Portland 16.5.

Nechce se mi z postele… Fakt, že venku svítí slunce, místo obvyklého deště mě akorád ještě více deprimuje. Nakonec vstávám a přemýšlím co podniknu, chvíli uvažuju že nic. Dokoukávám film ze včerejší noci a pak se překonám a koukám na mapu. Město samotné jsem si po oceánu a přírodě nechal až na konec. Googlim si Down Town… nic moc zajímavého. Portland Art Galery… hm tak třeba tam. Nejraději bych si pustil další film… a nebo porno.

Jdu si dolů vyčistit zuby a potkám se s Andrewem. Utrousí poznámku jestli jsem naživu.. vzhledem k tomu že už je pul jedenácté tak se tomu teda taky zasměju…. Poprosí mě jestli bych mu nepovykládal něco o Ostravě. Mám klasický blok vůbec začít mluvit ale nakonec ho překonám.. Andrew je totiž strašně sympatický postarší pán co se narodil v Polsku a má evidentně radost, že si s ním jako skoro rodák povídám. Jím sojový cake ze včerejška a vyprávím mu o Ostravě a on o Portlandu, bavíme se o všem možném, o angličtině, o vegánství, politice, tetování. žádný smalltalk .. baví mě to. Nakonec zmiňuju, že je teda moc hezky a že půjdu ven. Moje introvertní asociální já si oddechuje když sedím zase sám v autě. Do navigace zadávám Art Galery ikdyž bych mohl jet autobusem stejně pojedu autem…. asociál.

Přijíždím do centra kde se nedá vůbec zaparkovat. Nakonec si platím parkovací místo před galerií. Hážu lístek za okno a před vchodem uvažuju jestli tam vůbec jít. Nemám moc náladu na “umění”. Mám sebou analogoveho zenita a chtěl jsem si udělat ve městě celou dobu nějaké fotky. Jsou tu hezké budovy a vůbec je to amerika… Nakonec se rozhodnu, že přece jen vlezu do toho muzea. Tam platím 20 dolarů za vstupenku a raději nepřemýšlím kolik je to peněz… to vlastně raději nedělám po celou dobu tady…

Muzeum je celkem malé a z půlky zaplněné strašně nudnýma expozicema čínského starého umění… vázy a kamení budhové koukají ze skleněných krychlí a já uvažuju nad smyslem toho, proč se člověk z Evropy dívá na čínské umění v americe…… pokračuju do přízemí kde je expozice americké fotografie… To už je lepší. Jsou tu skvělé fotky a některé si fotím … debilní zvyk… Ale třeba fotku postiženého dítěte držící plastový granát jako hračku. ?…? Následuje fotka hořícího domu před kterým je stánek s dýněmi u kterého stojí hasič a kupuje si dýni… cool… fotím si. Je tady taky spousta fotek bezdomovců z dob americké krize od fotografa jehož jméno jsem zapoměl… přemýšlím jaké to je fotit lidi. Vždycky mě víc bavila fotografie s lidma než krajina, objekty nebo podobné věci.

Fotím si ještě nějaké malby, ale celkově je to tu bída.. cítím se trochu okraden a jako obvykle je mi to vlastně jedno. Vyzvedávám si batoh z úschovny a začínám chápat, že v portlandu se loučí obligátním “ have a good one”… “you too”… odpovídám a přemýšlím, jestli jde poznat ze dvou slov že nejsem američan…

Před muzeem ještě kupuju pro jistotu další dvě hodiny parkování a hážu lístek za okno… je pořád hezky a tak vytahuju zenita a vydávám se parkem do města. Hned si všímám staršího chlápka s velkou krosnou a naní s kartonem a nějakým textem… jediné co přečtu je veteran… asi bezdomovec říkám si. Přemýšlím, že bych si ho vyfotil. Ale jasně že blok… totální. Uvažuju nad tím jaké to vlastně je fotit lidi na ulici… Jak na to… tajně…? Bez ptaní a nebo se dovolit… to člověk třeba přijde o ten přirozený moment… jdu radši dál a fotím si totálně nudný barák… aspoň se ho nemusím ptát o svolení.

