Historky z Bruselu

Zatímco se v médiích hovoří o nebezpečí v Belgii, já opouštím vlakové nádraží Gare du Midi a říkám si, že multikulturní a živý Brusel bude pěkná změna oproti šedivé podzimní Praze. Moje první kroky z centra vedou do domu, ve kterém jsme s partou kamarádů ubytováni. Kdepak, AirBnB je spásou baťůžkářů! Odpoledne a večer je ve znamení průzkumu místního metra a nutné návštěvy Atomia. Podivuhodné stavby z Expa 58, která je kupodivu, stejně jako Eiffelova věž, uplně stejná, jako na pohlednicích.

Další ráno se probouzím na bytě ve čtvrti Molenbeek. Té čtvrti, ve které se údajně skrývá jeden z nejhledanějších mužů světa. Po nutné ranní hygieně jdu před dům a v duchu se ptám „Našli, moji milí rádcové?” Podle všeho nenašli. Stanice Simonis hlásí uzavření celé sítě metra a omezení provozu se podle všeho týká i některých autobusových spojů. Dobré ráno!

Den okukování památek s prapodivnými a nezapamatovatelnými frankofonními názvy zakončuje večeře v thajské restauraci nedaleko Grote Markt. Smažená rýže s hovězím byla dokonalá. Majitel se loučí českým „Děkuji, Praha je super!” a já si jdu před restauraci zapálit. Můj zrak se ale od plamínku Zippa zvedá k přijíždějící koloně policejních antonů. Jeden, dva, pět. Nasleduje je něco, co člověk v historickém centru evropské metropole jen tak nevidí. Tucet vojenských náklaďáků narvaných mrznoucími vojáky v plné polní.

Kolona zastavuje přímo uprostřed uličky restaurací a podle řevu policistů se kdosi vpředu snaží řídit dopravu na křižovatce, do které ulice ústí. Vojáci zatím sedí na železných lavicích pod celtou a mrznou. Nechápající a zjevně šokovaní turisté — tedy i já — koukají a snaží se zachovat klidnou hlavu. V protější výloze na mě mává Santa Claus. Paní ve vedlejší chocolaterii zrovna za okno dává čerstvou várků čokoládiček a voják pokuřující na sajtně IVECA se právě poškrábal na zadku. Začíná sněžit. Panoptikum 21. století.

Večer na bytě naše výprava zjišťuje, že byl v Bruselu vyhlášen stav nejvyšší pohotovosti kvůli reálné hrozbě teroristických útoků. Mobilní telefony začínají doručovat série zpráv kamarádů a rodinných příslušníků, kteří se ptají na jediné: „Jste v pořádku?!” A my s úsměvem přijímáme fakt, že my, v jámě lvové, o všem víme až z esemesek našich rodičů vzdálených tisíc kilometrů od Bruselu. Upíjím z lahvového Kwaka a popotahujíce z cigarety si v duchu říkám „Ale jó. Jsme v pohodě.“

Celý další den trávím v Bruggách. Městě tak rozkošně kýčovitém a malebném, že jsem se rozhodl, žezde jako zhýčkaný milionář ve svých devětadevadesáti letech zemřu.

Večer je ale opět ve znamení Bruselu. Trhám se od ostatních a chci navštívit administrativní čtvrť města, kde sídlí ty největší evropské instituce a především Evropský parlament. Cesta z centra k němu vede dlouhou ulicí Rue Belliard. Ulicí tak nudnou, že pouhý pohled na její umístění v mapě přivozuje člověku oční glaukom. Ulice je dlouhá, temná a bez jediné znamky života. Pouze co dvě stě metrů stojí dvojice vojáků, které si krátí čas neustálou kontrolou zbraní. Hlídky ale stojí pouze na levé straně ulice. Jdu tedy logicky po pravé.

Po pěti stech metrech se ale chodník uzavírá a cedule přikazující přechod na druhou stranu ulice mě vhání přímo pod mušky hlídkující armády.

OK, takže mě zastřelej na ulici v Bruselu za to, že ve stavu národní pohotovosti kouřim. Vždyť to se mi ani nevejde na náhrobek!

Snažím se projít kolem jednoho z checkpointů tak nenápadně, jak to jen na zcela prázdné ulici jde. Bez úspěchu. Jeden z vojáků mě staví: „Monsieur!?” Snažím se předstírat překvapení a dělat jakobych ho předtím neviděl. „Yes?“ odpovídám pro mě samotného překvapivě vysokým tónem hlasu. „Dů jů cigaret?” ptá se drsnější z vojáků. Dů jů cigaret? Co to, doprdele, znamená? Ptá se mě jestli kouřim? Nebo jestli jsem cigareta? OK, takže mě zastřelej na ulici v Bruselu za to, že ve stavu národní pohotovosti kouřim. Vždyť to se mi ani nevejde na náhrobek!

