Česká vesnice na Roatánu

A náš další náhled do hlubin Karibského moře


Naposledy jsme končili jízdou (nebo spíš plavbou městem v dešti) taxíkem směrem k lodi na ostrov Roatán.

Při jízdě se nám opět osvědčilo zlaté pravidlo cestování — ptejte se tu samou otázku co největšího počtu lidí, a když budete mít velké štěstí, možná se někdy i dozvíte jak to opravdu je.

Třeba nám teď cestou taxikář říkal, že při takovéto bouři loď možná ani nepojede. Přijedeme do přístavu na parkoviště a brunek co tam koordinuje auta nám taky říká, ať prý ani nevystupujem, že loď nejede.

Začínáme tedy řešit plán B, jestli tam náhodou nezaletět letadlem anebo se nevrátit na hotel. Pak ale Vašek říká, že jim nevěří, a že pojďme se zeptat přímo na přepážku, jak to tedy je.

Zaplatíme taxík, naběhneme na pokladnu a okamžitě dostáváme odpoveď — loď JEDE! Bum! Rovnou bychom dali facku těm debilkům venku, kteří takto kazí loďařům kšeft a mystyfikují nebohé návštěvníky.

Není ale čas, odjezd lodi je za 5 minut a musíme ještě koupit lístky.

Jsme na palubě! Yes!

Úspěšně jsme se nalodili a jelikož byla dole uvnitř lodě puštěna klimatizace ve stylu polárního expresu, rozhodli jsme se vyjít raději nahoru na krytou palubu, kde na nás nepršelo (pouze občas stříklo).

Jízda byla zábavná, přesto všichni zvraceli.

Řekneme vám, byla to jízda! S velkým B.

Polovina lidí se totiž na palubě regulérně poBlila.

Vlny házely několikatunovou lodí nahoru a dolů a kdo neseděl anebo se nedržel, lítal po palubě jako hadrová panenka. Jaro s Vaškem samozřejmě stáli uprostřed toho všeho vysmátí od ucha k uchu, užívajíc si divokou jízdu v bouři a natáčejíc GoPročkem lidi kolem jak v dávkách plní v předklonu své pytlíky.

Asi po hodine bouřka ustala a do přístavu jsme dorazili jako jedni z mála se zdravou barvou pleti. Jako všude v turistických lokacích, vrhnou se na vás hned taxikáři jako supi a tvrdí vám, jak se nedá z přístavu dostat jinak než s nimi.

Tak jsme jim to zkusili dokázat. Po dvou minutách natažené ruky nám u hlavní cesty nám zastavil mladý kluk, přistěhovalec z pevniny, který přišel na Roatan hledat štěstí v turistickém ruchu. A pak, že to nejde!

Vyhodil nás v hlavním měste ostrovu — Coxen Hall, kde jsme chytli klasický minibus-naběrač (místní tomu říkají “collectivo”), směr ráj baťůžkářu — West End, aneb na západní stranu ostrova.

Na Roatan jsme jeli původně mrknout na českou vesnici na východě ostrova, která se tam teď buduje (více o ní později), ale jelikož se nám nepovedlo včas domluvit s manažerem vesnice Markem na setkání, rozhodli jsme se poznat blíž i západní stranu.

Po příjezdu několik hodin pršelo a po okolí se nedalo procházet jinak než boso a v plavkách — jinak by byl člověk do minuty promočený na kost.

Slyšeli jsme totiž nějaké polo-zaručené informace, že na Roatánu seženete nejlevnější certifikované kurzy potápění široko-daleko. Když jsme dorazili do West Endu, stačilo přijít na pláž, rozhlídnout se, a hned jsme měli jasno kde zůstanem.

Po levé straně máte totiž uličku plnou hostelů, obchodů a restaurací, tak jako v každém přímořském středisku. Na pravé straně ale naopak vidíte nádherné dřevěné chatičky rovnou u moře, zastíněné hustou džunglí kokosových palem.

