Stát neimprovizuje

Martin “adent” Malý
Sep 14 · 6 min read

Řídit stát je jako řídit ropný tanker: vy otočíte kormidlem — a za dlouhé minuty ucítíte, že loď projevuje jakousi váhavou tendenci mírně pozměnit kurs.

Což samozřejmě nemůže být výmluva pro kapitána, že chtěl, nebo že nedejbože myslel, že něco, ale ono nic… Kapitán tankeru s tím musí počítat a vědět, že od příkazu do jeho provedení uplyne nezanedbatelný čas. Proto také bývá zvykem nepostavit na můstek tankeru někoho, kdo do té doby řídil nanejvýš vodní skútr, u kterého řežete zatáčky, až tříšť lítá.

Jenže stát neřeže zatáčky. Nemění prudce směr. Pokud by měl stát erbovní zvíře, nebyl by tam gepard, svišť ani sova. Byla by tam želva — ta obří, sloní, z Galapág.

Image for post
Image for post
Photo by Yegor Denisov on Unsplash

Státu zkrátka všechno trvá. Což není jednoznačně špatná zpráva. Sir Humphrey Appleby ze známého seriálu Jistě, pane ministře to v prvním díle celé série říká přesně: “Její veličenstvo oceňuje, když práce státu pokračuje, i když u toho nejsou vůbec žádní politikové…” Když se podržím na chvíli jeho stylu — je to vlastně dobře, že stát pracuje stále stejně bez ohledu na to, jestli ministerstvo řídí Andrej, Mirek, Alena nebo Karla (ta zejména!) Zkrátka stát nelze každých pár let přestavět od základů, jak si momentálně sestavená koalice usmyslí — a když se nad tím zamyslíte, je to vlastně dobře. Ze stejného důvodu se do Senátu volí jednou za dva roky třetina senátorů. Senát tak mnohem méně podléhá aktuálním náladám voličů.

K tomu, aby se stát otočil nějakým vítaným směrem, je potřeba víc, než jen vydat zákon a ministerské rozhodnutí. Je potřeba stále tlačit a tlačit a tlačit a tlačit, i když to bude vypadat, že se moloch nehne, a pak znovu tlačit a tlačit a naléhat a tlačit. Ani o milimetr se to nehne. Ale kdo vytrvá, ten státem nakonec pohne. Nebude to za týden, za měsíc, nejspíš ani za rok, ale třeba po pěti letech už uvidíte, že se věci mění.

Bez ironie. Snažíte se pohnout obrovskou mašinou, statisíce lidí, jeden každý hájící své razítko a svou důležitost…

Jistě, byl bych rád, kdyby se stát hýbal o něco pružněji. Ne jako tanker, ale třeba jako, řekněme, letadlová loď. Nebo křižník. I když — tam si nejsem jist, jestli křižník už není příliš rychlý… Zkrátka aby některé menší změny proběhly i během týdnů.

Image for post
Image for post
Photo by Annie Spratt on Unsplash

Na jaře přišla epidemie koronaviru, a během ní vystoupily do záře reflektorů hygienické stanice, dříve spíš poklidně přežívající v šeru a závětří. Slyšet o nich bylo hlavně v létě, když kontrolovaly kuchyně v dětských táborech, anebo v případech náhlých střevních infekcí. A teď najednou z nich byly esenciální složky celého dění.

Jaro se nějak překlepalo, i díky zmrazení celého státu nebyl průběh epidemie tak děsivý, jak mohl být, hygienické stanice to nějak zvládly, a pak přišlo léto.

Moje babička vždycky říkala, že se zima zeptá, cos dělal v létě. Hygienických stanic se zeptalo už září: Copak jste, milé hygienické stanice a orgánové jim nadřízení, dělali v létě? Zdalipak jste se připravovali, posilovali kapacity, zefektivňovali práci, infrastrukturu zabezpečili, jak jste o tom mluvili?

No, a odpověď známe: Leda kulový!

Image for post
Image for post
Photo by Braedon McLeod on Unsplash

Pardon, bylo to na vás příliš příkré? Nespravedlivé?

Aha, tak pomaleji: jak vysvětlíte, že v září 2020 jsou hygienické stanice, které nemají připojení k internetu? V tom roce 2020, kde se velká část ekonomiky přepnula ze dne na den na práci přes internet? Dokonce i některé úřady začaly přijímat podání elektronickou poštou a vyřizovat agendu vzdáleně! (Vida, tlak karantény se ukázal jako velmi efektivní nástroj pro změnu směru tankeru…) Tak proč zrovna hygienické stanice nic?

Ne, nechápejte mě špatně: ony samy toho moc nezvládnou. Státní správa má svá pravidla, a pokud se má změnit něco na koncovém úřadě, musí se rozpohybovat zatuhlé klouby úřadů nadřízených a ještě nadřízenějších, a ty se nepohnou bez jasného pokynu z míst ještě vyšších, a někdy ani s takovým pokynem.

K lepšímu dám historku svého exkolegy novináře, který žádal po ministerstvu zdravotnictví jakási statistická data. Ministr přislíbil, dokonce vláda vydala nařízení, a kolega se vypravil do jámy úřední, kde mu odpovědí bylo jen “ne, nedáme, nedáme, nedáme”. Na logický argument “tady ale je nařízení vlády, které říká, že ta data máte zveřejnit” přišla státosprávně-logická odpověď: “mně je jedno, co říká nařízení vlády, já si to na triko nevezmu, vláda se do zítřka rozmyslí, a co já? Půjdu sedět? Ani náhodou!”

