26/52

Zažily už všechno. Noční cesty domů, během nichž se hysterický smích ve vteřině změní v neutišitelný pláč. Slzy se mísí s ledovým podzimím deštěm, rudé oči se lesknou v oranžovém světle pouličních lamp. Tichou nocí se nesou vzlyky a přerušovaný dech. Hlasivky by chtěly vykřiknout, přes rozkousané rty se ale nedostane jediný zvuk. Všechno nejlepší k narozeninám, mladší už nikdy nebudeš.

Vzpomínají na prosincové dny, kdy na město náhle spadla kopa sněhu, který rozdovádění chodci sbírali ze střech zaparkovaných aut a koulovali se. Jako malé děti si házeli sníh za krk, povykovali na celé kolo a užívali si ten náhlý pocit štěstí, který nevydržel o mnoho déle než první sníh. Děkuji za gratulace k zásnubám, které nikoho nepřekvapily.

Pamatují dlouhé noční rozhovory na místech, kde jsme se měli rozloučit, ale nechce se nám domů. A tak ještě chvíli postáváme venku a vzpomínáme na staré dobré časy, kdy jsme nosili klíče na krku a telefonní kartu v kapse. Každý měl doma jenom pevnou linku a když do tichého bytu začal zvonit telefon, člověku se nervozitou rozbušilo srdce. Nesmělí jedinci se ho báli zvednout a rodiče je nutili překonávat strach z hovorů s cizími lidmi. Babička volala každý den před večerními zprávami.

Přihlížejí, když se pod bledými hvězdami líbám s neznámým chlapcem, a pak společně pozorujeme, jak nad námi přelétají netopýři. “Dokud se zpívá, ještě se umřelo,” zpívají lidé vedle nás a ještě neumřeli. Jejich zpěv nás vyprovází na Žižkov a do poslední chvíle si vychutnáváme jedinou a zároveň poslední společnou noc. Před jeho oknem se tyčí Žižkovská věž a není třeba se doptávat se na jakoukoli symboliku. “Šťastnou cestu,” přeje mi na těch pár kroků, které mě dělí od domova. Já zas jemu na jízdu vlakem do nejneutrálnějšího městečka v neutrální zemi.

Zažívají hektická rána, kdy mnozí ještě ani nestačili rozlepit oči, natož vystřízlivět z nočních snů. Vnímají nervózní, roztěkané pohledy, když se dva lidé náhle střetnou očima a tiše doufají, že na ně ten druhý nebude chtít promluvit. Naslouchají rychlému klapání podrážek a tiché hudbě, která se line z rohového studia Českého rozhlasu. Spolu s vámi si kladou otázky, zda-li se dá život aspoň trochu zpomalit a kolik hodin spánku člověk skutečně potřebuje, aby přežil v městské džungli.

Pozorují mě, jak si v parném ránu dávám k snídani zmrzlinu a kafe s Jägermeisterem. Vstávám brzy, abych našla inspiraci. Místo ní se dočkám pozvánky na meditaci a ujištění, že by člověk skutečně neměl jako své tři nejoblíbenější knihy zmiňovat výhradně motivační literaturu.

Pražské ulice. Zažily to už miliónkrát. Vážně nejste první, kdo si v téhle špeluňce vyléval zlomené srdce, kdo si koupil pizzu Havaj na dlouhou cestu domů, kdo hledal lásku pod rozkvetlou třešní na Petříně. Není to poprvé, co se decentní oslava zvrtla v nezřízenou pitku, během které se poprali i nejlepší kamarádi a druhý den nevěděli proč. Nejspíš nejste ani první, kdo strávili noc se svou platonickou láskou z dětství a zjistili, jak moc se liší tehdejší fantazie od dnešní reality. Ale aspoň vás někdo drží před usnutím za ruku, což by vám před patnácti lety stačilo ke štěstí, které by se tehdy zdálo nekonečné. Vždyť už skoro začínají letní prázdniny.