Foukalo, až Vaškovi vlasy vlály do obličeje : )

Takhle jsme přišli na Half Moon Resort (protože zátoka vypadá jako půlměsíc) a co k tomu říct … bylo to tam naprosto BOŽÍ! Dostali jsme chatku asi 10 metrů od vody a co je v Karibiku nejdůležitější? I vlastní hamaku (aka houpací síť na terásce).

Jako vždy po náročné cestě, trochu nám vyhládlo. Roatan má ale tu nevýhodu, že je zaplaven americkými turisty a tudíž i ceny se pohybují na americké úrovni, nikoliv v rovině místních.

Za nejlevnější grilované vepřové ve stánku u cesty tak zaplatíte cca 100–130 Kč, v klasické restauraci pak stojí normální hlavní chod od 250 do 400 Kč. Jelikož už nám došly veškeré dolary, eura nikde nebrali a peníze nám odmítlo vydat už tak 5 bankomatů, s cca 90 lempirama (1 lempira = cca 1 Kč, pro připomenutí) v kapse nebyly naše vyhlídky dvakrát nejsvětlejší.

V tom ale přišla spásonosná myšlenka — vždyť my jsme vlastně ti novináři! A před námi byla najednou nová výzva. Už nestačilo získat jenom ubytování zdarma, tentokrát vstupujeme i do gastronomického byznysu! :-) V první restauraci (grilovací místečko), kde jsme to zkusili to moc nevyšlo, nebyl tam totiž přítomen manažer, autorizovaný udělat rozhodnutí.

Jako druhou jsme se rozhodli oslovit Thajskou restauraci, do které nás to beztak táhlo od začátku (Vašek je milovník asijské kuchyně a Jaro si chtěl zavzpomínat na Thajsko).

Zaklepali jsme tedy na dveře do kuchyně. Nikdo nereagoval. Když jsme pomalu dveře pootevřeli, uviděli jsme před námi sedět několik postarších thajek, které nic nedělaly.

Řekli jsme jim naši novinářskou historku, ukázali blog a paní si nám s úsměvem postěžovaly, že by nám rády navařily, ale že mezi 3. a 5. hodinou odpoledne mají povinnou pauzu, kdy jim šéf zakazuje pracovat. Bydlí prý ale naproti (v támhletom velkém baráku) a prý pokud se ho zeptáme a on nám to dovolí, klidně nám něco ukuchtí.

“Hurá! Jídlo je doma!” Říkali jsme si ..

Juhuhuuu! Už takřka cítíme chuť nudlí na jazyku! Jdeme tedy bez váhání k Omarovi na pozemek a prosíme jeho zahradníka, aby nám ho zavolal. Zahradník nás zavedl dovnitř do dvoru a vybral se přivést svého šéfa. Za chvíli se z domu vynořil statný míšenec místních a černochů, s trochu neobvyklým jménem na tuto lokalitu — Omar.

Omar — místní boss a majitel Thai Place.

Ani tentokrát to nestálo více námahy než kdekoliv jinde. Omar se sice nejprve trochu vyptával na náš blog a web, ale jakmile jsme se ho zeptali pár osobích otázek (jako třeba: “Proč vede míšenec se jménem Omar thajskou restauraci v Karibiku?”), hned na ostražitost zapomněl a místo toho si nás posadil a asi půl hodiny nám vyprávěl fascinující příběh, jak k této restauraci přišel.

Na začátku příběhu stál geniální thajský kuchař jménem Tong, na konci nezaplacené dluhy a natahovačky s hondurasskou mafií z hlavního města Tegucigalpa.

Omar se pak ještě rozvášněně rozvykládal o tom jak se teď zajímá o čerstvé suroviny pro jeho restauraci a ukázal nám i jeho novou zahrádku za domem, ve které testoval 17 (!) druhů bazalky.

Bazalka všude kam se podíváš!

