Pamatujete si jak jsme psali, že nás na naší cestě podpoří i Deutsche Bahn, ale ještě nevíme přesně jak? Podpořili nás a to hodně solidně – zážitkem, na který jenom tak nezapomeneme : )).

Na papíře to vypadalo luxusně — prý máme otestovat všechny jejich aktuální služby – noční vlak, denní vlak i jejich nový mezinárodní InterCity (IC) autobus.

No a kdo by to nechtěl cestovat po Evropě domů v německé kvalitě, žejo?

Vše to vypadalo naprosto ideálně. Po příletu do Paříže jsme měli hezké dvě hodiny na přestup na noční vlak Deutsche Bahn do Prahy. Tam jsme se měli vyvalit do lůžkového vozu a krásně se po náročném letu s vínem vyspinkat, zatímco naše bezvládná těla poputují směr Česko.

To by ale asi byla nuda a vy byste nám pak psali, že nám zatím vše vychází tak, až je to trapné. Evidentně jsme si tedy koledovali o to, aby se něco vážně podělalo.

A taky že jo! Těsně před odletem jsme se od Vaškových rodičů smskou totiž dozvěděli, že se

strojvůdci DB rozhodli spustit GENERÁLNÍ STÁVKU.

Začátek v úplně ideální datum – v den našeho odletu. Konec? Den po našem plánovaném příjezdu domů. Takže naprosto naschvál tehdy když potřebujeme cestovat, děkujeme osude, těšíme se na zábavu! :-D

Na letišti jsme tedy již tušili průser a během sezení v business lounge začali hledat jak z kaše ven. Napsali jsme do DB jak máme postupovat a začali jsme po kamarádech shánět bydlení v Paříži, kdybychom tam museli jednu noc přespat.

Vašek taky rozhodil sítě na všechny možné spolujízdy, kde se snažil najít vhodný odvoz. Requesty jsme odeslali a nasedli do letadla – tentokrát fungl nového Airbusu s perfektními displeji a kopou nových filmů. Tohle bude jiné kafe, než byla cesta sem!

Po příletu do Paříže jsme ale pořád byli optimističtí. Třeba se to během našeho letu uklidnilo, odbory dostaly rozum anebo nastal alespoň světový mír ..

A při nejhorším ukecáme cestu s francouzskými TGV na nádraží.

Cestu z letiště jsme s návodem krok po kroku zvládli naprosto v pohodě (až na menší zakufrování u Gare du Nord kde nikdo z kolemjdoucích nedokázal poradit, kde je ta druhá obří stanice 5 minut pěšky od této — asi jakoby vám všichni lidi na Zvonařce na otázku kde je vlakové nádraží říkali NEVÍM – fakt na facku! : )) .

Nicméně po příchodu na stanici Gare d´Este se nám představa vytouženého spánku na pohodlných postelích nočního vlaku do Prahy rozplynula jako pára nad hrncem. Nepomohlo nic. Ani silný vlastenecký příběh a půlmetrová česká vlajka (schovaná v batohu přesně pro tento případ). Ani novinářské průkazy. A ve finále ani brek a žadonění na kolenou (když už nic jiného nezbývalo). Všude jenom davy lidí, kteří se neměli jak dostat domů.

Jarovi se narychlo pár hodin předtím pro případ nouze podařilo domluvit nocleh u jednoho fellow toastmastera. Bohužel jsou prý byty v Paříži pekelně drahé, byt je miniaturní a vleze se jim na gauč jen jeden člověk.

To bychom snad ještě domluvili .. Vašek měl ale jiný problém – druhý den v sobotu se totiž v Oldřichovicích konala velká rodinná oslava, kde se setkala široká rodina a měli slavit narozeniny několika lidí najednou. Vynechat něco takového? Jakobyste Vaškovi zamávali červenou vlajkou před očima – on to prostě MUSÍ stihnout! Anebo pro to alespoň udělat vše v jeho silách.

Na zahraničním “jízdomatu” blablacar.com se nakonec povedlo najít spolujízdu, která jakoby byla nachystaná přesně pro nás. Černoch Ali, jedoucí ve 22:00 z Paříže do Hradce Králové!

Fakt, že nám chvíli po domluvě napsal, že má nakonec PRÝ auto plné jsme směle ignorovali a odhodlaně se vydáváme na místo odjezdu, zastávku Porte De La Chapelle. Zkusíme ho přemluvit, ať se tam třeba i pomačkáme… Anebo si Vašek vleze alespoň do kufru – hlavně ať ho vezme. Stihne tak oslavu a Jaro může přespat u kamaráda.

