Kam nás vedly další kroky po opuštění české vesničky na Roatánu? Do samotného srdce Hondurasu — městečka Zambrano. Náš kamarád Berka nám totiž během dovolené napsal, že když byl v Hondurasu on, přespali několik dní u couchsurfera jménem Jorge (Chorche aka česky Jirka) a nemohli si to vynachválit.

Vzal je prý za místním včelařem, na kávovou plantáž a na další místa, kde se pohybují jen místní.

Taková představa nás samozřejmě nenechala chladnými… :-) Ještě někdy v Benque v Belize jsme Jorgeho kontaktovali a on souhlasil, že ho budeme moci navštívit a chvíli u něj pobýt. Jeho profil na Couchsurfingu působil velmi duchovně, až étericky, tak jsme byli o to více zvědaví, jaký bude Jorge ve skutečnosti. Slovo dalo slovo a den před odjezdem z Roatánu jsme Jorgemu povtrdili termín našeho příjezdu.

Při odjezdu z Roatánu, jsme v lodi seděli projistotu v klimatizované palubě (venku byl hycjakcyp) a po vylodění jsme odbyli několik taxikářů a vzali až čtvrtého, který nabídl čtvrtinovou cenu.

Za páďo jsme se nechali zavést na autobusové “nádraží”, ze kterého nám měl jet bus do hlavního města Tegucigalpy, dali taxikářovi fistbump na rozloučenou, koupili si jízdenky a uvelebili se v prostorných a pohodlných sedačkách poloprázdného zájezdového autobusu.

Po 6 hodinách jízdy z La Ceiby (mimochodem prý 4. největší město Hondurasu) nás řidič na požádání vyhodil v Zambranu u hlavní cesty. Už při procházce směrem k Jorgeho usedlosti jsme viděli, že jsme v úplně jiném Hondurasu, než byl Roatán.

Jídlo bylo opět levné, cesty nezpevněné a tu a tam se pohyboval kůň, případně místní kráva (či jiné blíže neidentifikovatelné zvíře).

Když jsme pak zahlídli z jednoho statku vyjíždět vůz se dvěma voly, měli jsme jasno. Rukama nohama jsme týpkům naznačili, že jsme tento druh dopravy ve střední americe ještě neotestovali a zdali by nás nevzali na korbu, protože už jsme dlouho neseděli.

Nenamítali a za pár vteřin už jsme nadskakovali na drncající se vlečce.

Stačilo aby mladý hondurasský rapper aka místní pastevec kráv a šofér povozu v jedné osobě švihnul klacíkem voly po zadku a navigátor a tahač (na fotce vepředu) měl co dělat, aby ho ty černé splašené bestie nepřeválcovaly (v tom lepším případě) nebo nenabraly na rohy (v tom horším).

Asi po 5 minutách skákavé a svižné jízdy (cca 1,8 km/h tzn. dvakrát pomalejší než běžná chůze) jsme dorazili před Jorgeho usedlost — Caserio Valuz, seskočili z povozu jako největší páni a jali se lomcovat s ocelovými vraty a pokřikovat “máš nás tady, kámo”!

Říkáme tomu usedlost schválně, protože se to jako dům kvalifikovat nedá. Jedná se totiž o 3 patrovou budovu, ve které je 15 samostatných komnat (velké ložnice) a k tomu celé spodní patro jako terasa, bar, kuchyň a obývák.

Couchsurfer Jorge

Jorge si celou stavbu navrhnul sám a jeho záměrem bylo postavit takové příjemné útočiště pro lidi z hlavního města, kteří by sem jezdili za odpočinkem.

Dalo by se to tedy nazvat spíše takovým menším penzionem.

Jorge měl několikaleté zkušenosti s vedením úspěšného vlastního hostelu a kavárny v Tegucigalpě, a proto měl pevnou víru i v úspěch penzionu. V době naší návštěvy byl však penzion prázdný, a vypadalo to, že byznys moc nejede, protože lidi prý až tak často nechodí.

Přesto je na své dílo více než hrdý — než nás vpustil do našeho pokoje, předcházela tomu totiž takřka 2 hodinová prohlídka celého statku.

Od zahrady, přes přízemí a každý jeden jediný pokoj až po naše útočiště, jako poslední v řadě — dormitory (aneb králikárna s 10 postelema).

U každého pokoje se Jorge zastavil, a vždy měl co ukázat. Někde to byla sbírka soviček, jinde sbírka talířků, ve třetí místnosti zase knížka plná cízoměnných bankovek anebo pro změnu sbírka křížků s umučeným Ježíšem… Jorge asi obecně moc rád sbírá věci.

V baráku byste našli takových sbírek klidně i sto… A to si Jaro myslel, že on je ten typ vetešníka… Omyl, na mistra má ještě daleko!

