Parkovací automat.

V jednom nejmenovaném městě (v Praze 5 na Nám.14.října) došlo k zásadní změně ve způsobu parkování. Od jaktěživa zde bylo hlídané parkoviště, kde pár chlapíků vybíralo parkovné dle nálady, nebo času zaznamenaném na papírku za stěračem. Páni radní bohužel neznalí rčení ,,Co funguje neopravuj” , tak zde místo nich nechali nainstalovat parkovací automat poslední generace (doslova a do písmena).

Nedávno jsem zde potřeboval zaparkovat. Zaparkuji a hledám chlapíky od obsluhy. Nikde nikdo, jen cedule s informací, že parkoviště je již jen placené, nikoliv i hlídané. Jakožto správný občan jsem se vydal k parkovacímu automatu abych splnil svou povinnost vůči státu a zaplatil parkovné. Již při letmém pohledu jsem tušil, že bude problém. Na čelní straně automatu byl malý display, qwerty klávesnice dále několik ovládacích tlačítek, čtečka na karty a otvor na vhazování mincí. Jediné co chybělo, byl návod k obsluze. Po chvíli experimentování jsem přišel na to, že na klávesnici musím zadat SPZ svého vozu. Což se mi po chvíli i povedlo (některá tlačítka fungovala totiž až po chvíli držení). Následovně se objevil dotaz, jak dlouho chci parkovat. Kruci, jak mám vědět, jak dlouho budu parkovat? Vím já, jak bude rychlá obsluha v kavárně? Nebo, zda mi obchodní partner dorazí na schůzku včas? Nicméně jsem zadal nějaký časový údaj a chtěl pokračovat dál. Jenže v tom okamžiku mi automat oznámil, že jsem překročil časový limit pro zadání dat a vše doposud zadané mi vymazal. Ozval se ve mně občan, něco ve smyslu ,,Je to tvoje chyba, jsi pomalý, takže znovu”. Dobře, sice nejsem Bolt ale ve druhém pokusu jsem zrychlil. Zadal jsem SPZ i časový úsek a chtěl jsem zaplatit připravenými mincemi. Parkovací automat mi na displeji stroze oznámil, že mince nepřijímá (bez udání důvodu) a že ať zaplatím kartou. Vážení, než jsem stačil kartu najít a protáhnout čtečkou, tak mi opět vypršel limit pro zadání údajů a vše se opětovně vymazalo. Byl jsem namíchnutý, již v okamžiku, kdy jsem přišel na to, že obvyklá obsluha byla nahrazena automatem (nemám je rád). Ovšem nastalá situace můj stav pouze katalyzovala. Reakce byla okamžitá. Rychlý úder pěstí do klávesnice byl jasnou zprávou co si o těchto novinkách myslím. Od toho okamžiku klávesnice psala již pouze,,yyy” nebo ,,jjj” a to ať jste mačkali co jste mačkali. Její chyba. Při odchodu jsem si všiml, že základna automatu je již notně označkována jinými nejspíš stejně neúspěšnými občany. Dle různých otisků bot a různě hlubokých důlků jich rozhodně nebylo jen pár. Parkovné jsem nezaplatil a ještě jsem se vytočil nad idiotismem námi volených zastupitelů, kteří danou zhovadilost instalovali a celé realizovali. I když……idiotismus? Co když je to jinak? Někdo ze zastupitelstva, nebo z odboru dopravy má třeba kamaráda, který odněkud dané parkovací automaty dováží. Co je jednodušší, než dát návrh na jejich instalaci a rádoby tak dostat kontrolu nad vybranými penězi za parkování a zdánlivě ušetřit. Zní to dobře, ale realita je nejspíš někde jinde. Daný automat je extrémně drahý, musí mít el. připojení a pro kontrolu i stálé připojení na internet. Což jsou nemalé výdaje (v okamžitém, ale i delším časovém horizontu rozhodně). Součástí parkovacího automatu jsou i ruční čtečky, které dostala Městská policie. Těmito čtečkami mohou online kontrolovat každý bloček za oknem vozidla, zda není překročen časový limit pro stání. Další náklady. Lidi, čtečka, benzín a čas. Vzhledem ke složitosti parkovacího automatu tento potřebuje i pravidelný servis, což je další náklad. Takže, když vše sečtu, tak mi vychází, že si nejspíš namastil kapsu kamarád kamaráda ze zastupitelstva a nějaký zastupitel ( který nadále pravděpodobně bude dlouhodobě dostávat podíl z tržeb firmy kamaráda, která automaty instalovala a nadále i servisuje), ale kapsa občana je opět o něco prázdnější a stát jako takový i chudší. Jasně, ve své podstatě je to maličkost, ale právě takové maličkosti ovlivňují náš život.

Jméno provozující společnosti si najděte již sami a personální napojení na zastupitelstvo také. Možná, že budete nemile překvapeni co je možné a ještě víc budete překvapeni, že to nikomu není divné a ani to nikomu nevadí.

A.Blackbell

One clap, two clap, three clap, forty?

By clapping more or less, you can signal to us which stories really stand out.