Minule jsme končili příletem do Guatemaly, bude tedy rozumné jím i začít.

Po příletu jsme skočili do kafeterie vedle letiště a do 5 minut už se zjevil Ariel, náš anděl spásy. Jak moc velký anděl to byl, jsme si v tu chvíli ani neuvědomovali — docenit to umíme až teď zpětně. Už jenom to, že nás vyzvedl na letišti a zavezl k sobě domů, je celkem velká věc.

Jednak pro to, že cesta trvala téměř hodinu, druhak proto, že v Guatemale je doprava celkově fakt na facku. Dostat se z letiště k Arielovi by bylo pro guatemala-panice prakticky nemožné — museli bychom se prý nejprve dostat někam blíže do centra, tam chytnout vhodný červený chickenbus (který nemá žádné zastávky a jezdí jak potřebuje) a v lepším případě, pokud bychom i náhodou věděli, kde máme vyskočit (opět, bez zastávek), tak bychom měli asi celkem problém dostat se tam bez okradení.

Jinými slovy, Ariel nám zachránil prdel!

Cestou jsme se zastavili ve směnárně pro peníze, protože bychom si za dolary a eura moc věcí nepořídili. Za tvrdou měnu jsme dostali pár stovek guatemalských quetzalů a s hromádkou cashe jsme pokračovali dále na ubikaci.

Guatemalská rodina

Doma nás už čekala nastoupena celá rodinka. Arielova máma (která nás vítala jen jedním okem, protože druhým bedlivě sledovala poslední díl Ošklivky Betty, ano TÉ Ošklivky Betty, kterou my v Česku už máme dávno se slzou v oku dodívánou), jeho sestra Nelly i s nastávajícím a taky jeho 11-letá sestřenice Jimena.

U plotny se tak trochu skrýval poslední člen domácnosti — hospodyňka Daniela. Nemluvila anglicky, tak se s námi styděla seznámit. Jak jsme později zjistili, v Guatemale je celkem normální mít takhle doma služku, i když nejste vůbec bohatá rodina.

Jsou to totiž vesměs holky z vesnic, ve kterých je velká bída, a tak se děvčata vydávají do velkoměsta za lepším životem (rozuměj dobře se vdát). Danielita tedy taky přišla hledat štěstí do Guatemala City a zakotvila v úžasné rodině Ariela, kde denně vaří, pere, žehlí a uklízí.

Byli jsme mrtví a po 20 hodinách cesty se začal ozýval jetlag (ten se teda ozval už cestou v autě, kdy jsme cítili, že nám mozek funguje tak na 10%), takže i když v Guatemale bylo pouze 6 hodin večer, my jsme se cítili na ten čas Evropský (o 8 hodin více, tj. 02:00 ráno).

Po milých pár větách na uvítanou a krátkém výletu pro jídlo společně s Arielem (úžasné šťavnaté enchilladas z ulice), jsme se všem omluvili a šli jsme to do pokoje zapíchnout.

Máma od Ariela slíbila, že nás na druhý den vezme na výlet do města s dětmi, ale předtím prý potřebuje vyvenčit psa — plán na ráno byl tedy jasný.

Těsně po probuzení jsme kolem půl 7 vylezli na střechu domu abychom se pokochali pohledem na okolí, které po dešti halil studený opar.

Vašek ráno ještě dodělával blog a Jaro to využil jako příležitost sblížit se trochu s rodinkou. Začalo to česáním té chlupaté bestie (nakonci na zemi zbylo tak 50kg srsti) a pak jsme vyrazili do sousedství.

Bylo nám naznačeno, že sami bychom se neměli po okolí pohybovat, protože tam není zrovna bezpečno. Okolí polorozpadnuté, oloupané, jakoby se člověk pohyboval ve válečné zóně — ale tady (narozdíl třeba do starého Chorvatska) alespoň chyběly díry ve zdi od munice.

Tudíž chudoba, nikoliv válka.

Cestou “parkem” (pokud tak můžeme nazvat dlouhý úzký pás chodníku lemovaný stromy a řídkou vegatací) člověk mohl potkat kromé dalších pejskařú i několik statečných běžců — samozřejmě běhali postaru, v tom v čem chodí třeba šroubovat žárovky nebo sekat dříví (ne jako vystylovaní běžci u nás).

