Co by mohla Evropa odkoukat od stromů

Na volnoběh Evropa nikam nedojede. Je načase zařadit rychlost, a to několik najednou

Evropská unie jede posledních deset let na volnoběh. Neustále srůstající Evropa už není politický program, ale jen romantická vzpomínka. Už dávno neplatí, že z evropských krizí vychází Unie silnější a semknutější. Krize posledních deseti let posilují pouze nacionalismy, a jak můžeme sledovat zvlášť v poslední době, tato nacionální renesance bere na sebe i dost ošklivé podoby.

Není se čemu divit, vždyť členské státy volí do čela Unie záměrně slabé a neznámé lídry, které evropský spolek vést nemohou, protože nemají autoritu ani reálnou moc. Vedení Unie je slabé, stále rozhodují národní státy, které svou moc ani část suverenity odevzdávat nechtějí. A proč by to taky dělaly, když je Unie tak neschopná? Logika této argumentace se točí v začarovaném kruhu. Nikdo z národních lídrů nemá odvahu ho rozetnout. Reforma Unie se vždy odkládá jako třeba ve Francii s ohledem na nestabilní domácí politickou konstelaci. Prostě se jede dál, jen tak na volnoběh.

Sjednocená Evropa už není ideál, ale jen nástroj. Pro ideál se žije, nástroj se používá, a to jen do té doby, dokud funguje. V krizi eurozóny a hlavně během migrační krize se Evropská unie moc neosvědčila. Proč by se tedy měli lidé hlásit k tomuto projektu? Proč by měli zatloukat hřebík šroubovákem?

Evropané prostě ztratili ambice. Tento obrat je dobře vidět na tradiční integrační síle, Německu. Kancléřka Angela Merkelová nebyla a není tak vášnivou Evropankou jako její předchůdci. Když se zadrhávala evropská integrace, Helmut Kohl raději přisypal marky, než aby tento projekt obětoval. Evropa byla pro něj důležitější než německé peníze. Angela Merkelová je jiná, evropskou jednotu zachraňuje německými penězi nerada a jen v nejkrajnější nouzi. Když hlavní evropská integrační síla polevuje, spolek se rozvolňuje. To je holý fakt.

Ve sjednocenou Evropu věří dnes málokdo, státní egoismy posilují. Členské země bývalého východního bloku si navíc ideál sjednocené Evropy nikdy pořádně neosvojily, nevzaly ho za svůj. Unie jim voní hlavně blahobytem a vnímají ji jako krávu s velkým vemenem a mnoha cecíky. Jejich evropská politika by se dala shrnout do hesla: dojit a dojit. Přístup, který nádherně kristalizuje po britském referendu. Údajně je právě teď nejlepší příležitost vyjednat si na oslabené Evropě ještě lepší podmínky. Rozuměj, méně povinností a více peněz.

Brexit je událost tak hlasitá, že by Evropskou unii mohla probudit z letargického podřimování. Unie dnes je dezintegrovaná, dělících čar probíhá kontinentem mnoho. Sjednocovat a srůstat bude jen tam, kde bude ochota a vůle. Bude to Evropa mnoha rychlostí a mnoha ambic. Je to krok zpátky, ale nejspíš tím správným směrem. Stromy, které rychle rostou, se v prvních silných bouřích snadnou lámou. Pomalé srůstání Evropě nejspíš neuškodí. Už proto, že ji v budounu nečeká jen krásné slunečné počasí.