Druhý voják ale rychle chápe mé nechápání a signalizuje viktorkou kouření. Probírám se z menšího šoku a lapám do náprsní kapsy. Úkon, který by měl ve stavu nejvyšší národní pohotovosti znamenat pouze pohotové vystřelení mého mozku z hlavy jedním z vojáků, ale jen vykouzlí úsměvy na jejich tvářích. Podávám dvojici dvě kamelky. Odcházím a tichem ulice se nese „Merci!” jednoho z vojáků. Jdu dál a říkám si, že doručením kvalitního tabáku do rukou belgických vojáků jsem právě zasadil ISISu zdrcující ránu.

Jsem v tom nejcentrálnějším centru evropského centra, ale všechny rolety jsou zatažené. Jakoby se snad chystaly kobercové nálety Bruselu.

Po dalších patnácti minutách přicházím do Parc Léopold a předemnou se zjevuje budova Evropského parlamentu. Ha! Bodeť by měli vojáci na kuřivo, když všechny peníze evropských daňových poplatníků pravděpodobně odešly na výstavbu téhle zrůdnosti! Extrémně předimenzovaná budova jakoby se snažila kolemjdoucím nahnat strach. A vcelku se jí to daří. Budova víc než parlament připomíná havarovanou loď Enterprise, která se čumákem zabodla do parku. Ze zklamání a dlouhé cesty si odplivávám a počůrávám nejbližší křovíčko u parlamentu. Zatímco prázdná Rue Belliard byla plná zelených baretů, u Evropského parlamentu to zeje prázdnotou. Po chvíli očumování se dávám na cestu zpátky do centra.

Příchod na Grote Markt je příjemná změna. Právě rozsvítili vánoční stromeček a houfy turistů to kvitují tunami selfie. Procházím náměstí a snažím se projít k burzovnímu paláci. Ale co to? HALT! nápis mě zastavuje a dvojice vojáků mi ukazuje, že ať chci dělat cokoliv, rozhodně to nemám dělat tady a ukazují směrem na jih. Obracím se a jdu k další únikové cestě z náměstí. HALT! OK, začínáte mě trochu srát. Ještě zbývají tři ulice. Jednou jsem přišel, druhou zastavili autobusem a u třetí je tolik vojáků, že radši ještě chvíli postávám a dělám, že očumuju vánoční strom. Podle všeho však poslední jmenovanou ulicí turisté z náměstí odcházejí. Následuji je. Vojáci jen koukají a mlčí, ale pouští mě. Cestou k paláci okukuji výlohy. Jsem v tom nejcentrálnějším centru evropského centra, ale všechny rolety jsou zatažené. Jakoby se snad chystaly kobercové nálety Bruselu.

Další den a únik do Antverp mi konečně ukazují, že Belgie je krásná zěmě. Večerní návrat do Bruselu mě ale opět vrací zpátky na zem. Pokud včerejšek znamenal stupeň nejvyšší pohotovosti, zajímalo by mě, jak nazývají Belgičané to, co se dělo ve městě v neděli. Namátkové kontroly chodců, velmi nevybíravé prohlídky automobilů, zavírání obchodů na příkaz policie a doporučení starosty nevycházet z bytů a držet se dál od oken. Válečný stav. Ale proč? Pro jednoho hlupáka, co ani nedokáže dotáhnout do konce sebevražedný atentát, asi tu nejjednodušší a nejzbabělejší věc, jakou vůbec lidstká bytost může udělat.

Carrefour Express naštěstí nabízí lahvová piva a tak nejsme odkázáni na zavřené podniky velkoměsta. Lahváče vypíjíme spolu s majitelem bytu v bezpečí domova a pomalu se loučíme s Bruselem. Zatahuji závěsy v naivním domnění, že by mě mohly ochránit před případným pumovým útokem v sousedství Molenbeek.

Letadlo v sedm hodin ráno odlétá kvůli námraze až v osm dvacet. V Praze už jen vcelku komická „důkladná“ kontrola totožnosti („Ukažte nám občanku, prosím.”) a jsme doma. Zpět v neutrální, možná zaprděné, ale naštěstí nudné České republice.