32/52

“V kolik ráno vstáváš?” ptá se mě Jiří s ironií v hlase. “Stejně jako ty,” odpovídám. Máme okna na východ, a tak se budíme ve chvíli, kdy se slunce objeví nad obzorem. Zní to jako vysněný začátek dne pro člověka, který se stěhuje proto, aby začínal zčerstva. Jako vždy si musím dávat pozor na to, co si přeju, aby se má přání neplnila příliš doslova. A tak stojím u okna, čelím prvním slunečním paprskům a ukazuji prsa bubenskému nádraží.

První člověk, který stráví noc v mé nové posteli, je Zuzana. Ani jsem si nemohla přát lepšího prvního nocležníka, co se také vzbudí za rozbřesku, když se v pokoji začne dělat horko. “Můžu otevřít okno?” ptá se. 
- “Jo.“ 
- “A pomůže to?” 
- “Ne.“

V kuchyni je o několik stupňů míň. Otevřu dveře na balkón a malá místnost se zaplní chladným ranním vzduchem, než ho začne ředit vůně čerstvé černé kávy. Někdo jiný by mohl brát brzké vstávání jako signál k rannímu běhu, já si raději čtu nebo si zapisuji zbytky snů z uplynulé noci. Se Zuzkou se shodujeme, že běh nesnášíme bez ohledu na to, kolik už máme v nohách naběhaných kilometrů. “Naučila jsem se asi rychleji číst než běhat,” komentuje Zuzka své životní priority. I já vím, že nikdy nebudu věnovat sportu tolik času, kolik bych měla, protože dám vždycky přednost něčemu jinému. Třeba psanému slovu. Vím ale, že si musím občas pročistit hlavu, která je jinak plná špatných básní a zbytečných slov.

Od Bubnů k Veletržáku
Na stojáka na peróně
jím deset deka vlašáku.
Západ slunce na balkóně
zaleju deci vlašáku.

Trvá mi, než si uvědomím, že je tohle skutečně můj nový domov. Nejezdím sem už jen na návštěvu, na kafe nebo do kina, tohle je teď moje čtvrť, která mě láká k objevování obchodů s krásnými knihami a drahým papírem, ale také k návštěvě divných putyk plných pokojových rostlin, kde máte na stole druhé pivo ještě dřív, než stačíte dopít to první. Pod kůži se mi tu zarývá neznámý optimismus a když scházím dolů z Letné směrem ke svému novému domovu, přepadne mě zvláštní představa, že se tady snad zamiluju. Bezhlavě a nesmyslně zatřesu svým malým světem, a pak teprve zjistím, co tady vlastně dělám. Dobré myšlenky se vracejí, když si sednu v tramvaji vedle kluka, který čte Nesnesitelnou lehkost bytí. Snažím se odhadnout, v jaké části příběhu se právě ocitá, a uvědomuji si, že mi k nadšení stačí jen velice málo.

Když jedu poprvé do práce, nastoupím do špatné tramvaje a díky tomu potkám na zastávce kamaráda, kterého přemluvím ke společné ranní kávě. Vstřebáváme první dávku kofeinu, snažíme se rozhýbat rozespalé jazyky a pozorujeme dva psy, jak si hrají a pletou se všem pod nohy. Když se o několik dní později snažím zinscenovat naše náhodné setkání, samozřejmě se mi to nepodaří.

A tak v dívčí partě zastavujeme čas spolu s metronomem, který zrovna nic neodměřuje. Je brzy, na Prahu se teprve snáší noc, kolem zní šum hovorů a kolečka skateboardů. Neopustila jsem velkoměsto, přesto si připadám jako na letní dovolené, na které člověk zapíjí únavu ze slunce a plavání a v letních šatech ukazuje svou opálenou kůži. V této atmosféře se potácí nocí trojice dívek, které vysypou na bar všechny své peníze, aby zjistily, jestli jim ještě zbývá na pivo a párek. Víc ke štěstí nepotřebují, dokud je zas neprobudí ze snů první sluneční paprsky.