Dorazíme na poloprázdnou zastávku Porte De La Chapelle a sedíme potmě na lavičce. Nedaleko nás se pod stromem pohupuje z jedné strany na druhou nebezpečně vypadající týpek v ošoupaném koženném bomberu z pod kterého má na hlavě nataženou kapuci mikiny, na níž přes napůl rozepnutou bundu, rozpoznáváme logo nějakých fotbalových ultras. Špinavá sportovní taška pohozená vedle nohy na zemi, v ruce cigareta, u pusy dým a tvář zvrásněná zamračeným pohledem.

Představujeme si několik nejrůznějších scénářu, včetně toho, že jsou to poslední minuty našeho života, a že už se zpět domů nikdy nedostame.

Vašek však odněkud vytahuje poslední kousky odvahy, které mu zbyly a s myšlenkou “nejlepší obrana je útok” se vydává s nasaznou kapucí (a swag stylem chůze) k týpkovi s dotazem “čau, nečekáš náhodou taky na spolujízdu do Prahy”?

“Tak, tak, tutaj czakam na samóchod”, usměje se najednou už sympaticky vypadající polák a dáváme se do řeči. Posloucháme historky z Tenerife, kde borec dealoval nějaké ocelové konstrukce nebo to, že jede zpátky do Polska na víkendový kanabis festival.

Po 5 minutách si všímáme další živé existence krčící se v rohu zastávky pár metrů od nás. Tentokrát jde o snědého, slušně oblečeného intelektuála v brýlích. Následuje stejná otázka, zjištění, že je marokánec a taky čeká na černocha Aliho a přizvání do našeho přátelského kroužku s názvem “Dostaň Vaška do Oldřichovic” ve kterém kujeme plány jak Aliho přemluvit ať Vaška vezme za každou cenu.

Od Aliho přichází sms, že má menší zpoždění na 22:00 to nestihne. Vyhlížíme jeho červenou Kiu Ceed a ve 22:30 nadšeně běžíme na druhou stranu cesty, kde opatrně přistavuje. Vidíme auto, ve kterém je Ali a další dva pasažéři a tedy jen dvě volná místa, kam s okamžitě nasunou Polák s Marokáncem. To vypadá bledě, Jaro už hledá v mapě jak se dostat k přespání. Vašek se ale rozhodne o poslední zoufalý pokus situaci zvrátit.

“Ali, víme, že máš plno a že se k Vám nevlezeme, ale potřeboval bych hodit alespoň někam na benzínku na dálnici. Jaro tady má kde spát, ale já se musím dostat co nejdříve do ČR”, říká Vašek a dívá se přitom Alimu sebevědomě do očí.

“Opravdu to nepůjde, nezlob se, auto je prostě plné”, oponuje Ali, ale Vašek se nevzdává.

Polák i Marokánec, kterého jsme předtím na zastávce získali na svou stranu se za něj přimlouvají a ve francouzštině Alimu vysvětlují, ať Vaška alespoň ten kousek vezmou.

Ali nakonec svolí – HURÁ! Naše cesty se po měsíci dělí. Jaro bere všechny lístky na vlak, Vašek je už potřebovat nebude. Závod, kdo bude v ČR dříve, může začít.

A teď bude asi nejlepší příběh poprvé v naší historii rozdělit na dvě části a dovykládat Vám obě cesty domů očima jednotlivých protagonistů, jelikož obě stály za to.

Jarova část

Vašek nadšeně nasedá do auta, jakoby právě vyhrál jackpot a já si v duchu klepu na čelo – stopovat ve 23. hod večer z Paříže do Česka se mi zdá jako šílený nápad, u kterého nevidím naději na úspěch. Ale dobře vím, že Vaška nemá smysl odrazovat – byl tak v rauši (a.k.a. FLOW) dostat se domů, že by se o to pokusil, i kdyby byla šance 0,00001%.

Co vím ale dále, dnes mě čeká ještě krušná noc.

Potvrdí se to hned jak červená Kia Ceed vystartuje a já zkouším zavolat na telefonní číslo kamaráda, který mi nabídl nocleh. Číslo je vypnuto… Damnit!

Dneska bude ještě veselo. Naštěstí jsem si vzpomněl na McDonalds, který jsme s Vaškem minuli po cestě na La Chapelle.

