Vrávorání české východní politiky

Situace v regionu východní Evropy se i nadále odvíjí od bezprecedentní ruské agrese vůči Ukrajině z roku 2014, kvůli které došlo k zásadnímu přehodnocení vztahů mezi jednotlivými zeměmi regionu a členskými státy EU, respektive NATO. Rusko se ocitlo v mezinárodní izolaci a byly na něj uvaleny sankce, kdežto tři země Východního partnerství (Ukrajina, Gruzie a Moldavsko) postupně podepsaly asociační dohodu s EU. V souvislosti s tím vypadají zahraničněpolitické zájmy České republiky poměrně jednoznačně. ČR však prozatím nedokázala významněji posílit svou pozici ve východní Evropě či přispět ke zvýšení stability a bezpečnosti v regionu, a to navzdory svému nekonfliktnímu postavení (například neexistence společné hranice a problémů z toho vyplývajících, minimální historická zátěž vztahů či hustá síť zastupitelských úřadů v regionu).

Česko-ruské vztahy prošly v minulém období dynamickým vývojem, který zahrnoval prvky sbližování, a to zejména v ekonomické rovině, tak prohlubování politického odstupu. Česká vláda se rozhodla politicky a diplomaticky podpořit Velkou Británii a vyhostit ze svého území tři ruské diplomaty na protest proti otravě bývalého agenta Sergeje Skripala a jeho dcery nervovým plynem ze skupiny látek zvaných novičok. V této souvislosti ruská diplomacie označila ČR za jednu z pěti možných zemí původu této chemické látky, proti čemuž se ČR ohradila a MZV si předvolalo ruského velvyslance, což lze považovat za správný postup. V kontrastu s tím byly vnímány výroky českého prezidenta ztotožňujícího se s ruským výkladem věci. Další diskuzi o novičoku a roli prezidenta republiky v celé aféře na plénu Poslanecké sněmovny zamezily ANO, KSČM a SPD. Krátce nato eskalovala další aféra týkající se uvězněného ruského hackera Jevgenije Nikulina, kterého se ministr spravedlnosti Pelikán rozhodl předat do Spojených států. Nevyhověl tak ruské žádosti o vydání. Ruské velvyslanectví stejně jako Kancelář prezidenta republiky tento krok kritizovaly. V obou případech vyvstal zřejmý konflikt mezi představiteli české vlády a prezidentem, kdy vláda správně vyhověla spojencům, kdežto prezident přijal ruskou pozici.

Sergej Skripal a jeho dcera Julia. Zdroj: BBC.com.

V květnu 2017 ohlásil prezident Miloš Zeman na setkání se svým protějškem Vladimirem Putinem záměr vytvořit Česko-ruské diskuzní fórum, k čemuž následně došlo během prezidentské návštěvy Ruska v listopadu stejného roku. Bez dostatečné komunikace ze strany MZV, Ústavu mezinárodních vztahů, který fórum na české straně zaštiťuje, či Pražského hradu vpadla tato iniciativa do velmi polarizované české debaty o Rusku a vyvolala odmítavé reakce odborné veřejnosti. První zasedání Česko-ruského diskuzního fóra v červnu 2018 pak k naplnění vytyčených cílů nevedlo. Nedošlo ani k prohloubení odborné spolupráce (například ke zpřístupnění ruských archivů), ani ke skutečnému dialogu mezi českou a ruskou stranou.

ČR vidí v Rusku ekonomickou příležitost, třebaže ruský trh zůstává velmi nepředvídatelným, a Česká republika zde má několik nedobytných pohledávek, které byly v minulosti podpořeny Českou exportní bankou a zajištěny Exportní garanční a pojišťovací společností (EGAP). Dle údajů EGAP zůstává Rusko zemí s největší celkovou výší nezaplacených pohledávek. Touto otázkou se v dubnu 2017 zabývala i Česko-ruská mezivládní komise pro hospodářskou, průmyslovou a vědeckotechnickou spolupráci, avšak bez výraznějšího pokroku.