Jediné co je spojovalo s naší běžeckou kulturou, byly špunty v uších (a nějaká dechovka v nich). S mámou si Jaro brzy potykal a začal jí říkat “mamita”, tj. něco jako “maminka, mamina”, což se jí evidentně líbilo a konverzace začala být mnohem osobnější :-))

Mamitě Jaro taky hned řekl o našem plánu na “tetování” hennou. Zajímalo nás totiž, jak místní takové lidi vnímají a zdali se s námi pak bude někdo vůbec bavit. Mamita nás příjemně překvapila — u cizinců to prý není problém a dokonce i její vnučky nějaké mají, a nejsou součástí žádného gangu. No vida…

A prý i zná nějakého profesionálního tatéra, který by nám tam mohl vykouzlit něco zajímavějšího než domečky a stromečky, což by byl u nás dvou vrchol tatérského umění.

Vize návštěvy opravdového salonu a rukou profíka nás hned nažhavila jako další slibné dobrodružství.

Procházka se psem pomalu končila a byl čas vystartovat do centra — vidět staré město a jeho památky.

Guatemala City

Cesta ubíhala jako víno, vesele jsme se v autě bavili a těšili jsme se, co ve všechno ten den ještě uvidíme.

Když už jsme se podivovali, že jedeme fakt dlouho a pořád nás obklopovaly pouze staré, oloupané jedno až dvou patrové domky (jako v Šaštíne nebo Oldřichovicích), nikde žádný náznak velkoměsta, mamita najednou prohlásila, že už jsme ve starém centru.

Nemohli jsme uvěřit vlastním očím — takhle jsme si to rozhodně nepředstavovali. Hlavní město celé Guatemaly, jeho hlavní centrum a vy se cítíte jako na zapomenuté vesnici ve východní polovině Evropy. Až pak jsme si uvědomili, jaká tady opravdu panuje bída — pokud tohle je vrchol místní kultury, nechceme vědět jak to vypadá ve zbytku země.

No nic, pojďme si to město projít. První věc, kterou jsme po zaparkování auta dostali možnost zažít, bylo hlavní tržiště v Guatemala City.

Rozlohou a počtem lidí-mravenců může s klidným svědomím konkurovat arabským bazarům. Na rozdíl od nich tady však vidíte nejenom dovoz z Číny, ale i originální indiánské výrobky (opasky, dečky, mokasíny) a hlavně milion druhů neznámého ovoce, které jsme ještě nikdy neviděli, natož jedli.

Hned jsme několik kousků na ochutnávku koupili (zkusili jsme tři typy ovoce, absolutně netušíme jak se to jmenovalo a ve výsledku to tak i chutnalo…).

Mamita nás pak vzala ještě kousek dále do vyhlášeného bistra uprostřed tržiště, kde jsme do sebe napráskali enchilladas, dobletas a ještě asi 3 další jídla, ve výsledku asi za 150 Kč pro oba dohromady … hlavou se nám hnalo pouze WE LOVE GUATEMALA, tak delikátní to bylo!

Po tržišti s plnými břichy, nasledovala povinná prohlídka oloupaných paláců a katedrál, které už trochu historičtěji vypadalo.

Pokračovali jsme pak návštěvou skvělé místní pekárny, kde dělali i úžasné čerstvé milkshaky (jahodový jakože opravdu z jahod, ne z jahodové příchutě) podávané stylově v igelitovém sáčku s brčkem!

Po cestě jsme se naučili i několik skutečně užitečných výrazů (tipujeme jak se to píše, víme jen, jak se to říká) — třeba “que chillero” (hustý!), “soy chulo” (jsem frajer, borec) anebo “No soy gringo, soy kanche” (nejsem amík, jsem blonďák).

Za zmínku stojí pak až budova bývalé pošty, kterou osvícený starosta (vládne už 12 let a město i přes první horší dojem pomalu vzkvétá) proměnil v komunitní centrum, kde má kdokoliv možnost se za pár drobných (asi 80 Kč měsíčně) učit malovat, modelovat z hlíny nebo hrát na hudební nástroj.