Nakonec se mu naše domluva líbila a souhlasil s večeří zdarma. Nevíme, zdali sem postovat zase další GIF s nějakým high-five, anebo to už berete jako automatické :-))

Nová meta pokořena — teď už budeme zdarma i jíst :-D

Omar nás akorát poprosil, abychom do restaurace šli až po 17. hod, protože kuchařky mají opravdu pauzu a kdyby pro nás vařili, musel by jim jim ten čas chudák proplatit :-D

Opojení úspěchem a novým přátelstvím jsme se vydali na hodinku ještě projít promenádu a zjistit, co dalšího by se dalo s průkazkou a blogem vymyslet. Netrvalo dlouho a už jsme si vesele vykračovali po pláži s kornoutky plnými zmrzliny, samozřejmé na účet (dalšího) podniku. Život je prostě sladký : ))

Ráj!

V 17:00 už jsme ale byli celí nedočkaví nastoupeni před “Thai Place”, až jsme měli problém neskočit thajkám do kuchyně nastartovat sporáky, ať už slyšíme ten rozkošný sykot pánviček.

Restaurace byla v tu dobu ještě prázdná a my toho využili a vzali si nejvzdálenější stůl na mole, s výhledem na západ slunce. A to vám byl pohled pro bohy!

Tomuhle nešlo odolat!

Když tam tak sedíte a dívate se na tu krásu, najednou víte, že (i když s klukem) asi jste zažili nejromantičštější okamžik svého života (sorry holky :-D). Za chvíli přišel číšník, hodil na stolek solární lampičku a vzal naše objednávky. Když se pak před námi objevily i talíře s jídlem, prožili jsme salivální orgasmus. Nejepší thajské jídlo v našem životě! (Sorry thajské restaurace v thajsku :-D)

Ultimátní večeře při západu slunce. Polévka a famózní PadThai!

Když jsme na tento zážitek vzpomínali druhý den, měli jsme pocit jakoby ten večer byl zcela v oparu — jako kdybychom byli ten sobotní večer zcela opilí, nebo náměsíční… tak awesome to bylo!

Druhý den ráno ale bylo potřeba vrátit se do reality a rychle pozjišťovat, jak to bude s těmi potapěčskými kurzy. Hned vedle našeho hostelu sídlila jedna parta skvělých lidí, kteří pod názvem Ecodivers dělají kurzy od základních až po specializované kurzy pro pokročilé potapěče.

Jelikož jsme o nich slyšeli samou chválu již den předem, volba byla jasná :-) Vašek už měl základní potapěčský kurz (Open Water Diver) hotov z pradávných dob z Česka (tímto zdravíme pana Kůdelu :-), takže se rozhodl jít na vyšší level — potapěče vraků (ne jako je potápět, ale potápět se v nich).

S argentinským instruktorem Gabrielem.

Jaro si musel vystačit s tím, že se naučí ponořit a neutopit.

Kurzy vyjdou na Roatánu opravdu levně, cca 6500 Kč včetně drahé učebnice, ze které pak skládáte test (pokud znáte levnější místo, dejte vědět do komentů).

Když jdete skládat takový potapěčský kurz, čeká vás asi 250 stránková učebnice, ze které vás následně často zkouší (ale o to nejde, narozdíl třeba od státnic vám jde při špatné reakci 20 m pod vodou hlavně o váš život).

My jsme chtěli z Roatánu odjet ve středu (byla neděle poledne) a čekalo nás tedy krkolomné tempo — nastudovat knížku, udělat několik testů a stihnout 5 ponorů.

Jelikož bylo v neděli moře neklidné, domluvili jsme se na startu v pondělí ráno. Vzali jsme učebnice a strávili jsme zbytek dne s nosem ve facebooku a knížkách. Jelikož toho facebooku bylo nakonec více než knížek, musel si Jaro v 5 ráno přivstat, aby stihl dokončit kapitoly požadované na první lekci pod vodou.

Brzký východ slunce 5 metrů od postele.

