24/52

Vím, že odsud chceš vypadnout. Cítím to. Potřebuješ odjet do lesů, kde bude vzduch tak čerstvý a čistý, až se ti z toho zatočí hlava a prvních pár dní budeš usínat jako miminko. Chceš opustit zaprášené ulice plné lidí, kteří se míjejí, aniž by si vyměnili jediný skutečný pohled a dali by si jakkoli najevo, že navzájem přijímají svou existenci. Musíš vyrazit z města, jehož ulice v létě zadržují horký, zatuchlý vzduch, kde z přehřátých budov i v noci sálá teplo a lidé se zoufale stahují k zakalené řece, která rozhodně neposkytuje osvěžení stejně jako ledová horská bystřina.

Zabalíš si jen pár věcí, které jsou potřeba k přespání v chatě bez tekoucí vody a elektřiny. Do kovové krabičky si uložíš sirky, tabák a cigaretové papírky, kdybys měl chuť sedět na zápraží a s cigaretou v ruce koukat do hlubiny lesa. Ten se na první pohled zdá klidný a tichý, ale po chvíli začneš vnímat šustění listí a skřípání větví. Občas sem vítr zanese slabou ozvěnu ptačího zpěvu a tušíš, že se všude kolem tebe skrývají lesní tvorové, kteří dávají přednost životu v anonymitě, stranou pozornosti zbytku světa. V noci zvuky zesílí a nahradí je jiné, většina zvířat jde spát a nechávají volný prostor nočním tvorům, jejichž oči na rozdíl od tvých už dávno přivykly tmě. Víš, že je normální mít strach z neznámého, být ve střehu před nebezpečím, které nemá jasnou tvář, mít respekt ze živočichů, jejichž motivaci nedokážeš porozumět. Bojuješ s temnotou, opakuješ si všechny racionální argumenty, proč se nemáš čeho bát, ale stejně tě ten strach občas dostihne. A v noci se budíš hrůzou, s pocitem, že cítíš na kůži cizí horký dech.

Máš přitom vše, po čem jsi dlouho snil. Telefon necháváš vypnutý, abys měl nabitou baterii pro případ skutečné nouze. Užíváš si ticho, a tak si ani nepouštíš hudbu, která by sem náhle přinášela zvuky z jiného světa. Chvíli jsi nervózní, když bereš do ruky telefon, který nereaguje na tvé dotyky. Ale brzy na něj zapomeneš, stejně jako na to, proč jsi ho vlastně potřeboval. A když teď pořád nehledáš hudební doprovod ke svým běžným denním činnostem, náhle si vybavuješ úryvky písní, které jsi dlouho neslyšel, ale přesto jsou uložené někde hluboko uvnitř.

Trávíš dny v tichu, ale ne sám, společnost ti dělá pes Tycho, který je zároveň nejlepší psychoterapeut. Trpělivě naslouchá, když k němu promlouváš, ale chápe, když se ti nechce moc mluvit. Jakmile začneš v hlavě sestavovat složitá souvětí, radši si sedneš k malému dřevěnému stolu a sepíšeš je tak, jak plynou. Nehodnotíš, neupravuješ, třeba se k nim jednou vrátíš, teď je ale musíš hlavně dostat na papír, než zas zmizí v těžko dosažitelných koutech lidské mysli. Tycho se stáhne, když potřebuješ být sám, zároveň ti ale bez výhrad nabídne svou hladkou srst k pohlazení i vyplakání. Vnímá, když jsi nešťastný, a máš pocit, že rozumí a trpí s tebou, život je přeci tak těžký a nejednoznačný. Pak se ale nenechá dlouho přemlouvat, když dostaneš chuť vyrazit ven, zhluboka dýchat a žít. Běhá kolem tebe, štěká a má upřímnou radost, že se nevzdáváš, teď ještě ne.

Chvíli to trvá, než posbíráš ztracenou energii. Chtěl by sis číst dlouho do noci, ale u svíčky ti to nejde, a tak usínáš nedlouho po setmění. Zpočátku spíš dlouho, z postele se dostaneš až ve chvíli, kdy je slunce vysoko na obloze a zahřívá tvé rozespalé tělo. Postupně se ti ale srovná životní rytmus, máš víc energie než kdy dřív a budíš se nedlouho po rozednění. Tycho vrtí ocasem a schvaluje tvou proměnu. Chodíte spolu na dlouhé procházky, koupáte se ve studené řece, nebo mu jen házíš klacky do vody a on ti je vesele nosí zpátky. Možná si myslí, že to potřebuješ. Možná, že máš problém se sám zabavit, a tak tě nechá, abys mu házel suché větve a usmíval se, když ti je vrátí. Lidem zřejmě prospívá jednoduchá fyzická činnost, říká si, a tak trpělivě aportuje, než ho to přestane bavit a předstírá, že hozený klacek nemůže najít.

A najednou ti začne chybět město. Přečetl jsi všechny knihy, co sis přivezl, uložil jsi své myšlenky do psaných slov a k dalšímu psaní potřebuješ vjemy, skutečné příběhy jako inspiraci. Chybí ti rozhovory s přáteli, se kterými si poslední dobou rozumíš lépe než kdykoli dřív. Mluvíte spolu zcela otevřeně, řešíte své sny i nejistoty, podporujete se v odvážných plánech a přešlapy hodnotíte jako cenné zkušenosti. Ty jsou samozřejmě nejzábavnější, každý občas rád slyší, že není posledním zoufalcem na celém světě, jediný, kdo se o něco snaží a ono to pořád nevychází. Ale pak, když už jde skutečně do tuhého, přátelé zbystří a pomohou ti hasit osobní požáry, plné černého kouře a zkrouceného plastu. Tycho skvěle zvládl svou roli terapeuta a ty tušíš, že je na čase vrátit se do života, který je založený na kontaktu s ostatními lidmi, na vytrvalé snaze udělat tento svět aspoň trochu lepším místem k životu a být jeho součástí. Koukat se lidem do očí a dát jim najevo, že o nich víš a můžete se v tom životě klidně plácat spolu.

One clap, two clap, three clap, forty?

By clapping more or less, you can signal to us which stories really stand out.