„Mekáček“, to je téměř záruka volného internetu. A tam bych třeba známého ještě mohl zastihnout online – pokud ovšem nešel už spát.

Nechci ale všechno vsadit na jednu kartu

a když po cestě míjím jeden oloupaný hotýlek, pokouším se znovu o náš provařený „trik s průkazkou“, o kterém už snad museli slyšet v celé Evropě.

Když 60 letý vyhublý recepční odzdraví anglicky „hello“ na můj pozdrav, cítím v kostech šanci na úspěch (přeci jen angličtina je ve Francii až tak 63. nejoblíbenější jazyk). Vytahuji tedy iPad, průkazku a začínám roztáčet kola našeho mediálního kolosu. Asi v polovině mě recepční zkroušeně zastavuje a mele „no English, no English“ – a mě docvakává, že mě doteď poslouchal pouze ze slušnosti.

No paráda, říkám si a pakuji iPad zpátky do vaku. Vracím se k plánu A, najít ten McDonalds a modlím se, aby Antonio již doma sladce nespal. V Mekáči vlítnu na wifi, napíšu Antoniovi a do 10 minut se div vděkem nerozbrečím na celé kolo, když čtu že je vzhůru a že mi zasílá adresu kam se mám dostavit. Zachránil mi život!

Cesta metrem byla v zásadě fajn, akorát jsem po 40 hodinách prakticky beze spaní tři krát upadl do mikrospánku. (Ještě že to metro řídil někdo jiný : ))

Těsně po půlnoci dorazím k Antoniovi (nadšený Toastmaster z Paříže), který mě zve k sobě nahoru. Ptá se, zdali mi nevadí kočky. Já taktně mlčím a s falešným úsměvem na rtech potlačuji své upřímné já.

Poznávám na bytě Antoniovu čerstvou ženu Susanne (vzali se teprve v září) a otevírám z vděčnosti moji dvoulitrovku sedmiletého rumu Flor de Caňa, kterou si vezu jako suvenýr. Antonio, původem mexičan, nabídnutou skleničku rád přijímá a společně si všichni 3 připíjíme na život.

Antonia jsem předtím vůbec neznal, přespání u něj mi ve skutečnosti doporučila jiná Toastmasterska z Budapešti, která viděla můj pátravý status na fb (zdravíme Eszter : ).

Bylo tedy pro mě fascinující odhalit, že pracuje jako ilustrátor knížek (jeho díla měl rozvěšená po celé stěně) a zároveň i jako byznys kouč. Susanne zase dělá úspěšnou fotografku portrétů a oba donedávna vedli vlastní Toastmasters kluby v Paříži (každý z nich jiný klub – prezidentský páreček tady máme ;)).

Kolem půl druhé debatu ukončujeme a všichni se odebíráme spát – oni dva do postele v ložnici, já uléhám v obýváku na gauči, společně se dvěma kocoury, kteří testují mé nervy vždy, když na mě bez varování skáčou a škrábou mě po nohách (!).

Než jsem definitivně zahmouřil oči, ještě jsem naposled zkontroloval vlaky na zítra a nadšeně jsem zjistil, že nejbližší Deutsche Bahn vlak nejede až v 7 večer, jak jsem si původně myslel. Jede už v 7 ráno a mě tedy čekají báječné 4 hodiny spánku, než se zase vypravím na nádraží.

Polovinu noci s kočkami jsem přežil v (duševním) zdraví, napsal Antoniovi vzkaz, že odcházím nečekaně dříve a za vše děkuji a vydal se směr centrum.

Vlak jsem našel rychle a pohodlně se usadil za stolečkem moderního vozu. Místa jako pro krále, ve vzduchu free wifi, a mé zuté nohy vyložené na sedačce naproti – jsem připraven cestovat klidně i dalších 48 hodin :-D

Píšu SMS Vaškovi jak je na tom on a když ihned nepřichází odpověď, začnu podřimovat.

Budí mě až francouzský průvodčí, prý ať ukážu lístek. Tak nějak cítím, že se mu můj včerejší lístek na lůžkový vůz nebude na dnešním ranním spoji líbit… ale jsem připraven bojovat. Musel jsem kvůli stávce přece i přespat o noc déle než bylo v plánu, tak ať na mě nezkouší nějaké triky s placením jízdného :-D

Průvodčí má ale jiný názor. Můj lístek je prý neplatný. A mám uhradit plné jízdné… Můžu prý být rád, že to bude kvůli stávce bez pokuty.

