Na měsíc do Střední Ameriky
Aneb jak to všechno začalo
Začalo to stejně nevinně, jako většina našich předchozích cest. Je sychravý nedělní večer, jedu do Brna, přemýšlím proč zrovna já mám tu smůlu, že musím sedět za řidičem a nevidím tak na tachometr, a v tom mi začne zvonit mobil, který probudí vedle podřimujícího spolucestujícího.
Volá Jaro!
A vždy když volá Jaro, vím přesně o co jde. Půl hodiny se mi v rámci tréningu svých prodejních dovedností snaží po telefonu prodat nějaký zázračný vysavač na splátky, aby se mě pak nesměle zeptal, jestli spolu na podzim nezaletíme někam do Střední Ameriky.
V ten moment se mi vybavuje to tenké místo na mapě mezi USA a Brazílií a uvědomuju si, že kolem Panamského průplavu existuje fakt asi nějaká oblast, do které bychom se mohli podívat.
“Proč ne”, říkám tedy a netuším, do čeho se to pouštíme.
Kdybych Jara neznal, myslel bych si, že je to jen další z těch lacinných prodejních triků, jak odvést zákazníkovu pozornost před finálním podepsáním virtuální smlouvy. Místo vysavače mě však ještě ten večer čeká na mailu letenka do Guatemaly. Do země, kterou bych velmi pravděpodobně na slepé mapě označil někde uprostřed Afriky, protože se tam nachází většina států, o kterých jsem nikdy předtím neslyšel (zdravím tímto pana Rašku ze 6. ZŠ ;) a doplňuji si tak chybějící vzdělání.
Střední Amerika, jo? Googlím, hledám na mapě, zoomuju, koukám. Kousek od Karibiku! Super! To bude dovolená, jásám : ).
To, že letíme zpátky pak z nějaké Kostariky (což, jak později zjišťuju, není město v Guatemale, ale jiná země) v tu chvíli vůbec neřeším a představuju si, jak s ležíme s ledovým mojitem na pláži pod kokosovou palmou.
Tuto představu pak sice trochu narušuje fakt, že budeme muset urazit přes 1 500 km místy, kudy netušíme jestli vede cesta nebo jestli nás pustí přes hranice, ale když jsme se s Jarem dostali na maturitní ples v Osace jako VIP hosté, tohle musí být hračka!
A pak už následuje klasická situace. Oba máme tolik práce a jiných povinností, že si poprvé trochu podrobněji o cestě voláme 14 dní před odletem stylem:
J: “Čau, za dva týdny letíme do té Ameriky.”
V: “Jj, vím — napadá Tě něco, co by bylo potřeba zařídit takhle dopředu?”
J: “Ne, Tebe?”
V. “Taky ne. Ok, tak čau.”
Abych byl upřímný, tak mám z téhle cesty fakt docela respekt. Kdykoliv předtím jsme se minimálně jednou, dvakrát potkali abychom se domluvili na tom, kdo vezme zubní kartáček, a kdo lék proti průjmu (po kreditní kartě dvě nejdůležitější věci).
Zjistili jsme však, že tohle se dá pořešit jednou smskou během minuty a do dnešního dne jsme se neviděli, takže nejsme ani trochu synchronizovaní (už vidím jak si v letadle říkáme, které věci máme dvakrát, a které naopak nikdo nevzal).
Navíc mám takové podezření, že si Jaro tak trochu popletl datum odletu a netuším jestli ho vůbec uvidím na letišti, protože mi na facebooku bliklo, že se tento víkend účastní nějaké Toastmaster konference v Maďarsku.
Zatímco tedy Jaro někde prezentuje, já ustavičně a systematicky kroužkuju voliče na komunálních volbách v základní škole v Neborech a ladím poslední detaily na webu O:-).
Jedno je ale jisté. Volby skončí. Sečteme výsledky, dáme si highfive, že vyhrály Osobnosti pro Třinec (Honza Delong rulez!) a pojedu si zpátky do Brna sbalit svoje dvoje trenky a čtvery ponožky (po Japonsku víme, že je dobré mít jedny rezervní), nabiju telefon, zaliju po půl roce květiny a pak teprve začne to pravé dobrodružství.
Odlétáme v neděli ráno z Bratislavy a jediné co prozatím víme, že v pondělí přiletíme do Guatemala City.
Kde budeme spát?
Co tam budeme dělat?
A jak se dopravíme přes těch x zemí na jih do Kostariky odkud za měsíc odlétáme zpět?
Nemáme nejmenší ponětí, ale víme, že to bude sranda a už teď se na to těšíme. A pokud tam bude internet, budete moci být u toho s námi : )
Stay tuned!