V pondělí bylo moře po nedělní bouřce pořád ještě trochu moc divoké, ale na první ponory v menších hloubkách to stačilo. S instruktorkou Vivi trénovali základní dovednosti potápění, tedy od ponořit se — a vynořit se až po vyfouknutí vody z potapěčských brýlí, když jste pod hladinou anebo použití náhradní hubice kamaráda, když vám dojde kyslík.

Nakonec nás vzala i na menší plavbu skrz korály a my měli možnost opět zahlédnout krásnou želvu z neskutečné blízky.

Instruktorka byla s našim výkonem spokojena a dala nám na zbytek dne volno, s tím, že v úterý si hodíme další ponory a závěrečný ponor si uděláme dle plánu ve středu ráno, čímž kurzy uzavřeme. Rozhodli jsme se tedy půjčit skútry a vyjet za “bratmi Čechmi” na východ ostrovu na nečekanou inspekci.

Pořádné mašiny pro pořádné chlapy!

Po rozbitých roatanských cestách vám ale taková cesta zabere 2 krát více času než normálně. Kor když jedete na skůtru podruhé v životě a při svém prvním pokusu se vám s ním povedlo vybourat .. o tom ale až později (Jaro tímto zdraví Michala se vzpomínkama na svůj první incident se skůtrem v Thajsku).

Nebylo tedy překvapením, že než jsme vyrazili a dostali se asi na půl cesty do české vesničky, začalo slunce pomalu zapadat. A co bylo horší, spustil se opět talší tropický déšť.

V ten moment jsme s Vaškem už věděli, že náš cíl dneska nestihnem (a pak se ještě vracet zpátky kvůli kurzu). Motorky jsme otočili a pustili se po kluzké hrbolaté cestě zpátky směr West End. Vašek tu cestu zpátky pak popsal jako:

“Nezáleží na tom, jestli byl ten zážitek dobrý nebo špatný.
Hlavně, že byl silný.”

A emocí u té jízdy bylo tolik, že bychom je mohli prodávat… Zkuste si to představit s námi.

Jedu na motorce, vítr mi fouká do tváře. Ale není to jenom vítr, padají mi do očí i kapky deště tak hustě, že přes své hmouření pomalu nevidím na cestu. Jakoby nestačilo, že je venku tma jako v pytli. Motorka se třese jako ratlík, netuším vůbec jak by reagovala v těžké situaci. Nevím které kaluže skrývají díry, na kterých bych mohl dojet… Ještě že mám dezén na gumách hluboký … asi 1 mm. Vyježděné cesty kloužou i v žabkách při chůzi, představa co by udělal prudký pohyb řidítek do strany mi celkem stahuje půlky k sobě. Nohy svěšené z motorky, aby zachytily případný pád… Jedu na rovinkách slabých čtyřicet a i tak se cítím jako Michael Schumacher. Najednou ze zadu slyším vítězný rykot Vaška. A hned se ze mě dere podobný skřek, úsměv na rtech od ucha k uchu. Jedu skrz tmu, déšť, klouzání a i když jsem podělaný až za ušima, nikdy jsem se necítil tak živ jako teď!

Řvu ŽIVOT JE KRÁSNÝ a pak vyju na měsíc jako vlk. Tuhle jízdu prostě dáme!

A taky že jsme dali. Dorazili jsme na hotel pozdě v noci a bylo jasné, že studování dalších kapitol potapěčských knih bude muset počkat na ráno a zalehli jsme…

Spíme a v pravidelných intervalech dopisujeme blog.

Střih, pět ráno, budíček zaklapnut a jde se zase na 3 hodinky studovat. Počasí ale nevypadá dobře — spíš tedy hodně špatně. Včerejší déšť doteď neustal a pokud se něco nezmění, dnešní 3 ponory padnou.

Roberto z Ecodivers (na tripadvisoru skvělé hodnocené báze) nám opravdu sdělil, že pokud se moře neumoudří, můžem si na dnešek hledat alternativní program — jenomže jaký, když jste na karibském ostrově a lije jako z konve?