Celé to místo působil zvláštním dojmem. Mělo sice silnou atmosféru, ale nedokázali jste se rozhodnout zdali pozitivní anebo strašidelnou…

Kdybychom neměli velmi kladné doporučení od Berky, asi bychom se měli první večer hodně na pozoru.

Večer jsme ale zakončili příjemnou debatou na jeho baru s kvalitním rumem a byli jsme rádi, že se o sobě vzájemně můžeme dozvědět více.

Druhý den ráno jsme se vzbudili za příjemné vůně snídaně ve vzduchu. Jorgeho hospodyně Sonia už pro všechny měla připravený fresh z pomerančů a zrovna na pánvičce finišovala míchaná vajíčka se šunkou.

Dali jsme si hezky do nosu a s Jorgem se domluvili na plánu dne, a to, že si částečně dáme stejný výlet, jaký si užil Berka s Janou. Skočíme se podívat do místních hor za krásným výhledem, navštívíme lokálního včelaře a když zbyde čas, mrkneme i na plantáž s kávou.

Nachystali jsme se a nastoupeni před domem jsme se seznámili s dalším členem naší výpravy — padesátníkem, američanem — Jamesem (na fotce v klobouku, pro ty, kteří neví jak vypadá Jaro a taky pro ty, kteří nepoznali Jorgeho na předchozí fotce).

James momentálně u Jorgeho dlouhodobě přebývá a dělá mu společnost. Jak jsme zjistili, James si toho za svůj život přeskákal hodně — od zahradníka, skrz automechanik až po alkoholika v důchodu. A tohle píšeme bez nadsázky, věříme, že Jamesovi to nevadí — sám nám o tom oběma otevřeně povídal.

James byl celou dobu našeho pobytu pod vlivem, hladinku si udržoval flaškou s džusem, kde měl “tajně” přimíchanou vodku. Jak se nám sám svěřil, kdyby byl delší dobu střízlivý, dostal by nezvladatený třes — absťák.

Nicméně James byl hodný typ alkoholika (člověka). Nenásilný, nikdy se nevztekal, vždy měl po ruce spíš nějakou historku nebo vtípek. A taky rád tančil :-D

Tohle byla tedy naše dnešní posádka — my dva, James a samozřejmě náš hostitel. Před barákem nám pak Jorge ukázal posledního člena posádky — jeho postarší Nissan Pathfinder, velký džíp, sloužící jako “spolehlivé” přibližovadlo.

Výlet do Vnitrozemí

Jorge nám před nosem zamával klíčky a zeptal se, zdali nechceme řídit … Jaro má řízení v Česku plné zuby, tak se hned zazubil, že ne, raději knihu. Pro Vaška to ale byla zajímavá výzva, tak se rozhodnul chytit kormidla (volantu).

“Vždyť možná dojde i na nějaký ten offroad”, říkal si (a netušil, co ho čeká)!

Nažhavili jsme, na třikrát nastartovali, dvakrát projistotu zkontrolovali jestli máme všechna kola, zavřeli vrata residence a mohlo se vyrazit!

Nissan měl nejlepší roky už za sebou, prakticky všechno tam vrzalo, skákalo a polovina světel (včetně blinkrů) nefungovala.

Cesta taky netrvala moc dlouho ..

Nejdříve jsme si mysleli, že se bez blinkrů jet nedá a tak jsme se je jali na nejbližší benzínce při tankování vyměnit.

Jakmile nám ale po 5 minutách zápasení s prasklým kusem plastu, který vypadal jak by tam bylo nabastlený z úplně jiného auta, došlo, že Jorge nemá ty správné náhradní žárovky (a že nesvítí ani brzdové světlo), rezignovali jsme, nasedli zpět a dali tomu na dálnici takovou pilu, že v zatáčkách gumy (které měly krásný terénní vzorek -1mm … tedy něco jako formule 1) kvílely jedna radost.

Vyrazili jsme a po cestě narazili na nádhernou krajinu plnou hor a zeleně.

V jedné vesničce se na nás z vrchu díval i samotný Jesús, tak jsme ho poctili naší návštěvou a společným selfie do rodinného alba.

Asi po hodině jízdy po klikatých serpentínách se ale začaly objevovat vykácené oblasti. A pomezi pahýly stromků vykukoval “plody” lidské práce — stovky malých kávovníků.

Čím dále jsme pokračovali, tím více se tato scenerie opakovala… Lidi tady jezdí (často i načerno, bez pozemku nebo povolení) vykácet celé hektary lesa a pak tam sadí kávovníky s vidinou zisku. Hondurasská káva je totiž důležitým vývozním artiklem krajiny a jak oficiální, tak černé plantáže, ničící lesovitý ráz krajiny, jsou tady častější a častější. Bylo to smutné dívat se na všechnu tu škodu, co tady lidstvo působí, jen kvůli tomu aby si mohli dát hipsteři své oblíbené pikolo (které neextistuje) za kilo v nějaké fancy kavárničce (ještě, že kafe ani jeden nepijeme ;)).

