Smrtje propadlištěm života.A pod níjen nicota.
Křídla se nehlučně zvedala.A oční víčka křičela.V tom rámusu jak dva hluší -již nikdo víc neslyšel tvůj smích.Na dálnici světla,v tunelu zapomnění,bylo třeba padnout do země,abychom mohli vystoupat do nebe.
Jako dva listyopadanéležíme bez pohybu.
Z léta do podzimuodkvetenisami.
Odhozenibez cesty zpět na větvesrdce plná bolesti.
Probudil jsem se.
Ne ale tak, jako když zazvoní budík a vy okamžitě vyskočíte z postele, natáhnete kalhoty a tím se váš den rozběhne. Spíše tak, jako když zazvoní budík ráno v pět, vy ho ztišíte naučeným gestem a zase zavřete oči. Možná už nebudete spát. Možná už jenom čekáte na…