Cestou potkávám vegie grill mám už docela hlad a tak jdu dovnitř a objednávám si “beyond burger”… “good choice” odvětí týpek za barem. Mají tu wifi a tak si googlím kde je ten velký nápis Portland který jsem zahlédl z auta první den. Aspoň tohle si musím určitě vyfotit. Burgry tady fakt umí snědl jsem ho asi za 2 minuty a když se mě číšník ptá jestli ještě něco nechci, blbě mu rozumím a myslím si, že chce jen odnést talíř. Odvětím “shure THX” chvíli blbě čumí a pak odejde…. asi to teda jde poznat i ze dvou slov…

Vyrážím zase do města. Kupodivu je pořád hezky. Míjím lidi a obdivuju jak vychytané mají na přechodech semafory… odpočítávají vteřiny do červeného světla aby se člověk nemohl vymlouvat, že mu skočila červená až když vlezl do cesty… smart. Není tu ale co fotit. Dojdu až k řece a fotím si aspoň most a přehazuju filmy do foťáku. Kousek pod mostem nacházím na schodech nocležiště spacák s botou a kostkou mýdla… chvilku hledám kompozici a cvakám to… Pokračuju parkem kolem řeky a uvědomuju si, že těch bezdomovců je tady vážně docela dost. Každou chvíli se tu nějaky povaluje v trávě nebo na lavičce. Nemám na to koule si je fotit ikdyž vypadají strašně zajímavě, tak nějak jinak než ti u nás... Vybavuju si záběry z OCUPY WALL STREET když vidím stan postavený mezi stromy v parku. Začínám si uvědomovat, že bezdomovectví je v Americe asi fakt problém… Cestou dál si fotím docela zajímavou zcénu… bezdomovec spící na trávě a v pozadí velký stožár s americkou vlajkou… je to trochu blbě rozprostřeno a tak hledám ten pravý úhel… Černoch zabalený v zimní bundě ale spí úplně nehnutě a tak sem v klidu.

Čím víc se blížím směrem k Old Town, stanů a lidí bez domova přibývá… Je to hrůza na každém rohu sedí nebo leží postava obklopena taškami, nákupním vozíkem, psem, starým kolem, spacákem a kartonem s více či méně kreativní prosbou o peníze. Když procházím kolem fontány směrem k dalšímu mostu, uvědomuju si, že už dávno převládají počtem nad ostatníma “normálníma” lidma. Pokud to jde poznat. Ale opravdu to začíná být do očí bijící… Portland je město bezdomovců. Padá na mě tíseň a připadám si tak trochu jako v postapo filmu. Vzhledem k tomu, že moje jeanová bunda smrdí ohněm z kempování ze včerejška, mám rifle s dírou na koleni a boty od bahna z lesa, říkám si, že snad aspoň trochu zapadám.

Chtěl bych fotit, ale asi už mám i regulérní strach. Jsou tu i lidi co by je člověk typnul spíš na prodavače drog a kapsáře a tak sem fakt vděčný za svoji vyzáž a přidávám ještě trochu kulhavý krok a mhouřím oči… docela fouká, ale trochu to přehrávám abych vypadal ještě divněji… V duchu se sám sobě směju jaké důmyslné a přitom absurdní kamufláže dokážu vymyslet jen abych já nebyl já…. Když přicházím k onomu ikonickému velkému bilboardu s nápisem Portland, definitivně lámu nad celým městem hůl… Na ulicích je tu opravdu více lidí bez domova než těch ostatních co mají větší štěstí. To už není jen pocit, to je evidentní.

Přemýšlím o fotkách z muzea a říkám si, že přece jestli tu mám něco fotit tak tohle. To co je tady silné a opravdové a ne jen nápisy na bilbordech. Ale připadám si tu jako totální vetřelec a vlastně se fakt bojím.