Ve vztahu s Ukrajinou se politika vlády a MZV dlouhodobě drží evropského rámce, a to i přes opakované zpochybnění sankcí Andrejem Babišem a dalšími českými politiky, včetně prezidenta Zemana. Ty podle něj nepřinutily Rusko k opuštění Krymu, a jsou tak neúčinné. Vztahy mezi Ukrajinou a ČR zatěžují různé incidenty ze strany českého prezidenta a dalších politických představitelů. K vůbec nejzávažnějším patřil Zemanův projev před Parlamentním shromážděním Rady Evropy, ve kterém český prezident navrhoval, aby Ukrajina přijala za anexi Krymu finanční kompenzaci, a tím se smířila se ztrátou svého území. Senátor Jaroslav Doubrava s europoslancem za KSČM Jaromírem Kohlíčkem pak v dubnu a červenci 2018 navštívili Krym, proti čemuž protestovalo velvyslanectví Ukrajiny v Praze. Kohlíček v rozhovoru pro ruská média radil místním podnikatelům, jak obejít protiruské sankce. Podobnou kontroverzi způsobil v květnu 2018 poslanec a nový místopředseda ČSSD Jaroslav Foldyna, který veřejně podpořil ruský motorkářský klub Nočních vlků při jejich průjezdu Prahou. Tato skupina je známá svými blízkými vazbami na Putinův režim a aktivní podporou ruské anexe ukrajinského poloostrova Krymu stejně jako zapojením některých svých členů do agrese proti Ukrajině na Donbase.

Projev Miloše Zemana v Radě Evropy 10. října 2017. Zdroj: Rada Evropy.

V celoevropském měřítku bylo jednoznačně nejdůležitější událostí zavedení bezvízového styku pro občany Ukrajiny a dokončení ratifikačního procesu asociační dohody, která definitivně vstoupila v platnost 1. září 2017. Spolu s dohodou o volném obchodu zavádí unijní standardy do ukrajinského právního řádu, a tím zlepšuje i prostředí pro české investory a exportéry. V květnu loňského roku proběhla důležitá návštěva ministra obrany Martina Stropnického v Kyjevě, během níž došlo k odblokování vývozu českého vojenského materiálu a k dohodě o rozšíření vojenské spolupráce. K oživení aktivit došlo i na úrovni Ministerstva průmyslu a obchodu v podobě zasedání mezivládní komise, které se uskutečnilo po téměř pětileté přestávce v červnu 2017, a opět v roce 2018.

Bývalý ministr obrany Stropnický s jeho ukrajinským protějškem Stepanem Poltorakem. Zdroj: Ministerstvo obrany České republiky.

Navzdory deklarované podpoře Východního partnerství před bruselským summitem v listopadu 2017 česká politická reprezentace — na rozdíl od té polské a švédské — veskrze rezignovala na veřejnou obhajobu východní politiky EU a prezentaci návrhů jejího prohloubení. ČR tak nenavázala na ambiciózní iniciativu Evropského parlamentu Východní partnerství plus, která by pozdvihla vztahy mezi třemi asociovanými zeměmi a EU na kvalitativně vyšší úroveň. Absence strategie jak a kam vztahy před příštím summitem za dva roky posunout přitom zpochybňují postoj ČR vůči této dlouhodobě deklarované prioritě české zahraniční politiky. Na tomto faktu nic nezměnilo ani potvrzení Gruzie a Moldavska jako prioritních zemí, resp. Ukrajiny jako země specifické v rámci nové Strategie zahraniční rozvojové spolupráce ČR 2018–2030. Naopak překvapivým a pro partnery nesrozumitelným byl český postoj vůči reformě nástrojů evropské zahraniční spolupráce ve vyjednávání o novém víceletém finančním rámci EU, během kterého se ČR nepřidala ke koalici států požadujících zachování Evropského nástroje pro sousedství (ENI).