Narazili jsme a narušili výuku nejen sochařům a nadějným malířům, ale i beznadějným hráčům na trubku, kteří nám svým útrpným kvílením znepříjemňovali chvíli na střeše. Mamita nás totiž vzala až nahoru, abychom viděli, jak krásný i bídný je zároveň zbytek města.

Nechceme působit nevděčně, zážitek to byl skvělý, spíše jsme byli zaraženi rozsahem chudoby v tomto městě. Alespoň, že jsme mohli dělat bezstarostné fotky a blbnout s Jimenou.

Tetování u profíka a návštěva zubaře

Když už jsme měli pocit, že nás nohy dále neunesou, přišel čas na vrchol dne — mamita domluvila meeting u tatéra. Jeho ateliér se nacházel prý v campusu lokální univerzity (kde vystudovala za zubařku i její dcera Nelly) a my tam tedy plní fantasijních představ vyrazili autem.

Na půdě campusu znala Nelly každou druhou osobu, se kterou se potřebovala vyobjímat, a když jsme se po 15 minutách dostali na malé náměstíčko, kde místním studentům chudší nevystudovaní kolegové prodávali čínské cetky, Nelly s úsměvem a nadšením oznámila, že jsme tady.

Koukali jsme doprava, doleva, před sebe, ale žádný tetovací salon jsme neviděli. O to více nás proto zarazilo, když Nelly vyrazila směrem k jednomu ze “stánků” s přívěšky a hakisáky a pozdravila se rapersky s mladým klukem, který za tím stolem ležérně postával a vypadal, že tohle je jeho obživa. “Toto je váš tatér”, prohlásila.

Takže žádný salon, žádný profík, ale pouliční prodejce přívěšků?

No, dejme mu alespoň možnost se ukázat — třeba bude šikovný… Trošku nás popadla skepse, když začal listovat v jeho potrhané knize šablon, a my tam viděli pouze “stylové” vzory z přelomu tisíciletí (tímto zdravíme všechny spokojené majitele podobných artefaktů).

Naštěstí na konci knížky našel i nějaké zajímavější vzory a Jaro sáhl po siluetě místního aztéka, který se bude k našemu výletu tematicky hodit. Od záměru nechat se potetovat komplet jsme upustili, když vysvitlo, že tenhle jeden jediný obrázek zabere “mistrovi” až celou jednu hodinu.

Kdyby měl pomalovat oba z nás po celé horní polovině těla, budeme v Guatemala City ještě tak týden.

Kluk se tedy pustil do práce a my najednou měli před sebou příliš mnoho volného času. Jaro ho trávil dalším pilováním španělštiny, kdy kolemsedící obecenstvo devastoval zejména špatnou výslovností.

Ve výsledku tak místo “Hola, llama me papacito” (Ahoj, říkej mi sexy taťko.) nevědomky vyslovoval jako “Hola, lamer me papacito” (Ahoj, vyliž mě sexy taťko”).

Zastavila ho až mamita, která přišla na místo činu s opožděním (byla ještě v bance vyplatit kreditku) a vysvětlila rozdíl (do té doby Jaro netušil, proč se lidi kolem tak smějí).

Sedět dvě hodiny na betonu nebylo úplně nejefektivnější trávení volného času, tak se Vašek vydal objevovat zákoutí místní unierzity a přilehlého kampusu.

Nejprve šel po síle wifi signálu, která ho zavedla až do nějaké místní učebny (v domění, že mu tam bude fungovat celouniverzitní wifi síť Eduroam — zdravíme MUNI) ..

.. kde se posadil mezi ostatní studenty do lavice a připravoval se na to, jak se aktivně zapojí do právě probíhající hodiny. Byl to však nějaký seminář a po minutě začala profesorka procházet celou třídou a rozdávat papíry.

Jakmile si Vaška všimla, nahlas se na celou třídu španělsky něco zeptala (asi co tam dělá :D).

Všech 60 studentů se najednou otočilo a protlo ho rozpačitým pohledem

Někteří se smáli, jiní vypadali, že by mu nejraději v ten moment dali granát.

