28/52

“Opravdu máš rád Reginu Spektor, nebo jen její hudbu využíváš k tomu, abys balil holky?“
“Balím na ni holky, funguje to vždycky. Zajdeme ke mně nebo k tobě?”

I takhle může začínat pozvání na páteční rande. Chvíli nám trvá, než se ujistíme, že nejsme pár namyšlených idiotů, ale spojuje nás smysl pro sarkastický humor. Bere s sebou psa, pro případ, že bych se raději usmívala na němou tvář než na drzého Latinoameričana. Pes se mi schoulí k nohám, zatímco pijeme kávu a mluvíme o cestování. Poprvé se setkávám s digitálním nomádem, který přijel loni do Prahy na koncert a už tady zůstal. S klukem, který potkal krásnou dívku v benátském baru a vzápětí za ní odjel do Londýna. S nezvedeným synem, který už několikrát zavolal mamince, aby prodala všechny jeho věci, protože se domů už nevrátí.

Sedíme na dvorku, který mě provokuje svou zašlou krásou. Nad našimi hlavami se kříží řetězy žárovek a překřikujeme trojici hlučných Němců, kteří sem zřejmě omylem zabloudili při svém pivním tahu metropolí. Centrum Prahy je v pátek odpoledne přesycené rozjívenými turisty, kteří na pár dní zapomněli na svá dobře placená zaměstnání a potácejí se historickým centrem od hospody k hospodě. Proplétáme se mezi vytasenými selfie tyčemi a vyhýbáme se lidem, kteří raději než pražských sto věží vyfotí stokrát sami sebe. Zastavíme se až na Kampě, kde se učíme od labutí, jak ignorovat své okolí, pokud vám připadá otravné a nic vám nenabízí.

V jeho společnosti vzpomínám na své cestování v Chile. V letním dni není těžké vybavit si chvíle, kdy jsem kráčela pod zářivě modrým nebem bez mráčku. Stejně tak můj život byl tehdy jasný, bez jediné bouře na obzoru. Dýchala jsem horký, suchý vzduch a v žilách mi proudilo štěstí a Carmenére. V údolí Colchagua zraje vynikající, plné víno a není těžké získat pocit, že bych tady i já mohla nalézt naplnění. Myslím si to i ve chvíli, kdy pomalu stoupám na aktivní sopku, která je ještě pokrytá sněhem. Až do poslední chvíle nevíme, jestli dosáhneme vrcholu, nebo se budeme muset otočit a utéct před jedovatým kouřem. Villarica je k nám ale laskavá, a tak vylezeme až k sopečnému kráteru, zpocení a spokojení sami se sebou. Před námi sem dorazili už jiní čeští turisti, kteří se s radostí podělí o svou cestovatelskou moudrost. O pár měsíců později sopka vybuchne, stejně jako náš vztah.

Teď ale ještě není čas vzdát se iluze štěstí, ještě musíme společně dorazit k branám Patagonie, pozorovat veselé tučňáky a představovat si společnou budoucnost. Škoda, že nejsme katolíci, abychom se mohli vzít v jednom z pestrobarevných kostelů na Chiloé. Jen my dva, tady a teď, bez stresujících svatebních příprav a knedlíčkové polévky, kterou by si stejně nemohl dát, protože je vegetarián. Vegetariánství je obecně zábavným zpestřením každé cesty. “Tengo alergia,” není úplně nejpřesvědčivějším argumentem, a tak nás čeká známá série otázek: “Ty nejíš vůbec žádné maso?” — “Ne.” — “Ani kuře?” — “Ne.” — “Ani ryby?” — “Ne.” — “Ani mořské plody?” — “Ne.” — “To ani krevety?” — “Ne.” A následuje pobavený telefonát manželce: “To bys nevěřila, koho právě teď vezu. Českýho kluka a holku. On nejí maso a ona jo. Chápeš to? Jakože ona si dá steak a on asi jenom přílohu.” Nakonec to své vegetariánství přece jen porušil, aby ochutnal shnilého žraloka, ale to už je jiný příběh.

Ale ještě není čas vrátit se do reality. Musíme se podívat do Valparaísa, do vily Pabla Nerudy, o které by si většina spisovatelů mohla nechat jen zdát. Nebo o ní aspoň něco napsat. Jsme tu mimo sezónu, a tak tu nenajdeme žádný otevřený hostel. Nakonec přespíme v galerii, u krásného mladého páru, který prodává suvenýry a volné chvíle věnuje volné tvorbě. Z noci v galerii jsme si kromě příjemného pocitu odnesli ještě obrázek šibenice. Ještě ale nepřemýšlíme, kam si ji pověsit, nejdřív musíme na sever, kde se ve vyprahlé krajině vyrábí pisco. Nápoj, o jehož původu se pře Chile s Peru, přitom dá pít až po smíchání s colou nebo citrusovou šťávou. To ovšem neznamená, že jím pohrdneme v teplém jarním večeru. Kvůli průzračnému suchému vzduchu a malému světelnému smogu to tu milují astronomové. Hvězdné nebe nade mnou a piscosaurus ve mně.

V Praze si vyměňuji úsměvy se sympatickým Chilanem a tahám z paměti zbytky vzpomínek na jeho zemi, která se nyní zdá jako z jiného světa. Ptá se mě na leccos (probereme vše: sex, drogy i štěňátka), v první řadě ale nedokážu odpovědět na otázku, co vlastně hledám. Je to láska, sex, nebo nová přátelství? Nebo jsem tu jen proto, že hledám další způsob, jak vylézt ze své ulity a prožívat příběhy, o kterých bych pak mohla psát?

Páteční podvečer tentokrát trávím s klukem, který má rád svůj klid a správnou dávku samoty. Rád pracuje v šumu kaváren, kde zůstává součástí lidského společenství, ale bez toho, aby s někým musel navazovat hlubší vztahy nebo partnerství. Nebojím se mu koukat do očí, když se mnou mluví, a napadá mě, jestli náhodou nepozoruji sama sebe v mužském, chilském těle. Když se mě se zářivým úsměvem zeptá, jestli si připadám šťastná, musím říct, že ano.