Po nějaké době asfalt ustoupil hlíně a Vašek se dočkal svého vytouženého offroadu.

Kolem poledne jsme dorazili do malé vesničky uprostřed ničeho, kde Jorge poručil zastavit, s tím, že mrkneme na místní trhy. Určitě by to tam bylo super, kdybychom dorazili včas. Bohužel už byli všichni sbaleni a zbývalo tam už jenom pár stálých stánků.

Jorge měl ale eso ukryté v rukávu. Vešel do jedné z temných děr a zavolal nás, ať ho nasledujeme.

Prý se jdeme najíst.

Po vstupu dovnitř chvíli trvalo, než si naše oči přivykly na to příšeří (na fotce to vypadá více světlé, než ve skutečnosti bylo). V temné místnůstce se za malou píckou hrbila stařenka, pečící čerstvé tortilly z mouky.

Jorge se jí zeptal, zdali má ještě něco k snědku a ejhle, najednou odněkud vyčarovala malý rendlík se 4 kousky smaženého kuřete, rýži s fazolemi (základní jídlo celého regionu střední Ameriky) a jakousi domácí “majonézu” (chutnala ale hooodně jinak).

Mohli jsme se po tom utlouct, tak to bylo dobré! Jediná škoda, že toho neměla více, abychom si mohli přidat. A to vše bratru za tři pětky i s tuzérem, který svět neviděl!

James z jídla nestihl nic, jelikož hned po tom, co si jednou kousnul, jenom zvolal, že ho volá matka příroda a zmizel na celou dobu oběda.

Když se pak vrátil, líčil nám všem barvitě historku, o tom jak nikdo na vesnici nemá záchod, jak ho vždy někdo viděl, když se snažil někam čupnout a zejména pak to jak si vytřel prdel vlastní rukou, pač se bál použít listy místních, které by ho mohly náhodou třeba popálit nebo nějak jinak análně intoxikovat ;))

Nasmáli jsme se až jsme u toho pustili pár slz, obzvlášť když James historku po sobě asi tři krát opakoval a vždy šel víc a víc “do hloubky” :-D

Na trhu (anebo spíše tom, co z něho zbylo) jsme si ještě koupili naše oblíbené zelené pomeranče (1 ks za 1 kč), prošli jsme si místní nákupní centrum, kde velmi pozitivně naladěná slečna prodávala od oblečení, přes elektrospotřebiče (mikrovlnka .. see?), až po padesátikilové pytle s rýží (slovy jeden — na paletě vpravo) a ústní vodu nebo krosovou motorku (v rohu, mimo záběr) … zkrátka shopping mall, který by mohl jít vzorem!

Najezení a obohacení o to, jak to funguje a vypadá v malé vnitrozemské vesničce v horách jsme se a vydali za slíbeným včelařem.

Kolem jsme míjeli tu nádhernou scenérii a o to více Jorgeho štvalo, že polovinu cesty trávil Jaro v Kindlu, kde si četl nějakou beletrii. Ale ten si nedal říct, příběh byl tak zajímavý a krajiny se nabažil za první část jízdy dost, takže vztekání nepomohlo.

Když jsme dorazili ke včelařovi, čekala nás tam další podobná milá stařenka. Když viděla, jak se rozhlížíme po jejich pomerančích, jenom se někam zvrtla a už nám cpala do ruky plný pytlík sladkých “naranjas” k jídlu.

Za chvíli se ukázal i včelař a proběhla krátká debata ve španělštině, kterou jsme moc nedávali.

Včely měl asi hodinu jízdy od domu, tak jsme se rozhodli to oželet a omrkli jsme pouze nějaký zvláštní druh včeliček (nebo mušek?), který měl za domem v takových spešl úlech (máme i slow-motion videjko jak ta havět vylétá z dírky :D).

Tato zvířátka jsu narozdíl od klasických včel tak 4 krát menší, nemají žihadlo a jejich med chutná mírně kysele (dostali jsme hezky ochutnat — kydnul nám to pořádně přímo do špinavé dlaně, takže pak byla zbytek dne fajně ulepená … alespoň měl pak ale volant lepší grip).

Místo kávové plantáže jsme se pak vybrali na místní trh, který byla ještě šance stihnout. Zároveň jsme tam měli potkat nového couchsurfera u Jorgeho, který nás měl ve vesnici čekat. A taky, že čekal.

Po dvou krátkých telefonátech jsme se našli a náš výletnícký tým byl rozšířen o dlouhána Thomase z Dánska (foto už později “doma”).

