Neuvěřitelné!

Bílí utečenci se dostali do Německa.


Takhle nějak by mohl znít nadpis zítřejšího bulváru, říkáme si, když sedíme v Jarovém kanclu v Brně a začínáme pomalu chápat, že jsme se zas uvrtali do něčeho, co nedopadne dobře.

Zjišťujeme jaké střely v Deustchlandu jezdí a co náš čeká.
„Hej, já vůbec nic nevím,“

říká Vašek, hned jak se složí na židli a oba s Jarem vybuchují do brutálního smíchu. Jak typické — zítra někam na týden jedeme, a zase nic nevíme. Které města? Co chceme vidět? Kde budeme spát? Nějak nezbyl čas o tom přemýšlet, žijeme asi příliš hekticky.

Je devět hodin večer, oba jsme unavení, zíváme. Ale když se nám podíváte do očí, uvidíte, že se lesknou vzrušením. Zítra večer totiž vyrážíme na další trip, tentokrát to ale bude asi největší hardcore, jaký jsme kdy zažili. Když řekneme, že za týden projedeme celé Německo, nenapadne vás, proč by to mělo být hardcore — když ale řekneme, že to bude kompletně ubytování, začnete tušit.

Pojďme ale zpátky na začátek, resp. do předchozí dovolené — střední Ameriky. Při návratu nám Deutsche Bahn slíbily zajistit cestu domů vlakem, tak abychom mohli otestovat jejich dopravní prostředky. Bohužel se situace vymkla kontrole díky stávce strojvedoucích a my si užili opravdu dobrodružný návrat domů.

Deutsche Bahn se ale rozhodlo situaci napravit a jednoho dne nám přistál ve inboxu email s textem:

„Kluci, a nechtěli byste nám dát ještě jednu šanci? Že bychom vám zařídili výlet po Německu.“

Jasně, že chtěli — jsme přece dobře vychováni a máme dobré srdce! Stačilo pár vteřin a už jsme byli společně na drátě a domlouvali si detaily dalšího tripu.

Jenomže v dnešní době už se nestačí spoléhat na osud a doufat, že se štěstím v tu dobu proběhne další stávka strojvedoucích (nebo uklízeček nádraží), aby bylo nějaké dobrodružství. Rozhodli jsme se tedy si udělat ten výlet proklatě obtížný (pokud ne přímo nemožný) vlastní sílou.

Na týden do Německa bez ubytování. Žádné hostely, airbnb ani couchsurfing, nic — to je náš plán. Ne, neplánujeme spát po nádražích, nebojte. Chceme ale zkusit něco jiného — otestujeme legendární německou ne/pohostinnost místních lidí.

Pamatujete si na Vaškův výlet do Norska, kde jednu noc v Bergenu nesehnali bydlení, a museli někoho „sbalit“ na ulici (resp. na baru), aby je ubytoval? Nám se tahle představa zoufalého hledání ubytování na ulici zdála tak nepříjemná, až byla sexy! Jen si to představte — každý den začít otázkou:

„Kde dnes seženeme někoho, kdo nás u sebe nechá přespat?“

Pojedeme nach Deutschland, a každý den proměníme v existenční boj o postel. Pohodlné výlety jsou nuda a tohle je asi jediná cesta, jak vystoupit z komfortní zóny. Navázat s někým na ulici nebo ve vlaku takový kontakt, aby náš večer ubytoval u sebe doma, zní dostatečně masochisticky, abychom to mohli považovat za opravdovou výzvu. Obzvlášť v baště všech citlivých a empatických lidí, u našich západních sousedů, kteří prý preferují ARBEIT, spíše než LIDI.

Zaklapli jsme noťasy a vydali se Na stojáka na jedno — tenhle výlet bude potřebovat strategii.

Teplota v pivním boxu optimálních 5C.

Až do zavíračky jsme pak probírali, jak to zařídit, aby výlet neskončil fiaskem — jak ty lidi motivovat k tomu, ať nás u sebe ubytují? Netušíme. Máme ale v kapse připraveno několik možností — úplatky českými bonbónky, falešné dotazníky a odznáčky na triku s nápisem „Chcete mě?“ a „Nemám kde bydlet“.

Nalepit na čelo a jedeme.

Budeme to zkoušet na majority i minority, křesťany i ateisty, oběti vybereme bez rozdílu pohlaví.

Každopádně dívejme se na to i z té lepší stránky — Německo je krásná země plná hezké přírody, historických památek a laviček, kde se dá když tak přespat.

Naštěstí jsme už předem vyloučili možnost neúspěchu — neexistuje pro nás alternativa zaplatit si hotel nebo hostel, když nám to v ten den nevyjde (ani si jej jednoduše sehnat na novinářskou kartičku andwetravelled). A pokud to fakt nedáme, no tak si to asi přecejenon budeme muset odtrpět a přespat někde na lavičce.

Ale jedno vám řekneme — přesvědčení, že to nakonec dopadne všechno dobře, nám nechybí. Selhání si (zatím) nepřipouštíme. Budeme každý den bojovat až do konce, a vy můžete být u toho.

Každý den se svezeme s Deutsche Bahn někam jinam a každý den náš další boj o postel budeme zapisovat na blog a sdílet s vámi.

Zážitky volají! Tě pic :)

One clap, two clap, three clap, forty?

By clapping more or less, you can signal to us which stories really stand out.