Milenka se jmenuje práce

Zamilovaní lidé dělají hodně hloupostí. Třeba zůstávají s někým, kdo je nemiluje. Pokud vás ve vztahu napadá otázka, proč s ním vlastně jsem, něco je špatně. Často se vtipkuje s faktem, že když nějaký chlap ženu miluje a je na ni opravdu hodný, ona ho bere jako nejlepšího kamaráda. Ani se tomu nedivím. V přátelství neexistuje žádný rozchod, rozvod a nedořešené minulé vztahy s „kamarády“ ze střední. Možná to má něco do sebe, protože s kamarádem neřešíte spoustu věcí, které vás ve vztahu čekají.

Chlap má občas vrozený zvláštní pocit, že domácí práce se ho netýkají. Není potřeba přece uklízet koupelnu, umývat nádobí a zamést pokoj, když mám doma ženu. Pánové, ale žena se nerovná služka. Ženu máte milovat, hýčkat a má být pro vás růže mezi trním. Nejsme superženy z filmů, které zvládají mít doma nonstop naklizeno, být dvanáct hodin v práci či si budovat kariéru, a ještě přijít večer roztoužené s úsměvem do postele, samozřejmě s perfektním zadkem z fitka. Někdy jsme nemocné, není nám dobře, nebo prostě jen potřebujeme pomoct.

Na tento fakt jsem přišla až v mém posledním vztahu, kdy jsem poznala opravdu hodného chlapa. Všechno vypadalo skvěle, růžové brýle byly naleštěny na nejrůžovější odstín a motýlci v břiše lítali jak splašení. Ovšem jako vždy došlo k vystřízlivění a já sama nevím, co tu vlastně dělám.

Vystřízlivění je moment, kdy opadne ta „velká láska“ a vy začnete přemýšlet, jak s partnerem budete žít dál. Začnou se odhalovat drobné zvyky jako zvednuté prkýnku na záchodě, které vám sice neskutečně lezou na nervy, ovšem ty se dají překousnout. Jsou ale věci, které nepřekousnete. Třeba to, že s partnerem žijete ve stejném domě, ovšem ne spolu, ale pouze vedle sebe.

Nejhorší milenkou partnera je práce. Tu nemůžete chytnout za vlasy a vyhodit z vaší ložnice. Někteří muži i ženy mají totiž talent vám vysvětlit, že čas, který s touto milenkou tráví je vlastně důležitý i pro vás. Protože přispívá do rodinného rozpočtu, neměla byste říct ani prd, ovšem to není samozřejmě pravda.

Trochu vám představím náš běžný den. Ležíte v posteli a pomalu otevíráte oči, vedle vás leží partner. Ovšem když se nakloníte pro pusu na dobré ráno, políbíte monitor počítače. Musel brzo vstávat, aby mohl pracovat. Dobře, asi to bylo potřeba. Uděláte si kávu a sedneme si na terasu. Než kávu vypijete, partnerovi přijde deset mailů, které musí okamžitě řešit, takže místo koukání do vašich rozespalých očí, kouká pro změnu do mobilu.

Co čeká vás? Uklidit pokoje pro hosty, které pronajímáte. Uklidit váš dům a dodělat článek pro klienta, který už začíná být skrz zpoždění trochu nevrlý. Partner zasedá k PC a následuje den ticha. Nemáte na něj mluvit, protože ho vytrhnete z jeho pracovního procesu, a to je pro něj dalších dvacet minut, než se do toho dostane zpátky. No zkusíte se zeptat: „Miláčku, můžeš prosím umýt nádobí?“, dostává se vám odpovědi: „Jasně, pak to udělám.“ Tu stejnou větu jste slyšela před dvěma dny u stejného hrnce, takže jako byste nic neřekla. Po chvilce jdete nádobí umýt sama, protože se na to nedá koukat. Dostáváte se ke každodenní hádce, proč mi doma nepomůže ani s tím blbým nádobím. Samozřejmě to podle něj není pravda, minulý týden přece umyl hrnek od kávy. Trochu se ve vás probouzí saň. Ovšem co s tím, přece umyl minulý měsíc i hrnec od večeře. Na to se nedá nic říct. Tedy dá, ale je to stejné, jako házet perly sviním, ztráta času. Večer kolem deváté zmíníte, jestli si už půjde lehnout, ať spolu aspoň usínáte, když už máte celý den držet bobříka mlčení. Odpověď: „Jasně, chvilku.“ Za hodinu to zkoušíte znovu a leháte si do postele. Partner přijde s tím, že měl hrozný den, co se mu všechno nepovedlo a jak bude muset zítra zase brzo vstávat, aby všechno dodělal. Dobře, historie se opakuje znovu a znovu.

Člověk si někdy řekne, že se snaží pouze vydělávat, abychom se měli dobře. K čemu vám bude belgická čokoláda, když máte zahořklé srdce. Pokud s partnerem pouze „spolubydlíte“, bude vám to po chvilce vadit.

Psaní článků sice není nic, co vám na konci měsíce zajistí obří částku na účtu, ovšem je to něco, co mě neskutečně baví. Jenže články z vás nepadají jako sušenky v továrně. Musíte mít opravdu náladu a chuť psát. Bohužel většinou, když ji mám, vyřadí mě z ní špinavé nádobí nebo prádlo.

Asi hlavním bodem zlomu byl dotaz, kdy jsem se partnera zeptala, jestli by si bral počítač na líbánky. Bylo mi řečeno, že samozřejmě, že prý musí. Trochu jsem se nadzvedla s dotazem: „To bys na líbánkách jako třeba dva dny seděl u počítače?“, odpověď: „Když bude potřeba, tak ano.“ To mě nadzvedlo trochu víc a šla jsem to rozdýchat. Ono být za milenkou je vždycky nepříjemné, ale v některých životních situacích to prostě nečekáte. Naivně si myslíte, že milenku nechá doma aspoň o líbánkách, nebo když se vám narodí miminko. Partner s klidným svědomím prohlásí, že to nepřichází v úvahu. Vlastně i kdybych mu volala, že rodím, nejspíš mi dojde smska, že teď spadl server, ať chvilku ještě počkám, že musí něco dodělat.

Rozhodně si článkem nechci stěžovat, ale věřím, že pár žen se v článku pozná a popřemýšlí, jestli si ten život vůbec užívají tak, jak chtěly.

Show your support

Clapping shows how much you appreciated Lenous’s story.