Naštěstí je Roberto skvělý týpek, chápe, že spěcháme a nemůžeme si dovolit na ostrovu zůstat moc déle, tak chodí každých 30 minut kontrolovat moře a máte pocit, že kdyby mohl hladinu uklidnit svým sebevražedným skokem z mostu, tak by to pro vás udělal.

Jdeme alespoň vrátit skůtry a narážíme na první problém. Jaro obdržel skůtr s baterkou v důchodu — po noci odpočinku nejde nastartovat. Naštěstí nás na to v půjčovně upozornili, a řekli nám, že ho pak máme nakopnout manuálně nohou (tak jako se startuje pincek).

Naneštěstí nám neukázali, jak to pořádně udělat.

Jaro, mechanik samouk, se tedy dal do startování mašiny.

V žabkách to nakopnout ale není žádná sranda — a prvních 6 pokusů je neúspěšných. Zkouší i Vašek, a nic. Pak nás napadne — možná je potřeba přidat více plynu.

Jaro tedy motorku chytne mocně za řidítka, vytočí plyn do maxima, nakopne … a VOILA! Motorka konečně zabrala! Horší bylo, že u toho zápalu do startování, zapomněl pan Jaroslav držet druhou rukou brzdu :-D Rovnice je pak jednoduchá:

Nastartovaný skůtr + jednou rukou máte vytočený plyn na maximum + druhou se drbete na zadku = motorka VÁM DÁVÁ PÁPÁ!

Jakmile to Jaro nakopl, netrvalo ani vteřinu a motorka nabrala maximální zrychlení, škubla ním dopředu a už si volně jela vlastní cestou… Vydrželo jí to asi 2 metry, kdy hned práskla přímo do stromu a svalila se spokojeně na zem.

Uplně přesně zachyený moment, jen v jiném prostředí ;))

Běžíme k motorce a zvedáme ji ze štěrku. Naštěstí není nijak poškrábaná a vypadá v pořádku… a ejhle, nakonec ne. Přední kolo je vytočeno do strany (tj když máte řidítka rovně, kolo se kouká ve 20° uhlu doprava…). No tohle je na ránu — včera celou tu nebezpečnou jízdu zvládneme bez incidentu, a teď 5 minut před vrácením ji rozbijeme??

Snažíme se to nějak svépomocí opravit s vidinou vrácení celého depozitu, chytáme přední kolo mezi nohy a zkoušíme rukama řidítka ohnout zpátky, ať je v rovinně.

Pokud se někdy budete pokoušet o stejnou věc, nezapomeňte motorku VYPNOUT!

My zapomněli… když pak držíte řidítka v rukou, a škubnete nimi správným směrem, omylem jednou rukou přidáte plyn… A fyzika je neúprosná :-D Motorka vás začne tlačit dopředu, jako rozzuřený býk. A čím víc do vás tlačí a vy se snažíte lépe zapřít, tím víc otáčíte ruku na plynu… Takže ve výsledku přidáte plyn zase naplno, motorka vystřelí a sejme vás na zem :-D

V ten moment se kolemstojící mohli smíchy potrhat.

Tentokrát ale nezajela dále než metr, než se zase vykotila do štěrku…

No už máme dost, říkáme si. Tohle asi nespravíme, ale co teď? Jako kauci nám drží 20.000 Kč na kreditce, a moc dobře víme, jak si tyhle společnosti zaúčtujou i to, co jste neprovedli vy.

Stojí kolem nás kolegové potapéči a každý ma jiný nápad — zavez to do opravy jinde, zamlč to, řekni, že to tak už bylo… :-D To zase udělat nechceme — posrali jsme to, a my patříme k lidem, kteří následky za své činy nesou. Nebudeme dělat blbečky a tvářit se, že se to nestalo…

Zavezli jsme tedy skůtry do půjčovny, zaparkovali je a počkali, co bude. Týpek se na ně ani nepodíval a vypsal nám storno kauce… Uff, říkáme si — teď máme jistotu, že nám nenaúčtujou víc, než by bylo potřeba. Stačilo by teď v klidu odejít a už se tam nikdy neukázat. Ale takhle se to prostě nedělá.