Naštěstí odkojený na našich amerických dobrodružstvích jsem pevně rozhodnutý nepolevit – nezaplatím, říkám jako správný pirát.

Evidentně pana s píšťalkou nedělám šťastného. Argumentuji, že lístek jsem měl a že není moje vina, že vlak nakonec nejel. On mi zase tvrdí, že mám zaplatit lístek pro francouzskou stranu, a následně si od DB vyptat refundaci za můj lístek.

Na to mu s úsměvem říkám, že to nemůžu udělat – lístky jsem dostal zdarma, tak těžko dostanu nějakou refundaci :-D

A on zase jako kolovrátek, zaplať, zaplať. Vracím mu to stejnou mincí, nezaplatím a nezaplatím. Napětí stoupá, tlak je větší a větší – všichni ve vozu zaujatě sledují co se u mého stolečku děje a pohledy spolucestující rozdělují na ty, kteří mi drží palce a ty, kteří mě mají za špekulanta.

Snažím se průvodčímu ještě ukázat email od Deutsche Bahn, kde nám napsali, že lístky nám budou díky stávce uznány i na jiných vlacích. Nasraný běží pryč s pokřiky: „Já se ještě vrátím!“ a „Mám tady i jiné cestující na práci!“. Vrátil se pak snad šest krát, bez úspěchu. Obecenstvo mělo tedy o zábavu během své jízdy postaráno.

Jednou na mě třeba dotáhl s vítězoslavným úsměvem a kolegyní po boku. Říkám si, že asi nějaká inspektorka – tvářila se více důležitě než on. Vysvětluji tedy celý příběh – včetně naší spolupráce s DB a opět se setkávám s neochotou porozumět.

Paní mi ještě statečně ukazuje SMSku od šéfa, který ji tam ve francouzštině píše, že mají za úkol zkásnout všechny „černé pasažéry“ ze stávky Deutsche Bahn a nedělat výjimky. Ale já jsem přece novinář! Musím přece dostat výjimku i tam, kde se výjimky nedávají… a říkám tedy podesáté NE.

Vlak zastavuje ve stanici a průvodčí mizí dohlédnout na nástup/výstup.

Já se zatím začínám potit v sedačce a doufám, že se za chvíli nevrátí i s policií a nebudou mě násilím vyhazovat z vlaku. Naštěstí se dveře opět zavírají a duo se vrací do akce „přesvědčit Jara“.

Jejich argumenty na mě mají ale stejný efekt, jako kdyby mi říkali, že si mám jít vyčistit zuby. Byli jsme jaksi zamčeni v patové situaci, akorát, že čas byl na MÉ straně – byl jsem si téměř jistý, že na německém území bude vše bez jediného problému.

Pán na mě pak zkouší jinou taktiku – ukaž mi pas, vypíšu ti lísteček na platbu. Pas ukázat odmítám :-D. I dalších deset minut naléhaní… Kupuji si další čas tím, že tvrdím, že nejprve zavolám na Deutsche Bahn a zeptám se jich na jejich názor – když mi řeknou, že mám frantíkům zaplatit, tak jim ty peníze prý dám.

Průvodčí pak jenom rezignovaně pěstičkami zahrozí do vzduchu a odejde kontrolovat nově přistoupené cestující. A my se zatím blížíme k cílové rovině – hranici.

Vlak zastavuje na poslední zastávce ve Francii – tady by se měli průvodčí měnit za německé, pokud se nemýlím. Mrznu v sedačce když kolem vozu dva krát projde policie a dívá se dovnitř. Naštěstí dovnitř nejdou. Vlak se rozjede směr Německo a já už cítím vítězství na dosah.

Konečně dostávám SMS od Vaška – prý to nešlo tak dobře, jak čekal a teprve odněkud vyráží… ale prý to bude historka jako prase. Tak jsem rád že alespoň žije a že na chvilku odvrací mé myšlenky od mého komorního drama o kterém nemá ani tušení.

Na německé straně stojíme zase a ke stolu si sedá moje nová sousedka..

Za chvíli po výjezdu vidím, že vstupuje do vozu opět průvodčí. Čekám novou německou tvář, o to více jsem překvapen, když vidím zase tu starou známou francouzsku… a sakra.

