Alternativní vzdělávací systémy

Alena Hamršmídová
8 min readMay 30, 2022

--

Montessori, Waldorfská, Daltonská nebo Freinetovská? Co mají tyto názvy škol společné? Souborně bychom mohli výše zmíněné školy označit jako alternativní. Slovo alternativní je v dnešní době poměrně moderní. V některých lidech probudí velký vykřičník a ostražitost, jiní zase zpozorní v pozitivním smyslu slova. Tyto školy se svými pravidly vymezují proti školství, které můžeme vnímat jako tradiční, založené na známkách a striktně oddělených předmětech, které zná většina z nás. Alternativní školství má zpravidla obtížnější cestu k získání důvěry, protože jejich metody výuky se mohou na první pohled zdát jako neefektivní a nefunkční a rodiče si jistě pokládají otázku, zda tyto školy dokáží jejich dítě připravit alespoň stejně kvalitně, jako konzervativní státní školství. Ať už se jedná o alternativní výživu, životní styl, oblékání nebo o vzdělávání, o kterém bude tento článek, neměli bychom vše hned soudit jen proto, že jde o alternativu k něčemu známému a prověřenému. Tento text se Vám bude snažit přiblížit jednotlivé školy i obecné myšlenky alternativního vzdělávání dětí.

Alternativní školství

V dnešní době se již dá říct, že „alternativní školství“ je standardní a možná už i etablovanou součástí vzdělávacího systému. J. Průcha ve své knize Alternativní školy, ale upozorňuje na to, že alternativní školy mají v českém prostředí stále ne příliš hezkou konotaci. Podle Průchy je to dáno z části i tím, že v českém prostředí nemají tyto školy příliš dlouhou tradici. Jejich vznik byl umožněn až po roce 1989. Dalším předsudkem, kterým alternativní školy trpí je představa, že se jedná o školy soukromé. Alternativní školy ale mohou být zřizované státem, církví nebo soukromým subjektem. Tyto školy mají jeden zásadní rys, a to, že se odlišují od hlavního proudu standardních, většinových škol daného vzdělávacího systému. Jako příklad si můžeme uvést třeba odlišný způsob organizace výuky, nebo života dětí ve škole. Alternativní školy mají velice často odlišný způsob hodnocení, než školy klasické. Většinou byste tu nenašli známkování, ale spíše slovní hodnocení a sebehodnocení. Rozdíl je patrný i v samotných učebnách, komunikace mezi žákem a učitelem může být trochu jiná než ve školách klasických, je proto přirozené, že této komunikaci a stylu výuky je přizpůsobena i učebna, kde výuka probíhá. Pro Alternativní školství je také typická velká spolupráce mezi rodiči, místní komunitou a samotnou školou.

Photo by Tim Mossholder on Unsplash

Waldorfská pedagogika

Tvůrcem waldorfské školy a pedagogiky je Rudolf Steiner (1861–1925). Waldorfská pedagogika se snaží o integrovaný rozvoj jak intelektu žáků, tak i jejich praktických nebo manuálních dovedností. Typická je pro Waldorfskou školu vysoce úzká spolupráce rodičů a školy. Waldorfská pedagogika silně inklinuje k přírodě, což se samozřejmě odráží i v prostředí interiéru a exteriéru školy. Pokud to zakládající skupině dovolí finanční prostředky, bývá škola zpravidla vybudována v přírodě. Skládá se většinou z několika budov, které jsou navzájem propojeny chodbami. Součástí školy musí být pochopitelně i místo vhodné pro setkání s rodiči, nebo také prostor pro konání různých představení. Nutno ale podotknout, že množství waldorfských škol sídlí v budovách postavených za jiným účelem, ne každá škola si totiž může dovolit tak rozsáhlou počáteční investici.

Waldorfská škola zahrnuje 12 školních ročníků. Dívky a chlapci mají výuku dohromady. Jediné výjimky tvoří cizí jazyky, hudba a výuka řemeslných činností. Při zasedacím pořádku ve třídách je pracováno i s temperamentem žáků. Osvědčilo se rozdělovat děti do skupinek právě podle jejich temperamentů, a to tak, že je snaha oddělit melancholické děti od těch sangvinických skupinkou flegmatiků. Co se týká počtu dětí ve třídách, tak je to velice individuální. Dá se říci, že je na samotném učiteli, jaký počet dětí je schopen zvládnout. Obecně ale pro waldorfskou školu platí, že čím více dětí, tím lépe, protože vyšší počet dětí umožní lepší navozování sociálních vztahů.

Ve waldorfské škole nenajdeme klasické hodnocení známkami, ani standardní zkoušení. Úroveň vědomostí dětí se zjišťuje za pomoci kolektivní práce, hromadných odpovědí na učitelovy otázky. Silný důraz na kolektiv má mezi dětmi posílit sociální vztahy.