Týpka se ptáme, zdali si skůtry nepůjde raději skontrolovat… jdeme s ním a ukazujeme mu, jak jsme podělali přední kolo… Mladý černoch se jenom chytl za hlavu a začal motorku obskakovat. Evidentně jsme mu trochu pokazili den… Asi po 15 minutách prohlížení motorky ze všech úhlů pořád nic neříká a nám dochází, že si to asi bude chtít rozmontovat a zjistit, jak se to vlastně ohlo. Říkáme mu, že tak tedy jdem a vrátíme se později. Překvapivá nenamítá, hlava se mu pořád kroutí kolem kolesa.

Po cestě zpátky se nám povedlo asi z 8. bankomatu konečně vybrat peníze, i když jenom malou částku (bankomaty tady mají nesmyslné limity). Yeah! Bude na opravu motorky a ještě nám zbyde i na jídlo — konec terorizování místních restaurací :-D

Moře se mezitím trošičku uklidnilo, a i když se na otevřenou vodu vyjet nedalo, překecal Jaro alespoň Roberta, aby uzavřeli s Vivi kapitolu ponorů v zátoce (pro Open Water Diver certifikát bylo potřeba udělat 3 ponory v zátoce a 4 ponory na otevřeném moři) a zbyly mu pouze poslední 3 ponory na širém moři.

Snad bude zítra lepší počasí, a bude se tam moct vyjet… U Vaška už touhle dobou ale bylo jasné, že certifikát nestihne. Potřeboval by totiž 5 ponorů na otevřeném moři, dnes se to nebude dát udělat a zítra, ve středu, zase tolik ponorů po sobě dát nemůže (otázka zdraví při potápění, pod hladinou můžete být pouze jistý čas v jisté hloubce).

Rozhodli jsme se nakonec vyrazit z ostrovu první lodí ve čtvrtek ráno, tak alespoň Jaro stihne certifikaci dokončit a Vašek si udělá nějaká potápění s ním “pro srandu”, bez papíru.

Ve středu, náš poslední den, bylo moře rovné jako zrcadlo. Zaběhli jsme jenom do půjčovny skůtrů zjistit stav (prý jsme to posrali, škoda asi za 10.000 Kč, ale já to nějak před šéfem zakryju. Dej mi za to kolik uznáš za vhodné a já to pošéfuju — no není ten týpek zlatý? :-) a pak hned zpátky do neoprenů, dneska nás toho čeká mnoho.

Jaro dal dva ponory na otevřeném moři, naučil se jak nouzově vyplavat, když mu dojde kyslík, jak si na dně moře sundat veškerou výbavu a zpátky si ji nasadit, jak levitovat nad dnem nebo jak zachránit potápějícího se buddyho.

Na poslední ponor se už přidal i Vašek a jeho instruktor Gabriel, a společně jsme se vydali na hlavní ponor dne — odhalit ten potopený vrak ve 30 metrech pod vodou.

Jdeme prozkoumat vrak!

Když jdete do vody takhle mimo korály, není tam toho až tak moc co vidět. I přesto to bylo fascinující — jenom obří železný vrak na dně, a jedna ryba, velká asi jako malé prase.

Vrak bejby!

Ponor nám zabral necelou hodinu, vrátili jsme se na základnu, kde Jaro zvládl závěrečná test (s jedinou chybou — šprt .. i když, po pravdě, na slavení nebyl čas). Bylo asi 5 večer, my jsme slíbili Markovi z české vesnice, že se za ním ještě dnes stavíme a ráno jsme museli chytnout loď z ostrovu pryč.

Pobalili jsme si vše zpátky do batohů, vyobjímali své nové kamarády potapěče a dali zbohem zátoce, která nám byla na 5 dní domovem (a to jsme tam původně jeli jen na otočku za Markem! :-).