Dvě hodiny jsem sice odolával, ale už se cítím celkem na konci sil — až po Česko to nedotáhnu… Paní zase u mě zastavuje a já opět opakuji, že odmítám zaplatit. Když v tom – SPÁSA! Do vozu vstupuje nová průvodčí — němka. Teď si představte scénu jak Ježíš vstupuje do davu hříšníků a z těch padá břeměno hříchu… AAALELUJA!!! Takhle jsem ji viděl kráčet ke mně… I když na rozdíl od Ježíše, byla blonďatá…

Ptá se co je tu za problém a já už po dvěstěosmdesátédruhé opakuji celý příběh. Francouzka mezitím odchází jakoby nic (asi už cítí ve vzduchu prohru : ) a když story dokončím, německá průvodčí na mě jenom s úsměvem mrkne a říká KEIN PROBLEM! Hell yeah! Já to ustál :-))

Ať žije Německo!!! Ať žije DeutscheBahn!!!

Padá ze mě kámen asi průměrné velikosti lokomotivy a mám chuť zatancovat vítězný tanec na stolku.

“Vašku, doufám, že budeš mít taky tolik štěstí po cestě.” říkám si a pokračuju v cestě.

Vaškova část

Paříž, půl 11 večer. Hážu batoh do kufru, naskakuji dozadu ke třem dospělým chlapům, takže sedím jednou půlkou zadku na Polákovi a vyrážíme. Z okna mávám Jarovi na rozloučenou.

Všichni v autě, mě napůl naprosto chápu a podporují, a napůl by mě nejraději v ten moment vykopli ven, aby se nemuseli mačkat.

Ostatně by v ten moment jen stačilo otevřít dveře, na kterých jsem byl natlačený.

V 6 lidech frčíme, co to dá a za 30 minut vystupuju daleko za Paříží na nějaké velké benzínce, v naivně se domnívajíc, že rychle a bez problémů stopnu nějaké auto směr Německo. Jsem odhodlán udělat naprosto cokoliv!

Mé první kroky vedou k obsluze čerpací stanice, kterou prosím o kus kartonu a tlustou černou fixu. Týpek ochotně odbíhá dozadu, na někoho volá a po chvilce už na prázdnou krabici píšu velké CZ.

To, že s kusem hnědého kartonu v ruce, půlmetrovou českou vlajkou připnutou na hrudi a zoufalým pohledem, vypadám jak nějaký chudák, který u motoristů žebrá na jakousi pofidernou dobročinnou sbírku, mi dochází asi až po dvou hodinách, kdy se stále s nulovým výsledkem pokouším někoho přesvědčit, aby mě vzal do Německa, i když jede jen do přilehlé vesnice nedaleko.

Nejblíže cestě do ČR jsem byl při rozhovoru s mladým rumunem, který vypadal, že by mě za láhev rumu hodil klidně až před dům do Oldřichovich. Vážený suvenýr, který letěl přes půl světa, jsem ale ani za těchto okolností nechtěl darovat někomu, kdo by ho do sebe (pravděpodobně cestou) kopl jako panáka té nejlevnější vodky. S díky jsme se tedy rozloučili.

Bylo půl 2 v noci a mě v ten moment začalo docházet, že na tuto noc asi nebudu vzpomínat v tom nejpozitivnějším duchu.

Navlékl jsem si všechna 4 trička, která jsem měl v batohu, na nohy natáhl další ponožky, zahřál se trochu vevnitř prodejny, opláchl si obličej ledovou vodou a jal se realizovat plán D, který mě v ten moment napadl.

“Za benzínkou stojí na obrovském parkovišti asi 20 kamionů .. mohl bych je projít a zkusit štěstí tam” uvědomil jsem si. Už zdálky jsem sice podle zatažených oken viděl, že všichni šoféři spí, ale co kdyby …

Potichu tedy procházím jeden kamion za druhým. Mobilem si přitom svítím na značky abych viděl, koho to budu budit (a od koho pravděpodobně dostanu vynadáno — v tom lepším případě).

Předposlední kamion na konci řady má českou SPZ. “Zachránce!” usměju se div radostí nevykřiknu a představuju si, jak mi otevře mladý, natěšený a ochotný kamioňák ve stylu Kuby Romana (zdravím kámo), který mě na jeden zátah zaveze až do ČR a uvaří mi přitom cestou v kotlíku pravý český guláš ze sáčku.

Třikrát rázně zaklepu na dveře a mám přitom pocit, že jsem v ten moment musel vzbudit půlku parkoviště. Pár vteřin se nic neděje a kromě celého těla mi mrzne i úsměv na tváři. Pak ale zaslechnu nějaké šramocení a po chvilce rozespalý šofér odtahuje závěs a otevírá okénko.

