To, na co se nezeptáš a fotka neukáže.

Říká se, že nejlepší nápady vznikají v hospodě u piva. Je pátek večer a já polehávám doma, po douškách popíjím ovocný čaj a místo učebnice listuju Instagramem. S každým otevřeným příspěvkem nabývám dojmu, že 21. července může být i zábavný večer a že si ani nepamatuju, proč jsem se dobrovolně uvrhla do tohohle domácího vězení.

Z mého přemítání mě vytrhne až příspěvek jednoho kluka, který nabízí spolu-cestování po Makedonii, díky úžasné ceně letenek. Seznámila jsem se s ním zhruba před týdnem na jedné akci a od té doby sleduju na Instagramu o jednoho cestovatele víc.

“Makedonie. Hm. Ho neznám”, říkám si během odhazování telefonu a pomalu vstávám z postele. Chvilku chodím po pokoji až zpátky hrábnu po telefonu. “Jedu”, píšu mu.

Netrvá to dlouho a odpoví: “ Ty pojedeš? Tě neznám.” a odmlčí se. Po chvíli dodá: “Dobře, dej mi chvilku a jdeme koupit letenky.”

A tak se stalo, že po pár vyměněných zprávách a dvou šálcích kafe spolu jedeme na deseti denní dovolenou.

Sraz máme na Florenci v dobu, kdy podle Miloše Zemana normální lidé ještě spí. Náhoda tomu chtěla, že oba máme žlutou bundu. Sladění nastupujeme do autobusu směr Bratislava. Máme tolik témat k probírání a tolik času si to všechno říct, až se nám vlastně ani jednomu nechce moc mluvit. Narážíme na první test důvěry. Boty jdou dolů. Čtyř hodinnová cesta je na decentní sezení přece jen trochu dlouhá. O místo u okénka v letadle se také nehádáme, je džentlmensky přenecháno dívce se strachem z létání. Věděli jste to o mně?

Po všeobecném aplausu míříme z letiště do půjčovny pro Fiestu, která nám má být v nadcházejícím čase dopravním prostředkem, skladištěm, šatnou, sejfem, jídelnou ale také dobrým přítelem. Okouzleni novým místem přijíždíme k prvnímu hostelu. Cena 157 korun odpovídá vzhledu, ale rozhodně ne srdečnosti postaršího hostitele. Vítá nás a promíchává v pánvi, metr na metr, místní pochutinu jménem Ajvar aneb něco jako lečo. Při pohledu na naše sladěné bundy nám okamžitě nabízí, za stejnou cenu manželskou postel. Říkáme, že to není potřeba, že spolu nechodíme. Přihazuje k větší posteli panáka rakie do každé nohy pro oba. Už nesmlouváme a bereme, co nabízí. Zaplatíme a jdeme se podívat do centra. Jsme naladěni na alkoholovou strunu a chceme v podobném duchu pokračovat i u pana domácího. Bohužel, žádný krám po deváté večer alkohol neprodává. Tři minuty, které jsme strávili obdivováním sochy koně na místním náměstí a dohadováním se nad tím, jestli si tam lidé také dávají sraz pod ocasem jako u nás, nás přišlo draho. Smutní se šouráme na hostel. Když vidím pobublávající pánev a stůl plný skleniček, napadá mě, jestli kuchař nemá ještě nějakou lahvinku na odkup. To víte, že má. A přihazuje ještě lečo, teda Ajvar, k tomu.

Ráno vyrážíme nakoupit snídani do místního pekařství. Pořizujeme přehnaně mastný masový koláč, který se zdá být oblíbenou pochutinou a jako laskominu volíme buchtu, která se tváří jako bábovka. Omyl, je to slaný a tak hnusný, že ani místní toulaví psi to nechtěj. Přesto najedení, vyrážíme ke Kříži tisíciletí, který dohlíží na město Skopje, jako se u nás Ještěd rozhlíží po Libereckém kraji. Poté se přesouváme do krásného kaňonu Matka, který je nedaleko. Proč se tak kaňon jmenuje, jsme se snažili zjistit od chlapíků, co zde půjčují kayaky. Co muž, to jiná historka, a tak jsme se shodli, že si z nás spíš dělají dobrý den a nechť tedy, ať název zůstane obestřen tajemstvím.

Druhý den si u nich půjčujeme kayaky a předháníme se, kdo bude méně zmáchanej, protože je všechno, jen ne teplo. Věnuju se převážně pádlování a obdivuju okolí. Zato můj spolucestovatel se snaží vytvořit kvalitní materiál pro následný video koučing a všude hledá jakousi Zdenu. Po projížďce se vydáváme na polorozpadlou střechu místního kostela a na cestu za doporučeným výhledem od zlatého kříže. Děláme hezké fotky pro rodinu, bumerangy pro přátele a přitom utíkáme s oslem v zádech před docela slušnou bouřkou, co se na nás v tichosti valí.