Jít taxíkem na východní stranu ostrova by vás jako turistu vyšlo takřka na litra. Rozhodli jsme se tedy najít alternativní dopravu a stopovat. Za chvíli sedíme na korbě místní ávie se smějícíma se lokálama a s větrem ve vlasech frčíme grátis asi hodinu na východ.

V čr by Vás za tohle natvrdo poslali do džejlu, ale tad takhle cestují všichni. Kdo má nějaké místo v/na autě, bere lidi mávající kolem cesty a není tak výjimkou ani korba s dvacetičlennou posádkou.

Cestou naskakovali a vyskakovali lidi a celý zážitek byl umocněn tmou a tím, že jsme ani pořádně nevěděli kde vystoupit.

Netrvalo to ale ani dvě hodiny, Marek nás u krajnice vyzvedl svým jeepem a za chvíli už jsme byli v české vesnici.

Co je na celém tom příběhu asi nejlepší je to, že Vaškovi před cca dvěmi týdny napsal Vojta Vladár (děkujeme a tímto zdravíme), že pokud jedeme do Hondurasu, neměli bychom vynechat Roatán, kde českou vesnici menežuje týpek z Oldřichovic.

LSoused z Oldřichovic? V Hondurasu? Na ostrově v Karibiku? To snad nemůže být ani pravda”, říkáme si.

Marek dokonce studovat na stejné základce jako Vašek, jen je o pár let starší. Chodil do burka na pivo. Vystudoval střední stavebnku v Hávru a stavárnu na VUT v Brně. A když se pak rozhodoval co dále dělat, Karibik byla jasná volba ..

Ale vraťme se na začátek, jak celý projekt české vesnice vůbec začal ..

Česká vesnice na Roatánu (pro slepé označeno červeným puntíkem)

Ostrov je cca 60 km dlouhý a má 8 km v nejširším místě. Czech Village (dříve Jonesville Point Community — červená tečka na mapě) je česko-slovenským projektem sdružení vlastníků domů a bungalovů a za jeho vznikem stojí Jiří Černý, který měl Brně zavedenou firmu na dodávky vybavení pro restaurace a v roce 2005 přišla objednávka z místa, o kterém nikdy v životě neslyšel. Na ostrově Roatan sháněli zařízení pro malý pivovar a oslovili právě jeho.

Ostrovní ráj na zemi ho uchvátil. Nejenže tu tráví větší část roku a plánuje se tu s manželkou a dětmi usadit, ale rozhodl se o svůj “nález” podělit i s dalšími Čechy. Na karibském ostrově staví česko-slovenskou vesničku, kde si zájemci mohou zakoupit pozemek a postavit dům. (Zdroj: http://cestovani.idnes.cz)

Marek tady žije už třetím (nebo pátým?) rokem, projektuje domy, dělá stavbyvedoucího, stará se o kompletní chod vesnice, dělá milion dalších činností a stíhá k tomu všemu vychovávat se snoubenkou malou dceru. Klobouk dolů, že si na nás našel čas!

Molo v české vesnici — takhle občas Marek přijíždí na loďce do práce .. sen!

Z některých domů jsou opravdu nádherné výhledy a mají tady i českou hospodu. Být v důchodu a mít na kontě pár mega, asi zvažujeme přesídlení do jednoho z menších bungalovů. Jen škoda, že je všech 40 a něco pozemků dávno prodaných. Každopádně se už rýsuje něco dalšího, takže má-li někdo z Vás zájem, neváhejte moc dlouho ;)

Přespali jsme (děkujeme), ráno udělali pár fotek do rodinného alba a Oldřichovické kroniky a rozloučili se.

Marek nás hodil na letiště (děkujeme podruhé) a my se vydali do vnitrozemí za dalším dobrodružstvím tentokrát ke Couchsurferovi Jorgemu..

Na to si ale budete muset počkat do příště .. : )

One clap, two clap, three clap, forty?

By clapping more or less, you can signal to us which stories really stand out.