“Co potřebuješ?” ptá se a mě v ten moment podle jeho hlasu a výrazu ve tváři dochází, že se ještě neprobudil.

“Potřeboval bych se dostat do česka, nejede tam náhodou, prosím?”, odpovídám. Řidič v trenkách a pokrčeném tričku si mě nedůvěřivě prohlíží skrz pootevřené okénko, chvilku přemýšlí a pak jen stroze pokyne “v 6:30 vyjíždím, buď tady včas .. dobrou”. Zatáhne okno i závěs, zmizne ve tmě a já se s pocitem, že mám alespoň nějakou jistotu, vracím na benzínku, kde mám v plánu přespat uvnitř místní restaurace.

Což o to, že je zavřená a zajištěná takovým tím natahovacím pásem a cedulkou “zákaz vstupu”. To přece hravě podlezu nebo přeskočím a v teple se pohodlně vyvalím někde zarohem na sedačce nebo židlích. Auta už žádná nepřijížději, prodejna zeje prázdnotou. Vcházím dovnitř a v tom mi obsluha hatí můj dokonale vymyšlená plán, větou “litujeme, ale máme zavřeno, dovnitř už dnes nemůžete”.

“Neeee, co teď”?, říkám si a přemlouvám obsluhu aby mě pustila alespoň na záchod, kde si myju zuby a těch pár minut věnuju vymýšlení plánu E neboli plánu jak venku neumrznout a přežít do rána.

S čistými zuby, svěžím dechem a náladou pod psa nelibě opouštím vyhřátou prodejnu a svým pohledem dávám obsluze najevo, že jsou tohle možná mé poslední minuty v životě.

Pocit, že se právě teď musí cítit, jakoby posílali prase na porážku mi sice nestačí, ale zatínám zuby a ocitám se na “mraze” pod stríškou a jediným příjemným společníkem venku je mi vůně benzínu a vlezlá zima, která se mi krade na kuži i přes všechny ty vrstvy oblečení.

Koukám na mapu v mobilu, který má už jen pár % baterky. Nacházím se několik desítek km od centra Paříže. V okoli několika kilometrů není téměř nic a jediná přístupová i úniková cesta z tohohle pekla vede po dálnici.

Tohle opravdu nechceš!

Kdybych měl sirky nebo zapalovač, udělal bych si z místních dostupných zdrojů oheň. Vždyť by stačilo polít nedaleký keřík litrem nafty a hned by mi bylo tepleji.

Jako moc rozumný nápad mi to ale v ten moment nepřipadá a představuju si daleko negativnější scénář a to, jak se krčím vedle odpadkového koše, zimou se celý třesu a v 6 ráno, kdy se prodejna otevírá mě nacházejí v polovičním bezvědomí, začínají s resuscitací a volají sanitku, aby mě zachránili.

Měl jsem k tomu ty nejlepší předpoklady. Unavený, podchlazený, nenajezený a v bídném psychickém stavu způsobeném nedostatkem živin a jetlagem po příletu.

Umřít se mi ale tak brzy nechce a nenapadá mě nic lepšího, než jít opět hledat útočiště ke spícím kamioňákům. Přemýšlím na koho zaklepat tentokrát. Litevec? Maďar? Polák?

Ve 2 hodiny ráno bych byl rád, kdybych dostal jen pěstí.

Někteří psychicky labilnější jedinci by mě mohli rovnou přejet nebo odprásknout, dochází mi.

Pobírám tak veškerý zbytek energie a klepu znovu na mého nového českého kamaráda. K mému překvapení stačilo hezky poprosit, zout si boty za pár minut už jsem ležel ve vytopené korbě náklaďáku na horní posteli.

“Druhou peřinu ale nemám”, prohlásil a já kývnul, že to je teď opravdu ten nejmenší problém. Přikryl jsem se tedy pokorně dvěma kartony a do minuty vděčně usnul.

Pro dnešek jsem tedy přežil. Dobří lidé existují!

Po pár hodinách spánku nás oba budí stará nokie, která otravně vibruje na palubovce, kam ani jeden z nás nedosáhne. Vyskakujeme z postelí, protahujeme se a poprvé se ve světle díváme jeden druhému do očí a zjišťujeme, s kým to vlastně máme tu čest.

S díky odmítám “nesku”, kterou si šofér (jehož jméno je mi dodnes velkou neznámou) vaří uvnitř na plynovém hořáku, i cigaretu, jichž si balí asi 35 (tolik prý průměrně za den vykouří, protože nemá co u řízení dělat).

