Mám rád, když jsou na sebe lidi hodný

Martin “adent” Malý
Jan 6 · 4 min read

Panwerich alert!

Ne, dělám si legraci, patetický to nebude. Jen takový jako ze života, konkrétně z mého.

Jezdím autem. (Ano, jsem nepřítel všeho pokroku, bílý tlustý plešatý heterosexuální muž v SUV.) A na silnicích si všímám jedné věci, ve které se mnou leckdo nebude souhlasit: lidi se k sobě chovají výrazně lépe, než třeba před dvaceti, třiceti lety. Fakt.

Jistě pamatujete na scénku ze Samoty u lesa, kdy Svěrák odbočuje z vedlejší na hlavní a říká Kolářové v roli manželky-spolujezdkyně: “Pros!” Tak třeba s tím jsem se už hodně dlouho nesetkal, že bych potřeboval takto vyjet a čekal víc než minutu. Naposledy teda v Břeclavi u Lidlu, když nešly semafory, ale připisuju to místním zvykům.

Photo by Thái An on Unsplash

Prostě mě jiní řidiči pouští a já pouštím jiné. A vždycky, když ten akt proběhne, tak si poděkujeme. Mávnutím, bliknutím, pokývnutím. Já poděkuju, ten druhý odpoví, nebo on poděkuje, já pokynu… A mám v tu chvíli takový pocit, že je svět vlastně v pořádku.

Pravděpodobně je to na mně i vidět, jak jsem spokojený, protože přítelkyně v tu chvíli vždycky říká: “Zas na sebe byli lidi hodní, tak jsi šťastný, že?”

Jsem.

Občas mi poděkuje i tramvaják, a před nedávnem jsem pustil policajty, tak mi mávnul i policajt. Ještě někde musím pustit soupravu metra, a budu to mít komplet.

Na poště se s pošťačkama vždycky srdečně zdravím, prohodíme pár slov, s úsměvem, občas zavtipkujeme, teď už když si jdu pro uloženou zásilku, tak otevřu dveře a paní G. hlaholí: “Dobrý den, jsem vás viděla, jak jdete, tak jsem pro to hned doběhla…” a já jdu z pošty opět s úsměvem spokojeného člověka, který žije ve světě milých lidí, co jsou k sobě slušní.

Na úřadech totéž.

Photo by Clay Banks on Unsplash

Jen mi to trochu kazí pokladní. V Lidlu měli dlouho takové velice milé, slušné, ohleduplné a komunikativní, a teď tam občas narazím na megeru, co celou dobu čučí do blba a hází s tím zbožím za sebe, čas od času to zatlačí rukou… Před pěti lety tam bývali pokladní, co pozdravili a první věc vám do tašky dali sami. Nevím, kam to zmizelo. Od té doby, co jim přidali…

V Makru trefit na dobrou pokladní je taky čím dál těžší. Při posledním nákupu jsme narazili na exemplář, který řešil s kolegyní u druhé kasy peripetie nějaké třetí kolegyně. A hezky se u toho zasekla, v pracce naši aviváž, opřenou o scanner, my čekali na další položky od pásu, a ona krafala a krafala. Na decentní zakašlání nereagovala, problémy nepřítomné kolegyně v lázních ji zajímaly víc než nějaký zákazník… Asi třikrát to udělala. Rozhlížel jsem se, kde je někdo s nápisem “Manager”, infostánek neobsazený, řvát jsem na ni nechtěl, abych si nekazil den pičou…

Tuhle kolega Vilém popisoval jakéhosi udatu, který vysvětloval blbým zákazníkům, že až bude brát ty peníze, co bere jeho kolega na stejné pozici v Irsku, tak se taky bude smát, ale za tuhle mzdu, to na plný servis zapomeňte, naivové… Chtít po takových lidech, aby pochopili souvislost mezi zákazníkem, co přišel vopruzovat a nezaslouží si plný servis, zákazníkovou útratou a svojí mzdou, to je nadlidský úkon.

Jestli chcete, připište si do seznamu hříchů socialismu to, že pomohl v myslích mnoha lidí úplně zamlžit a odstranit vědomí souvislosti mezi “zákazník platí firmě” a “firma platí zaměstnanci”…

Ne že by tam byla nějaká jasná souvislost, ale víc nakupuju na Rohlíku poslední dobou. Ti kurýři jsou vždycky, bez výjimky, milí.

Až vám zase někdo takový otráví den, vzpomeňte si, že většinou máte na výběr. Vsadím se, že tak šedesát procent, možná i tři čtvrtiny nepříjemných nerudů ve svém okolí můžete vyeliminovat. Můžete začít klidně kultivací svého okruhu známých na sociálních sítích.

Jasně, můžete mi psát doaleluja, jak tam ty negativní zachmuřené prskouny máte coby trenažér reality, jenže za a) moje zkušenost je naprosto jiná a za b) — vážně si myslíte, že kdybyste je a jim podobné vytěsnili, že byste podlehli dojmu, že neexistují? Nebo že byste byli málo připraveni na okolní svět?

Photo by Jose Carbajal on Unsplash

Prozradím vám jeden trik: okolní svět se, čert ví, jak to dělá, většinou začne po čase podobat tomu, co si o něm myslíte. Když čekáte, že budete potkávat samé nabručené kretény, splní se vám to, a jako bonus se jim začnete podobat. Když ale očekáváte lidi milé, začne vám je osud stavět do cesty. Nebo lidi ochotné…

Ptal se mě tuhle nadřízený nejnadřízenější, jestli cítím v práci nějaké překážky. Že ví, jak těžké je něco prosadit, když je všude spousta lidí, co na všechno mají “nejde, nelze, neděláme…” Odpověděl jsem:

“Je to prosté: chodím za těmi druhými.”

Martin “adent” Malý

Written by

Asi stopadesátý zápisník…

More From Medium

Related reads

Related reads

3d and Me

Related reads

Related reads

Welcome to a place where words matter. On Medium, smart voices and original ideas take center stage - with no ads in sight. Watch
Follow all the topics you care about, and we’ll deliver the best stories for you to your homepage and inbox. Explore
Get unlimited access to the best stories on Medium — and support writers while you’re at it. Just $5/month. Upgrade