Image for post
Image for post
Photo by Bill Oxford on Unsplash

Což není výjimka. Je to modus operandi. Ví to každý, kdo kdy se státem něco dojednával — nic není jisté, dokud to není, protože vždycky se najde někdo, kdo se může zaleknout možných následků. A co udělá úředník, který se zalekne možných následků? Je proti! A když už by snad i váhavě souhlasil, potřebuje se sichrovat, takže vás žene po dalších osmdesáti instancích, které se mají vyjádřit naprosto jednoznačně, že když on povolí, tak za to nebude ani v nejmenším nikdy popotahován.

Historky lidí z IT iniciativ, jako třeba Covid19cz, jsou stejně tragické. Na mikrofon hovoří velmi diplomaticky, ale off record přiznávají, že je to zoufalé a že realita koncových úřadů vypadá velmi odlišně od diskusí na vládní úrovni. Na vládní úrovni si něco řeknete, ale na tom koncovém úřadu sedí dvě paní, mají dohromady jeden velmi obstarožní počítač a dva telefony, veškerou agendu spravují v papírové podobě v šanonech, a přes to vlak nejede.

Jsou velmi chápavé, rozumí tomu, proč by bylo skvělé mít elektronické trasování a podobné věci, samy říkají, že by to bylo krásné, ale bohužel: nepůjde to. I kdyby chtěly, tak to nepůjde. Nemají vybavení. Nikdo je neproškolil. Nové řešení není komplexní. Někdo by to musel přepsat z těch šanonů do toho počítače. A co když se ten počítač sesype? Ten jejich se sype dvakrát za den, a nový jim sem nikdo nedá. Data online? Fajn, ale ony se k nim stejně nedostanou… Nemají internet. Nebo teda možná mají, ale tam běží ten program od státní správy, na který byly proškolené, a nic jiného tam pouštět nebudou.

Chápu deziluzi lidí, co řídili firmy, vybudovali je z nuly do technologických hvězd, lidí zvyklých na to, že změna se ráno dohodne a odpoledne se na ní už pracuje. Řídili vodní skútr a jachtu, ale teď najednou vidí kapitána tankeru a nejradši by mu vyškubli kormidlo z ruky a otočili s ním na doraz, protože mají pocit, že se nic neděje.

Řídit tanker jako vodní skútr nefunguje. Jasně, můžete točit kormidlem jak Ayrton Senna volantem, ale tankerem to ani nehne. A jakmile přestanete střečkovat, tak se se skřípěním tisíců tun oceli loď začne otřásat…

Image for post
Image for post
Photo by Kevin Bation on Unsplash

Ale jestli mě něco udivuje, jako že opravdu udivuje, tak to je farizejský pláč některých lidí, kteří “doufali, že to tentokrát vyjde”.

Jako vážně. Vážně někdo tvrdí, že věřil, že se stát zachová jako improvizátor a využije řešení, co oni během dvou, tří týdnů vymysleli, vyvinuli a státu nabídli…

Možná bych chápal, že to někdo tvrdí. Ale doufám, v jeho vlastním zájmu, že tomu sám nevěří. Protože pokud ano, mělo by ho to diskvalifikovat z jakýchkoli dalších aktivit vůči státu: chce jej měnit, ale nepochopil základní princip jeho fungování!

Jako bychom tu neměli ten příklad s hackathonem. Nebylo to náhodou taky letos? Taky obrovské nadšení, taky optimistická prohlášení, po nichž přišla deziluze a fiasko. Ne, nejsem ani trochu škodolibý, ani negativistický, ale fakt na to člověk nemusí mít vysokou školu byrokratickou, aby mu bylo jasné, že takováhle akce nemá naději na úspěch. Protože stát neimprovizuje. Fakt, nikdy… Ani v pandemii.

Její veličenstvo oceňuje, když práce státu pokračuje, i když je pandemie…

Jestli chcete se státem něco udělat, což byste samozřejmě měli, tak svou strategii přizpůsobte tomu, že stát je pomalý. Vypálit rychlou, až revoluční změnu, čekat, že to stát přijme v řádu týdnů a pak fňukat po internetech, že to nevyšlo, to svědčí o dost velkém nepřijetí reality.

Pokud tuhle informaci stále nedokážete vstřebat, doporučuju alespoň naučnou knihu přímo od námořního kapitána:

Image for post
Image for post
Lidé, čtěte! Z recenzí: “I wish I’d read this highly informative title in the late 90s. My husband and I both suffer from PTHSCD (post-traumatic huge ship collision disorder)”

Welcome to a place where words matter. On Medium, smart voices and original ideas take center stage - with no ads in sight. Watch

Follow all the topics you care about, and we’ll deliver the best stories for you to your homepage and inbox. Explore

Get unlimited access to the best stories on Medium — and support writers while you’re at it. Just $5/month. Upgrade

Get the Medium app

A button that says 'Download on the App Store', and if clicked it will lead you to the iOS App store
A button that says 'Get it on, Google Play', and if clicked it will lead you to the Google Play store