Test by si Vašek moc rád napsal, ale ve tříde ho s ostatními bohužel nenechali. Vyhledal tak Nellu, která má místní kampus v malíku a vydali se na bezpečnější půdu — k zubaři pro studenty na fakulě, kde Nelly letos úspěšně odpromovala.

V ordinaci nás přivítali s otevřenou náručí. Pan doktor se bleskově zvedl a oba nás srdečně objal. Družná konverzace dalších 5 minut následovala i přesto, že měl na sobě roušku a v ruce vrtačku, kterou předtím mučil pacientku. Ta pod ustupující narkózou vyděšeně čekala na svou smrt asi metr od nás a nebyla schopna vydat ani hlásku.

Větši muka však musela prožívat poté, co se doktor vrátil dokončit své dílo, nicméně stále pokračoval v konverzaci, takže se uprostřed vrtání na minutu zastavil, začal máchat druhou rukou a urputně nám něco vysvětlovat.

Korunu tomu všemu nasadil, když si nás zavolal do vedlejší místnosti, kde nám pyšně na 14" CRT monitoru naloadoval zpirátěne .pdfko nějaké knihy od Milana Kundery a uznale pokyvoval hlavou, že nejen ví, kde je Republico Checo, ale, že čte i naše autory. Chudák pacientka samozřejmě stále ležela na lůžku ..

Fér týpek!

Ale za zubaře bych ho nechtěl ani kdybych byl pod celkovou narkózou — zlatá paní Černá!

Prohlídka kampusu pak končila v místní knihovně, kde jsme si prošli každé patro a přiblížili si zase o trochu více život místních studentů.

Když se Vašek vrátil, mistr malby byl téměř hotov. Horší bylo, že se mezitím spustil neskutečný liják (nějak jsme se před zakoupením letenky nepodívali, kdy že to je ve střední Americe to období dešťů) a my zůstali uvíznuti u stánku.

Jaro nechtěl nechat rozpít čerstvě natřenou hennu a ostatní taky nechtěli skončit jako mokré slepice. Půl hodiny jsme pak tedy trávili hrou na prodejce u stánku, kdy jsme se kolemběžící mokré nešťastníky snažili nalákat lámanou španělštinou a holým pupkem, ke koupi našich cetek: “Hola que quieres? Tenemos todos!” (Ahoj, co chceš? Máme všechny!)

Déšť po chvíli ustoupil a my se po úspěšném “tetování” (ano, víme, že henna tetování není, ale nemůžeme si pomoct) vrátili zpátky na naši základnu — do domku Ariela.

Cesta byla díky totální průtrži mračen opravdu o fous, protože mamita zamlžené okna systematicky odmlžovala minutu naplno puštěnou klimou, pak minutu dokořán otevřenými okny a naposledy minutu tím nejvíce teplým foukajícím vzduchem.

“Překvapivě” ani v polovině cesty stále nešlo nic vidět.

Ze začátku jsme se snažili nějak polopaticky naznačit, že tohle asi není ta nejlepší metoda, ale hlavně, že jsme dojeli (to, že jsme dvakrát skoro někoho srazili a jednou nedali přednost už raději zmiňovat nebudeme).

Když jsme doma vyhlásili, že si jdeme zase na roh ulice koupit enchilladas, na tváři našich hostitelů se objevily znepokojivé výrazy. Prý tam někoho pošlou, anebo alespoň půjdou s námi. Nám totiž stále ještě nedocházelo, že jsme si vybrali hostitele v Zóně 17, tedy uprostřed jedné z chudinských čtvrtí, kde se to jenom hemží zloději a přepadení je na denním pořádku.

Nakonec nás těch 150 metrů hodil Ariel autem (což se zase hodilo i proto, že pršelo jako při Noeho potopě) a my se hezky napapáni pustili do finiše předchozího článku blogu.

Dopadla na nás po chvilce také únava z celého dne a odebrali jsme se tak spokojeně do postele. Musíme se vyspat pořádně, další den nás čeká opět výzva — sehnat hotel Antigue ZDARMA :-))

A to je pro dnešek vše milé děti : )