Ze zvuku si odbíhám umýt zuby, jako bych si je před pár hodinama nevyčistil. Šoférovi se to zdá být fuk a jeho chrup prozrazuje, že jeho ranní hygienou je právě kafe a cigáro.

Smetávám zbytky tabáku ze špinavého sedadla spolujezdce, usedám, poutám se a před půl 7 se dvacetitřítunový kolos dává do pohybu.

Řidič mi vysvětluje, že musí dělat každé 4,5 hodiny na třičtvrtě hodiny povinnou pauzu a nesmí řídit více než 9 hodin denně. K mé nelibosti tedy predikuje dnešní den a dozvídám se, že bude rád, když dojede k německým hranicím.

“Wtf?”, říkám si a přechází mě úsměv.

Vždyť osobákem je člověk za 10 hodin v Praze. To ale nevím, že má týpek trasu mimo dálnici a může jet max 80km/h.

No, alespoň jsme na cestě. A žiju. Uklidňuju se.

Jaro mezitím pokračuje

Německá průvodčí odešla a já najednou slyším české „no teda“.

No vida, slečna naproti mně evidentně mluví česky : )) Jmenuje se Terezka a strašně se baví na tom, co právě viděla. Vysvětluji jí celou situaci a bavíme se zbytek cesty o cestování a životě v Německu. Terka totiž už nějakou dobu zpívá v Německu v opeře. Taky zajímavý životní příběh.

V Mannheimu přestupuji na InterCity bus od Deutsche Bahn (říkají tomu vlak na silnici – díky bohu nemá strojvedoucí a stávka se ho tak netýká) a zkouším druhou tvář německé dopravy.

Těší mě velké široké sedačky s velkým prostorem na nohy (hravě poráží Student Agency), a el .zásuvky + wifi pro ČR i Německo, takže celou cestu vesele surfuji. Jediná škoda, že tam chybí nějaké interaktivní displeje s filmy nebo pod.

Po cestě se ještě spojuji s Vaškem a zjišťuji, že i při dalším stopu měl smůlu, musel s partičkou frantíků na oběd a bude vůbec rád, pokud dnes nebude muset spát ještě někde v Německu.

Když já už se busem pohodlně vyvalený blížím k českým hranicím, Vašek teprve překračuje ty francouzské. Zdá se, že závod mám v kapse!

Brainstormujeme přes chat jak z toho ven. Aby se Vašek stihl dostat do ČR ještě v sobotu, bude muset stihnout vlak z Mnichova v 5 hodin, aby se mohl IC busem z Norimberku dostat včas do Prahy.

Vašek se snaží zpracovat svého řidiče, aby na to dupl a stihl vlak ..

.. zatímco Jaro přemýšlí, jak k Vaškovi dostat lístky na vlak, aby se dostal domů alespoň z Německa. Fotky lístků mu prý stačit nebudou, musí je tedy dostat fyzicky. Naštěstí nás čeká 10 minutová pauza v Norimberku – a já bych tam mohl zkusit lístky u někoho nechat.

Autobus zastavuje, já vybíhám. Směr pokladny, zkusil bych lístky nechat u paní za přepážkou – pokud se sem Vašek včas dostane, třeba mu to může dát. Má to ale jeden háček – lístky jsou vytištěné jako 2 místa na jednom lístku. Tj když je tam nechám, můžu mít zase průser já – a to ještě nevím, zdali se sem Vašek vůbec dostane.

Jdu se tedy ještě zeptat do autobusu, zdali mě nechají nastoupit zpátky, když lístky nechám na pokladně.

Průvodčí je naštěstí neskutečně milý (ach ta změna po francouzských primadonách). Bere lístky pro Vaška, domlouvá s řidičem ať mě vpustí i bez nich, nechává na sebe telefon a říká, že dnes pracuje do osmé večer (poslední spoj směr Praha jede kolem 19:35), tak pokud to Vašek stihne, ještě to vše klapne.

Konečně se na nás zase usmálo štěstí (bylo načase)! Průvodčí si vzal i lístky Paříž -> Norimberk, takže Vašek může vlakem dojet z Mnichova i bez lístku, s tím, že jízdenku ukáže průvodčímu až tady. No paráda, přežijeme i obří stávku a nakonec ta cesta nebude ani tak špatná. A to se počítá! : )

Jaro doráží v 6 večer do Prahy a cítí vzrušení z návratu – konečně na české půdě, žebra a tataráky třeste se!