Místo hodnocení známkami hodnotí žáky učitel slovně, a to na pravidelných setkáních s rodiči. Důvodem je to, aby byl student hodnocen na základě svých schopností. Ve stejném duchu se nese i závěrečné vysvědčení

Montessori pedagogika

Zakladatelkou této pedagogické školy je Mária Montessori. Jednou z hlavních myšlenek, na které je tato výuková metoda postavena je schopnost dítěte se mimořádně dlouhou dobu soustředit na jednu činnost. Tuto schopnost nazvala Mária Montessori „fenoménem polarizace osobnosti“. Rozdělit se dá do tří stupňů.

Prvním stupeň je přípravný. Pro tuto fázi je pro dítě typický neklid, hledání a očekávání. Dítě je připraveno na poznávání věcí a navazování kontaktu. V této fázi pedagog plní pouze nepřímo pomocnou funkci. Může dítěti například nabízet různé podněty. Konečné rozhodnutí musí však vždy zůstat na dítěti.

Druhá fáze se nazývá stupeň velké práce. V této části se dítě naplno věnuje vybranému předmětu/podnětu. Věnuje mu svou pozornost i činnost spojenou s poznáváním. Dítě musí vynaložit velkou energii na koncentraci, tedy na odpoutání se od vnějších vlivů, které by ho mohly rušit.

Posledním stupněm je fáze klidu. Je to část procesu učení, kdy by se dítě mělo zklidnit a pomalu zpracovat vjemy a poznatky. Potřebu po vědění by mělo mít dítě uspokojenou a teď by si mělo užívat radosti a uspokojení.

V Montessori školách byste ve třídách jen těžko hledaly dvojlavice v řadách naproti katedře učitele. Ve třídách praktikujících Montessori výuku se nachází stolečky pro různý počet dětí, dítě má tedy na výběr, zda chce úkol zpracovávat samo, nebo ve skupince, která má velikost přesně takovou, jaká mu vyhovuje. Prostředí ve třídách by mělo dítě stimulovat a motivovat. Nalezli byste zde tedy různé tabule, poličky, boxy, … vše rozmístěno tak, aby měly děti k dispozici vše potřebné.

V průběhu výuky je snaha o oboustranný tok informací v rovině učitel — dítě. Montessori metoda podporuje skupinovou práci mezi různě starými dětmi. Úkolem učitele je poskytnout dítěti volnost, ovšem musí dítě motivovat a vést k zodpovědnost tak, aby dítě volnost smysluplně využilo. Montessori pracuje s pozitivním povzbuzováním, protože věří, že děti jsou velice citlivé na slova a činy, které napodobují. Dalším stěžejním bodem je podpora nezávislosti, ke které se dítě musí dopracovat. Přirozenou součástí Montessori je pak pěstování sebekázně, bez které by tato metoda nemohla být nikdy funkční.

Hodnocení žáků je opět bez přítomnosti klasických známek. Vzhledem k faktu, že žáci provádí činnosti, které je baví a které si samy vybrali, známkování a hodnocení obecně postrádá motivační funkci. Vzhledem k nastavení českého školství studenti ale hodnoceni jsou, pouze je zde snaha o to, aby hodnocení nezpůsobilo, že dítě bude pracovat pouze kvůli lepší známce.

Photo by Sigmund on Unsplash

Daltonská pedagogika

Daltonský plán výuky vzniká v 19. století v USA. Jeho zakladatelka je Helen Parkhurstová. Daltonská metoda vzniká v době, kdy je v Americe nedostatek učitelů. Je tedy třeba, aby se výuka počtu učitelů přizpůsobila. Jedná se v podstatě o výuku dětí, kdy v jedné třídě máme více ročníků. Daltonský plán spoléhá ve velké míře na samostatnost dítěte. Práce žáků je koncipovaná tak, aby byli jejich cíle uvědomělé a jsou aktivně vedeny k zodpovědnosti a samostatnosti. Volnost a samostatné plnění úkolů se vymezuje pomocí instrukcí. Student tedy má velkou volnost, ale plnění úkolů je ohraničeno časovým rámcem, kdy musí úkol splnit.

Daltonská pedagogika stojí na třech základních principech. Prvním důležitým prvkem je svoboda, svoboda ovšem nerovná se chaos. V Daltonské pedagogice je svoboda realizována předáním zodpovědnosti z učitele na žáka. Žák se sice svobodně rozhodne, zda například bude procvičovat učivo, či již tu potřebu nemá, stává se zároveň i garantem toto, že učivo bude ovládat bez ohledu na míru procvičování, kterou si volí žák individuálně. Dalším pilířem, na které Daltonská pedagogika stojí, je samostatnost. Samostatnost jde ruku v ruce se svobodou, která je zmíněna výše. Pokud student nebude dostatečně samostatný, nemůže mu být poskytnuta svoboda. Samostatnost žáka svým způsobem odbřemeňuje učitele, zároveň studenty může motivovat k výkonům. Třetím pilířem Daltonského vzdělávacího systému je spolupráce. Z již z dvou předchozích pilířů jasně vyplývá, že spolupráce a důvěra mezi žákem a učitelem je naprosto stěžejní pro správné fungování systému. Daltonská metoda se ale snaží i o to, aby studenti nebyli samostatné izolované jednotky v jedné třídě, ale aby si vytvořili sociální společenství.

