedoucím vozidlem a svoji pouť ukončilo v levém příkopě. Manželka vyprávěla o tom, že jeli od Kostelce do Rtyně na hřbitov a v místě u čerpací stanice Robin Oil, u Devíti křížů si najednou všimla, že manžel jede do protisměru. Tak mu povídá „prosím tě, co blbneš“ otočila na něj hlavu a zjistila, že není při vědomí. Vše se událo tak rychle, že nestihla na vzniklou situaci nějak zareagovat. Ještě veliké štěstí v tom neštěstí bylo, že protijedoucí vozidlo stihlo strhnout směr jízdy a naráz byl zmírněn ne zcela čelní srážkou.

Nutno podotknout, že ten den bylo slušné teplo a manželka viděla příčinu v nedostatečném příjmu tekutin manžela.

Já bych to dnes viděl jako součet příčin. Nedostatečná kondice řidiče, k tomu částečná dehydratace v horkém dni a o zbytek energie, kterou řidič ještě měl, přišel průjezdem místa s tak silnou negativní energii, která tu stále přetrvává od roku 1428.

Záměrně jsem napsal dnes, jelikož jsem si to uvědomil při psaní této kapitoly až když jsem si to spojil i s příhodou, kdy jsem tímto místem projížděl s manželi Záhorskými.

Měli vozidlo v servisu a tak jsem se nabídl, že je odvezu na schůzku s klienty, aby to vše nemuseli rušit. V podvečer, když jsme projížděli okolo čerpací stanice „u Devíti křížů“ povídám, „musím natankovat, ale vezmu benzin až u Elitexu.“ Pan Záhorský zareagoval na má slova, „to je dobře, tady nezastavujte, tady je moc špatná energie.“ Podotýkám, že se jedná o člověka z Pardubicka (tudíž nezná historii tohoto místa) a seděl na pravém zadním sedadle, takže bylo málo pravděpodobné, že by si všiml kříže na levé straně vozovky. Když jsem zabočil k čerpací stanici u Elitexu znova promluvil. „tady je o dost lepší energie“. V tom mne napadlo se zeptat, proč majitelům minulým i současným tady stále nevychází podnikatelský záměr a nepřináší očekávaný výnos, když je tam dobrá energie? Vystoupil jsem z vozidla a natankoval. Při návratu do vozidla, kdy jsem usedl jsem dostal odpověď. „Už jsme na to přišli, někdo energeticky silný tu benzínku proklel, proto se jim tu nedaří.

Tuto informaci jsem tentýž týden pověděl majiteli a on řekl, že zná jednu paní, která jak doslova řekl „čaruje“ a přeptá se jí jestli by kletbu uměla zrušit.

Asi po měsíci, kdy přišla řeč na toto téma, mi povídá. Už jsme měli domluvené tři schůzky a pokaždé z nich sešlo. Říká, že jí vždy do toho něco přišlo, ale mne připadá že se jí do toho nechce. Toť slova majitele.

Jak vidíte svět se nezměnil po této stránce, stále nás obklopuje něco, co většině z nás není umožněno vidět. Dříve v to lidé věřili v co dnes nevěříme, a to se dnes považujeme za chytřejší a snažíme se vše vědecky dokázat. Dovolím si tvrdit, že tehdejší babky kořenářky byly chytřejší, než kdejaký pan doktor v dnešní době. Prostě ony znaly zákonitosti energií i proto bylinky sbíraly některé za úplňku, jiné při ranní rose… Měly svá místa, kde je sbírat a kde by je nikdy neutrhly.

No a teď je na nás, co připustíme. Je li to možné či nikoli.

One clap, two clap, three clap, forty?

By clapping more or less, you can signal to us which stories really stand out.