***

Rusko nadále prosazuje revizi svého mezinárodního postavení a uspořádání mezinárodních vztahů, ve kterém by hrálo zásadnější roli. ČR by tak k němu měla přistupovat i nadále obezřetně a nedovolit mu, aby prostřednictvím bilaterálních vztahů účelově rozdělovalo členské státy EU. Proto bude důležité, aby vystupovala vůči Rusku společně se svými spojenci v rámci EU a NATO. Dokladem naplňování spojeneckých závazků je pro ČR aktivní zapojení do předsunuté přítomnosti NATO v Pobaltí. Nakonec by česká vláda měla nejen pokračovat v podpoře sankčního režimu vůči Rusku, dokud budou přetrvávat důvody, jež vedly k jejich zavedení, ale také předkládat návrhy na jejich zesílení v případě opětovné ruské agresivity. Dále by se ČR měla na mezinárodních fórech zasazovat o naplnění mandátu Speciální monitorovací mise Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. V případě, že se bude znovu uvažovat o vyslání mírové mise OSN se silným mandátem na mezinárodně uznané hranice Ukrajiny, měla by ji ČR podpořit. V otázce výstavby nových jaderných bloků, ke které se druhá Babišova vláda zavázala ve svém programovém prohlášení, by ČR měla zohlednit také strategické hledisko a upřednostnit variantu neprohlubující energetickou závislost na Ruské federaci.

Pro evropskou perspektivu Ukrajiny je nyní klíčová implementace asociační dohody, která ji hospodářsky i politicky více propojí s EU a umožní budoucí prohloubení její integrace. I vzhledem k poměrně slabým kontaktům na nejvyšší politické úrovni po roce 2014 by bylo v tomto směru vhodné uspořádat návštěvu předsedy vlády doprovázenou podnikatelskou delegací. ČR by měla zároveň poskytovat co nejširší asistenci s implementací reforem a pokračovat se sdílením zkušeností s transformací či podporovat protikorupční aktivity občanské společnosti. Zároveň by měla kritizovat nedostatečnou politickou vůlí k provádění reforem, a to zejména vzhledem k blížícím se prezidentským a parlamentním volbám v příštím roce. Po naplnění těchto předpokladů se zlepší i podnikatelské prostředí, čehož by ČR měla využít zacílením své exportní politiky na ukrajinský trh.

V otázce Východního partnerství by měla být Česká republika aktivnější v kontaktech s dalšími členskými státy EU, ať už jsou této politice pozitivně naladěné, či skeptické, a silněji spolupracovat s Evropským parlamentem tak, aby byl asociovaným zemím poskytnut další prostor pro rozvoj vztahů s EU. ČR by měla v letech 2018 a 2019 podpořit země VP při naplňování pracovních plánů tzv. Deliverables 2020, a to obzvláště v její tradiční doméně reformy veřejné správy. Stejně tak by měla poskytovat politickou, technickou i finanční asistenci při implementaci asociační agendy Ukrajině, Gruzii a Moldavsku a zapomenout by neměla ani na porevoluční Arménii a její smlouvu CEPA. Zároveň by ČR měla aktivně pracovat na strategické vizi rozvoje Východního partnerství po roce 2020, připomenout desetileté výročí vzniku iniciativy a mít ambici uskutečnit v Praze během svého předsednictví v Radě EU v roce 2022 summit Východního partnerství, a tím potvrdit svůj zájem o tuto politiku.

Lídři EU a Východního partnerství na summitu v Bruselu dne 24. listopadu 2017. Zdroj: New Eastern Europe.

V posledních letech došlo k polarizaci vztahů mezi Ruskem na jedné straně a Západem stejně jako ruskou agresí sužovanou Ukrajinou a Gruzií na straně druhé. Proto je klíčovým úkolem pro českou vládu zkvalitňovat a zintenzivnit vzájemné kontakty se třemi asociovanými zeměmi VP a prohlubovat nejen hospodářskou, ale v případě Ukrajiny a Gruzie také bezpečnostní spolupráci. Ve vztazích s Moldavskem se Česko musí o to více soustředit na prosazení právního státu, nezávislosti médií a dobrého vládnutí, které pod vlivem místních oligarchů rychle upadá. Implementace asociačních dohod v kombinaci s dobrým jménem ČR v postsovětském prostoru je příležitostí pro české politiky i investory, která by neměla být promeškána. Zároveň úkolem české diplomacie zůstává přesvědčivě vysvětlovat český postoj vůči Východnímu partnerství a Rusku, a tím posilovat společnou euroatlantickou pozici.

Pavel Havlíček a Michal Lebduška,

Původní text vyšel jako součást publikace Agenda pro českou zahraniční politiku 2018.