Jako všechno i Daltonská metoda výuky má své stinné stránky. Můžeme zde narazit na problémy s nedostatečným procvičováním. V tom případě narážíme tedy na to, že žáci nebyli dostatečné způsobilí k tomu, aby převzali zodpovědnost a byla jim tedy dopřána svoboda. Dalším problematickým aspektem pak může být nedostatečný kontakt žáka s učitelem ve výchovné pozici.

Výuka je organizována podobně jako vysokoškolské studium. Celý školní rok nápadně připomíná vzdělávání dle individuálního plánu. Studenti dodržují jistý rámec vzdělání, se kterým jsou seznámeni, tempo výuky a intenzita jednotlivých témat je však volitelná každým studentem. Každý student má svůj podrobný individuální učební plán podle kterého se vzdělává. Student v průběhu školního roku navštěvuje různé tematické učebny, kde je jim k dispozici odborný učitel, případně skupinka ostatních studentů, ty může žák využít jako pomoc při plnění jednotlivých úkolů. Na konci roku musí student pak předložit vypracované úkoly a následuje i přezkoušení. Tímto se učitelé ujistí, že student danou látku ovládá.

Tato alternativní metoda výuky přímo nezatracuje hodnocení pomocí známek, avšak vždy je doplňuje slovním hodnocením. Finální hodnocení studenta na konci školního roku pak obsahuje společné hodnocení studenta i učitele, kde je pochvala i kritika brána stejnou vahou.

Photo by JESHOOTS.COM on Unsplash

Freinetova moderní pedagogika

Freinetova moderní pedagogika vznikla ve Francii na počátku 20. století. Podobně jako ostatní zmíněné alternativní směry výuky, i Freinetova pedagogika se nevyhýbá kritice klasického školství. Jako argumenty, proč je třeba děti vzdělávat odlišným stylem používá Freinetova pedagogika například vynucovanou pasivitu žáka, opomíjený emoční rozvoj dítěte. Zkrátka zastánci Freinetova pedagogiky mají za to, že klasická výuka je pro děti nudná a málo přitažlivá. Podle zakladatele pedagogického směru Freineta, je nutné, aby vědění nepřicházelo od učitele, ale aby žáci byli vedeni k tomu si vědění opatřit sami. Důležitým bodem výuky je podněcování přirozené zvědavosti a tvořivosti studenta. Student by měl mít sám snahu zkoumat, experimentovat a objevovat nové věci.

Stejně jako u jiných alternativních vzdělávacích směrů, ani zde není třída koncipovaná tak, že na jedné straně je učitel a na druhé žáci. Učitel je přesunut do středu místnosti a děti sedí kolem něj. Celá tříd je opět plná pomůcek, které mají podněcovat dětskou zvědavost.

Vyučovací hodiny ve Freinetovské metodě výuky neexistují. Výuka se řídí týdenním plánem, který vzniká jako kompromis mezi pedagogem a studenty. Na konci každého týdne probíhá také společné hodnocení toho, jak byl plán dodržován.

Závěr

Alternativní školství se pomalu ale jistě dostává do čím dál tím většího povědomí veřejnosti. Jak velká je společenská důvěra v tyto školy je otázka druhá. Určitě nejeden z rodičů, který prošel standardním vzdělávacím prostředím si nese například nepříjemné pocity ze známek a nechce, aby známky stresovaly i jeho dítě. Alternativní školství nemusí být nutně soukromé, existuje spousta státních alternativních škol, na které děti mohou chodit, aniž by platili školné. Další aspekt, který rodiče musí zvážit v případě zapojení dítěte do alternativní výuky je, jak moc je schopen a ochoten se na chodu školy a vzdělávání podílet. Spolupráce rodič — dítě — škola je v rámci alternativního školství většinou úzce provázána.

Zdroje:

PRŮCHA, J. Alternativní školy a inovace ve vzdělávání. 1. vyd. Praha: Portál, 2001

SVOBODOVÁ, J., JŮVA, V. Alternativní školy. 2. upr. vyd. Brno: Paido, 1996

GRECMANOVÁ, H., URBANOVSKÁ, E. Waldorfská škola. 1. vyd. Olomouc: HANEX Olomouc, 1996.

RÝDL, K. Metoda Montessori pro naše dítě. 1. vyd. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2006

WENKE, H. RÖHER, R. Ať žije škola Daltonská výuka v praxi. Brno: Paido, 2000

ŠTECH, S. Škola stále nová Freinetova „moderní škola“. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova

--

--