Thomas jezdí po latinské Americe již delší dobu a v Kolumbii ho čeká jeho místní holka. Přidal se k nám i na výlet na trh a my jsme si tam zpomezi těch čínských cetek a místních produktů vybrali jediné — pravé hondurasské domácí doutníčky, motané z tabákových listů.

Cena za ně byla směšná (doutník asi za 1,5 Kč), tak se těšíme až dáme ochutnat někomu z kamarádů, který se v tom vyzná (dobrovolníci hlaste se) a řekne nám, zdali to za něco stojí anebo nikoliv :-))

Vaříme tradiční český oběd

Rozhodli jsme se dále, že pro kluky v další den navaříme oběd dle české tradice, a proto jsme ještě skočili do supermarketu koupit ingredience krále všech jídel v Česku — sehnat sýr na smažák.

Bohužel ani ve dvou velkých obchodech neměli nic (ani jen vzdáleně) podobného holandským sýrům. V jednom supermarketu měli pouze místní měkký sýr, v druhém neměli pro změnu sýr ani jeden (zato třeba takové avokádo tady koupíte na každém rohu).

Rychle jsme přehodnotili možnosti a rozhodli se v Hondurasu otevřít cestu jiné klasice — vepřovým řízkům s pečenýma bramborama.

Cesta domů. Spánek. Střih. Poledne druhý den.

Klepeme řízky, natáčíme sofistikovaný postup na GoPro pro další generace a pobíháme po kuchyni jako největší šéfkuchaři.

Strouhanku, která v obchodě nebyla, nahrazujeme drcenýma kornflejkama (díky holkám z Pavlíkove 6 za lekci) a přidáváme k dílu 3 plechy brambor a plnou mísu domácí majonézy (tentokrát chutnala správně, zlaté slovenské ručičky…

Při smažení posledních řízku už kolem nás všichni skákali a chtěli dostat ochutnat, tak jsme kvapem prostřeli a hodokvas mohl začít.

Kluci si jídlo nesmírně pochvalovali. Řízky, kterých byla plná mísa a my čekali, že budou ještě na večeři, byly za pár minut komplet eliminovány a majonéza se na konci ještě vylizovala do poslední lžičky.

Po skvělém obědě ale bylo potřeba vyřešit nepříjemnou věc — dozvěděli jsme se, že byznys meeting, který měl Vašek udělat v Kostarice, bude muset proběhnout už v pondělí v poledne — tedy o pár dní dříve, než jsme plánovali. Jorgemu jsme tedy museli oznámit, že potřebujeme zítra (neděle) odjet a stihnout pondělní meeting.

Jorge byl z toho pochopitelně rozmrzen — je zvyklý na delší návštěvy a náš odchod nebral moc dobře. Nic se ale nedalo dělat a my museli rozmýšlet, jak to vše stihnout. Jedinou možností bylo vzít v neděli v 5 ráno bus společnosti Trans Nica, který pak jede téměř 17 hodin skrz Honduras, Nikaraguu až do San Jose v Kostarice, kde bychom měli být tesně pred 10. večer.

Cesta do Kostariky

17 hodin v buse! Více než let s Iberií do Ameriky… A že určitě ani tady nebudou obrazovky byl už jenom drobný detail.

Každopádně jsme museli řešit pálivější problém. Abychom stihli bus v 5 ráno, museli jsme se do Tegucigalpy dostat včas — a vyrazit tím pádem asi ve 3:00 ze Zambrana. To vám ale už žádné autobusy nejezdí. A Jorgemu se nás tam taky dva krát nechtělo vozit, což rozhodně chápeme (zabité 3–4 hodinky spánku). Naštěstí přišel Jorge se skvělým nápadem .- zkusí zavolat manžele jeho hospodyňky Sonie, který by to snad za nějaký poplatek pro nás udělal.

Slovo dalo zase slovo a doprava za 800 Kč do hlavního města byla zajištěna — zase nas potkalo štěstí! :-)

Napsali jsme ještě Karolínce, naší vzdálené kamarádce (zdravíme tímto Evičku K.!), která žije v San Jose a kdysi studovala v Brně, zdali bychom u ní nemohli náhodou přespat, a sešli jsme dolů na bar se naposled rozloučit s místní posádkou, se kterou jsme si náramně užili předchozí dny.

Thomas i James hráli na kytáru, v obýváku jsme při nostalgické atmosféři pěli americké country , popíjeli pivečko a vyměňovali hisotrky z cestování — božský to večer.

Kolem 11. večer jsme se se všemi rozloučili, vrátili si se na pokoj pobalit a nachystat do postele. Od Karolínky přišla nekompromisní zpráva — JASNĚ ŽE MŮŽETE U NÁS PŘESPAT!!! Tak jsme si zase plácli high-five a spokojeně ulehli.

A jaká byla 17 hodinová cesta do Kostariky?

A pak necelé 4 dny strávené v tomto ráji?

Vše a mnohem více v dalším postu, folks!