Noc trávíme v hostelu Vertikal kde nás ubytovává snowboarďák Harry z Británie. Naše angličtina šedne s jeho rostoucím monologem. Když pochopí, že mu moc nerozumíme, nabízí panáka kořalky. S díky ho do sebe obrátíme a na oplátku otvíráme naše víno. Po tom, co jsme v angličtině o něco sebevědomnější zabředáváme s Harrym do hlubší konverzace a snažíme se zjistit, kam nejlépe se zítra vydat. Zmiňuje zatopený kostel uprostřed jezera, ze kterého vykukuje pouze rozpadlá střecha a zvonice. Pro to jsme se okamžitě nadchli a plánujeme tam doplavat. Harry se směje. Po příjezdu zjišťujeme, že kostel je již léta na suchu, protože vody je málo, a tak z trénování prsou a plavby na znak nebude nic. Tak jdeme omrknout zapadlé vodopády poblíž dvou vesniček v horách. Jedna z nich je křesťanská a druhá islámská. Každá je na jedné hoře. Jsou tak daleko a přitom tak blízko. Je to jako z pověsti o Pelisterských očích.

Předpověď hlásí zase ošklivo. Teda v Ohridu mělo být pěkně, ale tam už být nechceme. Raději jdeme vylézt nějakou větší horu. Nehledě na počasí se shodujeme, že to bude hora Pelister, jejíž vrchol leží 2601 m.n.m. Dopracováváme se nahoru po treku jménem Rocky trail. Výšlap má být na 7–8h. Odvážně se vydáváme vstříc dešti a testujeme naše outdoorové vybavení. Suché oblečení bere za své při prodírání se metrovou trávou plné vody. Pohorky odchází hned poté. Do půl hodiny od startu jsme oba durch. S každým výškovým stým metrem klesá teplota, až na konečné 4 stupně. Poslední 4 km do cíle se jde po zcela mokrých kamenech, po kterých vede nefunkční podpůrná stezka, kde valná většina uměle vytvořených opěrných zábradlí z lan je již léta přetržená. Když už nám i promrzlé prsty přestávají sloužit a voda v botech pomalu zamrzá, shodujem se, že dorazíme k nižšímu vrcholu, a pak to otočíme zpátky. Jsme 200 m od vrcholu a poledne již pokročilo. Chroupu čokoládovou sušenku a říkám si, že jsme se rozhodli těžce, ale správně. Unavení, promočení, ale s úsměvem na tváři docházíme k parkovišti, kde si turisti z autobusu při pohledu na nás klepají na čelo. Ale ten pocit, co je v nás, to asi nejde vysvětlit ani pochopit. To umí jen hory a vidina suchých ponožek, které na nás čekají v autě.

Díky nepoužitelnému oblečení, tedy hlavně botám, volíme odpočinkový program, než bude naše vybavení opět použitelné. Jdeme prozkoumat příměstskou památku Markovi kuli, která nás nečekaně ohromila. Polorozpadlá stavba tyčící se nad městem Prilep uprostřed hor dává poznat nepoznané. Město samo o sobě je také zajímavé, hlavně díky tabáku, který tu lidé pěstují, trhají, suší a kouří naprosto všude. Podle toho vypadají i jejich zuby.

Kromě této památky je poblíž skvostný bývalý lom, na který jsme narazili doslova náhodou. Sněhobílé kamenné kostky ukrajované lidmi vytvořily průzračně čisté jezírko zatopené spodní vodou. Kdyby bylo hezky, konečně bych použila plavky a sehráli bychom vodní bitvu. Místo toho krmíme zbytky svačiny místní rybky a užíváme si ticho a klid, které toto zapomenuté místo nabízí.

Nadšeni z výletu se s blaženými pocity vydáváme na zamluvený hostel. Během parkování se k autu řítí pán. Pochopíme, že se jedná o majitele hostelu. Hovoří angličtinou s ruskou výslovností doplněnou italskou gestikulací. Snaží se nám mezi chytáním se za hlavu a zvaní nás dovnitř vysvětlit, že naše místo už dal někomu jinému, protože si je s námi spletl. S viditelnými rozpaky ještě dodává: “Áj dont heva akomodejšn fór jů, bat áj ken dif jů frý kofí and tý máj frénd.” Vlastně nám ho je líto a prosíme hlavně o internet, abychom si mohli najít něco jiného. Kávu samozřejmě s díky přijímáme. Pán obratem donáší kávu ve zdobném domácím porcelánu a hrdě ukazuje na nejmenší nádobu “Dys is hany, elsó fór frý, for jů máj férnd.”. Vyměnili jsme si pohledy, jakože “to je very nájs” a kupujeme ubytování v nedalekém, zhruba třicet kilometrů vzdáleném horském městečku. Vzdalujeme se od původního (ne)ubytování a ještě teď nám v hlavě zvoní jeho nezapomenutelný hlas.