Začíná poprchávat a rozhoduju se, že pomalu půjdu zpět jen to vemu oklikou. Stočím se do menší uličky a procházím kolem bezdomovce ležícího před železnými vraty pomalovanými potrétem ženy s velkými rty. Je to starý černoch co ze země seškrabává poslední zbytky tabáku roztřepanýma rukama. Silné. Byla by to dobrá fotka. Procházím ale dál a ikdyž koukám na foťák a měřím expozici, nevěřím tomu, že najdu odvahu. Ujdu dalších 10 metrů a nedá mi to. Otočím se a říkám si, ok mohl bych se zeptat… mohl bych mu možná dát peníze… vytahuju z peněženky dolar a strkám si ho do kapsy.

Sbírám odvahu a oslovuju ho. Hi mate, how yo doin…? Zvedá ke mě hlavu a já mu rovnou podávám bankovku a ptám se… Can I take a photo of you…? automaticky bere bankovku a strká si ji před nos… Ja si mezitím klekám a ostřím… V tu chvíli ale typek co asi blbě vidí konečně zjištuje kolik jsem mu dal peněz.

“for one dollar….??? No You can’t ! You can’t! “ uvědomuju si, že sem totální kretén, že je to fakt asi strašně málo a stydím se, že mi to vubec nedošlo. Celá ta situace rychle začíná být dost nepříjemná a absurdní.

“I’m not an actor I’m Homless” už skoro křičí.

“I’m not a photographer” vyletí ze mě a v duchu si říkám, že je fakt nevhodná situace na situační humor. Nejraději bych si dal facku. A rychle dodávám, “I’ll give you more”

Opakuje “No” “ NO” a mě najednou dochází jaký jsem naivní ignorant, zhýčkaný, letmý návštěvník světa, jehož surovou krutost si nedokážu uvědomit a pozoruju ji jen na dobu určitou, z bezpečí, z poza objektivu. Jak jsem mohl zapomenout, že i člověk na ulici má svou důstojnost.

“I’ll give you more, I’ll give you more “

Fotím … Asi to nebude ostré a celé uplně zbytečné, ale už chci pryč.

Vstávám a vytahuju z peněženky první bankovku co nahmatam — 20 dolarů podávám mu je. Bere si je a přikládá k očím. Když vidí kolik je to peněz obrací a něco mumlá.. rozumím jen: “ you are good person” .. To už se ale obracím úplně s opačným pocitem a mizím pryč… ještě za mnou volá… kříčí… “ hey” Hey you, come back “ ale mě už je to jedno…

Začíná fest pršet. A mě dochází čím dál víc jaké to je fotit lidi na ulici. Je mi špatně z toho jak jsem tyhle lidi bral jako objekty. Řešil jsem svoji komfortní zónu. Vždyť tihle lidé už ani žádnou komfortní zónu nemají… musí prosit o peníze na jídlo a spát na zemi. Já si teď nasednu do pronajatého chrizleru a pojedu do teplého pokoje a zítra nasednu do letadla a odletím si žít svůj bezstarostný život… Ano bezstarostný. I přesto, že mě tady přivedl smutek a trápení se nad smyslem celého života…. zase si uvědomuju jako už mnohokrát, že je to k smíchu… strašně k smíchu.

Nesuď se říkám si. Ale jde to s těží.

Jedu domů a trvá to strašně dlouho, je zácpa… všechny ty drahé auta namačkané na sobě… prší.

Když přijdu domů potkám zase Andrewa a říkám mu o tom. Smutně kývá hlavou a potvrzuje, že je to opravdu velký problém. A nejen v Portlandu ale po celé Americe. Dodává svůj názor, že ale někteří, hlavně ti z těch mladých zkrátka jen nechtějí pracovat… Většina ale opravdu čelí neštěstí v životě. Zmiňuje taky, že život je tu v Americe opravdu drahý, nájmy, jídlo, zdravotnictví… všechno. Jeho dům, který by u nás byl brán spíš jako chata… Se tu koupí skoro za 10.000 000,- za to u nás máme vilu i s bazénem… Tohle má být ten americký sen…?

Jdu na pokoj a rozhoduju se napsat tenhle blog. Kreslím si taky obrázek co mi utkvěl v paměti. Sympatickej pán se psem a nápisem — too ugly to prostitute too honest to steal.

One clap, two clap, three clap, forty?

By clapping more or less, you can signal to us which stories really stand out.