“Dej pozor, nechoď sem, spadneš!”

Těžko najdete větší koncentraci “budu-svoje-dítě-věčně-slovně-terorizovat-dokud-se-nezačne-chovat-jako-můj-poskok-a-divím-se-že-to-vůbec-nefunguje” rodičů, než v ZOO, kde jsem měla tu čest celé pondělí poslouchat v různých variacích:

“Ježiš, sem neběhej, kam jdeš — ježiš sem néé, tady spadneš do vody, pleteš se proboha, ježiš tak uhni tady paní,” znechucená matka na čtyřletého syna.

Matka pomalu sbíhající se svou dcerou z mírného kopce za ruku: “Spadneš! Spadneš! Ježišmarja, pomalu! SPADNEŠ!” Co se pak asi stalo, že.

“Panebože POZOR, tady je MI-MI-NKO, opatrně, OPATRNĚ!!!” když se obstojně chodící Samuel jen na půlmetr přiblížil k jinému o trochu staršímu dítěti. Přitom se děti různých věkových kategorií umí krásně porovnat samy, když je přitom pořád někdo nebuzeruje.

Asi osmiletá holčička, co se nadšeně snažila krmit volně pobíhajícího berana: “Ježišmarja, tak podívej se na mě, když tě fotim, nééé, musíš tomu beranovi nastavit dlaň, nééé, ježiš krm ho a přitom se dívej na mě, copak nevidíš, že tě fotím??? Sakra ty jsi ale…!”

A vrcholné slovní číslo jedné blondýny, co znechuceně řvala na svoji asi čtyřletou dcerku, co si jen tak užívala pobíhání na sluníčku: “Proboha, NECOUVEJ!”

A nejhorší na tom je, milí přátelé, že tohle je norma. A já byla za exota, že jsem byla celou dobu potichu.