A Vašek pokračuje taky

Po čtyřech hodinách jízdy zastavujeme na povinnou pauzu. Jsme stále hluboko ve Francii. Mám pocit, že se tímhle tempem dostanu domů na Vánoce a budu rád.

Vyskakuju ven a na prázdném parkovišti vidím v dáli jedno auto a opodál tři čůrající postavy. Cítím svou šanci!

Odhodlaně se rozbíhám vstříc svým novým spolucestujícím a ve zkratce jim popisuju své peripetie. Jedou sice do Mnichova, což není úplně po cestě, ale lepší než se kodrcat v náklaďáku.

Loučím se s mám prvním zachráncem a vzhledem k velkému noži v ruce ho raději na rozloučenou neobjímám (a to jsem to měl v plánu)!

Frantíci měli v plánu být v Mnichově v 5. To ale netušili, že je neděle a že budeme restauraci na plánovaný oběd hledat cca 45 minut, protože bylo vše zavřeno.

Cestou jim vysvětluju, že musím stihnout vlak z Mnichova v 17:15 abych chytl poslední bus z Norimberku, kde na mě od Jara čekají lístky.

Frantíci chápu naléhavost situace a dávájí své cé čtverce (Citroen) totální kartáč. Na německých dálnicích s neomezenou rychlostí předjíždíme ve 190km/h většinu aut. Do Mnichova na nádraží dorážím v 17:09, objímáme se, podáváme si ruce a sprintuju na vlak.

Naskakuju v poslední chvíli, kdy se luxusní ICE pomalu chystá k odjezdu a celý šťastný usedám hned v prvním vagónu a vykonávám životně důležité potřeby (nabít noťas a mobil).

To, že je to první třída vím moc dobře. To, že bych tam neměl sedět, taky.

To, že nemám ale nemám ani jeden lístek, mi dochází až o pár minut později. Začínám se tak procházet kolem a přemýšlím, kam bych se mohl schovat.

Záchody nepřipadají v úvahu, byť jsou to nejčistší a nejvoňavější toalety, jaké jsem za celý měsíc viděl.

Celkově se mi interiér a pocit, jako bych byl v nějakém luxusním hotelu, líbí natolik, že se rozhoduju zůstat sedět tam kde jsem a s milým úsměvem na rtech a psímá očima to nějak “ukecat”.

K mému překvpaení je průvodčí naprosto chápavá. Takhle proklientský a přítelský přístup jsem ještě nezažil a až budou ČD někdy dosahovat alespoň 5% z toho, tak začnu i doma jezdit vlakem.

Nejen že pochopila naši prekérku s lístky, ale nevyhodila mě ani z první třídy a jako bonus mi donesla čokoládku. Mazec, tomuhle říkám servis! DB strikes again! ; ))

V Norimberku se s neskutečně ochotným a nápomocným výpravčím autobusů Vladym Pestychem předávám lístky a nasedám do krásného a pohodlného dvoupatrového IC busu směr Praha, který nastavuje cestování busem úplně level.

Dojeli jsme?

Vše dobře dopadlo, Vašek do Prahy dorazil až těsně před půlnocí a ještě se naši cestovatelé společně v baru setkali, aby si rozdělili poslední lístky na vlaky v ČR.

Setkání po 24 hodinách nám připadalo jako po 100 letech :-D Najednou jsme si chtěli říct všechny ty zážitky, co se po cestě udály… ale nebyl čas. Vašek spěchal na poslední vlak do Brna, kdežto Jara naopak v Praze čekaly ještě nějaké příjemné povinnosti : )

A tady náš příběh končí, přátelé!

Byla to JÍZDA a ten konec byl jenom krásným vyvrcholením jednoho úžasného výletu.

Děkujeme všem, kteří nás četli,

všem kteří nás lajkovali a sharovali a dostali nás tak i mezi své kamarády.

Nesmírně nás těší, že vás četba tak baví a Vy jste přesně palivem, které nás žene neustále dopředu. A také musíme poděkovat i všem podnikům a restauracím, které nás na naší cestě více či méně dobrovolné podpořili!

Speciálně pak obrosvký díky Deutsche Bahn za lístky a nečekanou zábavu po cestě zpátky :-D i přes pár problémů jsme se setkali s naprosto profesionálním, ochotným a milým personálem, o kterém se nám až na světlé výjimky, může doma prozatím jen zdát ..

Tak tedy čau na nějaké další cestě!

They said travel… AND WE TRAVELLED!