5 věcí, které jsem odsuzovala na matkách, než jsem sama měla dítě

Je mi pětadvacet, jsem holka bez skutečnejch starostí, co přes den chodí s kolegama na prima obídky, večer s manžou popíjí bio cider v Hipstru8, a jsem expert na mateřství!

A tohle mi hrozně vadí:

  1. Řvoucí dítě v kočárku, které matka neutěšuje

Jdete v povznesené náladě s kámoškou a půllitrem v ruce po parku na prosluněnou nedělní procházkou a proti vám matka s naprosto kamenným výrazem ignoruje, že pod ní právě probíhá herecky prvotřídní hysterický záchvat, za který by se nemusela stydět ani Ordinace v Růžové zahradě nebo bůhví jaká telenovela teď v televizi trenduje.

“Nikdy nenechám svoje dítě plakat v kočárku,” rozplývala jsem se v pátém měsíci nad svojí uvědomělostí a duchovní vyspělostí. “Vždycky tě pochovám, kdyby se ti v kočárku nelíbilo” slibovala jsem svému novorozenci, kterému se v kočáře dost líbilo, ale nejspíš hlavně díky tomu, že v něm mohl, když byl na spaní, dudlat svůj milovanej dudlík.

O rok a tři měsíce později se při pohledu na lehce namodralé rty a husí kůži na lýtkách mého batolete rozhodnu, že je čas, aby šel z brouzdaliště pryč. “Hele,” kleknu si k němu a podívám se mu do očí: “vidím, že už je ti zima. Bude nejlepší, když tě oblíknu do suchýho a půjdeme domů.”

O pět minut později… Odcházíme ze hřiště, S. přehozenej přes tátovo rameno předvádí zvířecí záchvat vzteku divoké pumy, co se právě kotníkem chytla do lovecké pasti. Zkouším s ním ještě jednou promluvit, ale S. se se zavřenýma očima soustředí na intergalaktický řev a proměnu svého těla v luk, aby jsme ho nemohli vtlačit kočáru. Narveme ho tam a s naprosto kamenným výrazem ignorujeme odsuzující pohledy kolemjdoucích.

I když většinou promluva anebo kompromis na mého jinak pohodového potomka funguje, v jednom případě z třiceti se jde chvíli domů prostě s brekem. A přitom vás zrovna potká mladá single holka, co z půllitru ucucává pivo.

2. Dudlík

“Moje dítě NIKDY nebude mít dudlík!” Byla jsem o tom naprosto přesvědčená. Můj synovec ani neteř nikdy dudlík nechtěli. Laktační poradkyně a celé internetové lesanstvo dá ruku do ohně za to, že dudlík je zlo, který předčasně ukončuje kojení a narušuje přirozené pouto mezi dítětem a matkou.

“Dudlík? Nejlepší vynález 20. století,” říká kamarádka a matka tří dětí na můj nešťastně roztřesený pohled, když jí vyprávím, že můj syn od třetího dne v nemocnici dostal dudlík, aby vydržel přes noc 12hodinovou sérii svícení proti žloutence. A pak už mu prostě zůstal.

Od čtyř týdnů věku se s dudlíkem naučil suverénně pracovat, bezpečně rozlišoval mezi prsem a šidítkem. Když měl hlad, dudlík nechtěl a plival ho, pak se nasytil, šup dudáka a ve vteřině usnul. Dudlíka měl vždycky jen na spaní. První půl rok skoro nikdy nebrečel, protože buď dostal ihned najíst, anebo když byl unavený, zadudlal se a usnul. Moje máma nám nevěřila, že naše mimino vůbec někdy brečí. Dudlík byl v tomhle naprosté požehnání. Kojila jsem 14 měsíců.

Nejhorší pak bylo vyrovnat se s myšlenkou, že mimino+dudák je špatně. Není. Ta rovnice je trochu jinak: matka v pohodě+dítě v pohodě=díky panebože za ty dary!

3. Otrávený, vyprázdněný, znuděný ksichty

Matka na hřišti, kolem ní pobíhají tři ratolesti, jedna chce napít, druhá tahá mámu za sukni, ať ho jde zhoupnout… hmm, špatnej příklad, to bych byla otrávená taky. Tak matka je se synem na procházce a ten jí předříkává básničku, co se naučil ve školce. Matka ledovým robotickým hlasem odpovídá: výborně, ty jsi ale šikulka, a myslí při tom na to, jak si večer zaleze do vany a bude mít od všeho pokoj.

Zvenku je vidět jen jedna tisícina společného času matky s dítětem. Pak i ta nejzapálenější máma parťačka může v nevhodnou chvíli vypadat jako ignorantská nána. Ukážu. Matka se ráno se žvatlajícím batoletem půl hodiny válí po posteli, rozesmívá ho, a lechtá ho na nožičkách a batole si učurává smíchy, následně spolu snídají jogurt a máma předříkává legračním hlasem se zacpaným nosem oblíbené básničky.

Střih. O sedm hodin později ta samá matka s batoletem na odpoledním hřišti: po celodenní šichtě se snaží udržet nedospaná víčka aspoň na 1 cm od sebe, dítě jí do sandálů sype písek. Zpocená záda, žízeň jak trám, ach bože, zapomněla jsem si vzít minerálku, a nemůžu si ani odskočit natočit vodu na záchod. Pak po mě batole chce, abysme si spolu udělali dvacátou první bábovičku. Ne, nech mě teď prosimtě, stav si sám. Otrávený ksicht. Tak to prostě někdy je.

4. Oddělený manželský ložnice

“No já spím s Ondráškem na manželský posteli a táta spí na gauči v kuchyni. Už tři čtvrtě roku. Všichni jsme moc šťastní a zpíváme si celý den.” Jo tak to určitě! Manžel je přece v posteli na prvním místě, neasi, ťukala jsem si na čelo, když jsem slyšela o odděleném spaní mámy a táty.

Hmm, asi největší zklamání rodičovství. Nikdy by mě nenapadlo, že cokoli vnějšího nás dokáže rozdělit. A rozdělilo. Naše tři dlouho usínající hyperaktivní mozky, citlivé na hluk, nedokážou celou noc sdílet jednu ložnici. Aha, tak proto!

5. Apokalyptický, psychiku i manželství rozkládající nepořádek v domácnosti

K bodu 5 není co dodat. Snad jen fotku. Nespím = v nouzovém vegetativním módu jen nadechuju a vydechuju = ani mě nehne uklízet.