Díky i této náhodě se cestou z horského městečka vydáváme prozkoumat jednu známou jeskyni v okolí. Cestou docela slušně bloudíme. Respektive se snažíme najít alespoň trochu normální cestu. Zhruba po tři hodiny vymýšlíme, jestli je lepší urvat kolo či podvozek o kámen, nebo to auto pustit ze srázu. Chvílemi je to docela nahlavu. Zde pomáhají zkušenosti nasbírané v Rumunsku, stejně tak jako ledový klid a odlehčení auta, kdy svůj zadek přesunuji na prašnou cestu, kdy dobíhám auto nebo naviguji, kudy nejlépe jet. Dojíždíme k okraji jedné čerstvě vypálené vesnice. O dvě zatáčky později se k našemu autu přidává pán s roztrženou košilí a rozcuchanými vlasy, kterému zbylo v puse asi tolik zubů, jako nám benzínu po tak dlouhé cestě do kopce. Tipujeme, že se poprvé setkává s někým jiným, než se svým sousedem. Pouze hádáme, co nám pán chce říci. Mezi změtí slov nám je povědomá jen cigareta, kterou nemáme. Děda zuřivě ukazuje směrem na mě a vykřikuje stále dokola jednu a tu samou větu. Připomíná mi mou babičku, která se snaží cizinci vysvětlit význam české věty tím, že větu opakuje stále hlasitěji a pomaleji pořád dokola. Zde to funguje prakticky stejně. No, můj společník se rozhodl mě nejspíš neprodat, protože přidává na rychlosti a ve zpětném zrcátku pozoruje mávajícího chlapíka a nahlas přemítá, jestli jsme právě neobjevili nový domorodý kmen.

Na konec výletu nám hlásí překvapivě slunečno a proto volíme poslední dny v nejvyšších horách. Velký Koráb je známý svou majestátností, jelikož je to nejvyšší hora Makedonie i Albánie (2764 m.n.m.). Známý může být pro starší generaci také tím, že se tam v minulosti nedalo dostat bez složitého papírování. Doba ale pokročila a kromě suchých bot si na trek nic speciálního nechystáme. Zdravíme se s místní policií hlídající u paty hory a ti nám umožňují vstup. Celodenním výstupem nás provází neskutečné barvy namíchané na květinách a kamenných vrcholcích všude okolo. Žádný fotoaparát ani slova nemůžou popsat ten výhled, který se nám tu otvírá. A proto usedáme do trávy, vyndaváme svačinu a snažíme si ten obraz vtisknout do paměti.

Je podvečer předposlední noci. Chceme si dát za odměnu ten nejluxusnější pobyt z naší dovolené. Vydáváme se tedy do zamluveného čtyřhvězdičkového hotelu celí natěšení. Parkujeme u celkem ošklivé budovy, která při bližším prozkoumání prozrazuje, že se jedná o sídlo místních mafiánů. Kompletně kuřácký hotel je zcela nasáklý kouřovým dýmem od ručníků po flekaté povlečení. Z počátečního zklamání se snažíme vybruslit klasickým vtipem, ale jednohlasně jsme se dohodli, že alespoň tu večeři si dáme raději někde jinde.

Náš úplně poslední den vystupujeme na horu Titov Vrh, ležící 2748 m.n.m. Pomalu nabíráme výškové metry a vypálenými územími míříme přímo k vrcholu. Na úplném vrcholu nabíráme dech a odoláváme pokušení se zkoulovat sněhem z vrcholu hory. Při tom pozorujeme jak pod námi začíná v různých místech cesty hořet. Je čas jít zpět. Cestou se prodíráme mlhou a kouřem z menších požárů, které tu pravidelně vznikají. Cesta je tak krásná i smutná zároveň.

Poslední večeři pojímáme grandiózně a hodláme si vynahradit pobyt v luxusním hotelu v plném rozsahu. V jedné zapadlé uličce si všímáme malé restaurace. Objedváváme nejlepší červené víno z lístku doplněné o makedonské speciality. S ubývajícím vínem začínáme jako dva nekuřáci uvažovavat nad zapálením si cigarety s tabákem z Prilepu. Tu si ale raději nedáváme a nakonec se vracíme courem uličkami na hostel. Teď už se jen zabalit a vyhodit ty boty, co mám tolik ráda a vzala jsem si je sem jen na donošení. Jak jsem mohla…

Jo a ten kluk, se kterým jsem jela, se jmenuje Karel. Ze dvou lidí, kteří o sobě kromě jména nic nevěděli, se stali kámoši, kteří společně překonali nejednu těžkou situaci s respektem k druhému a vtipem v kapse, a teď o tom druhém vědí asi i víc, než mnozí přátelé.

Každý výlet je jiný, i když jezdíte třeba pořád s těmi samými lidmi, třeba i na ta samá místa. Proto se těším, až pojedu zase příště. Kam to bude? To nikdy nevím…

Edit: Renata Hrubá

Foto: Karel Hirsch

Like what you read? Give Markéta Bělíková a round of applause.

From a quick cheer to a standing ovation, clap to show how much you enjoyed this story.