33/52

Na rozlučku se svobodou vezu šunkový dort ve tvaru penisu a banány v čokoládě. Mám pocit, že nejdůležitější součástí programu je příchod striptéra podpořený dostatečnou konzumací alkoholu. A tak pijeme spoustu šumivého vína a snažíme se nezašumět do říčního proudu. Zatímco kachny se schovávají ve stínu pražských mostů, vltavskou hladinu pokryjí barevné loďky, které by místní lodivodi zřejmě nejraději vyhladili. Na přídi šlapadla si dávám cigaretu, které na chuti dodávají poslední letní paprsky. Pirátská nevěsta od cizí lodní posádky uloupí láhev absinthu, aby rozjívení cizinci pochopili, jak to v Praze chodí. Naštěstí neutoneme.

Až se příště budu chtít seznámit s mladými muži, budu s sebou nosit trs banánů. V případě největší nouze o nápadníky pak mohu ovoce vyzývavě konzumovat a udržovat při tom s muži oční kontakt. Stejně dobře můžu procházet městem v banánovém kostýmu a fotit se s kolemjdoucími. “Když mi dáš svoje telefonní číslo, dostaneš banán,” říkám neznámému chlapci. “Když mi dáš svoje telefonní číslo, dostaneš můj banán,” odpovídá a tím náš rozhovor končí.

“Což o to, holky jsou to pěkný, ale…” ozývá se od mužů, kteří přicházejí směrem k nám. “Ale?” zeptám se. “Ale my bychom raději kluky,” odpoví a potvrzují, že dnes město žije Prague Pride. Jistě by je bavil náš dort s předkožkou z vepřové šunky, stejně jako Annino vyprávění o tom, jak se kdysi mohla pyšnit největším čurákem v celém Japonsku. Ve všech smyslech tohoto slova. “A to jako dobře šukáš nebo co?” vzápětí reaguje na vyprávění o tom, když někdo dostane od bývalého přítele prádlo od Victoria’s Secret. Posezení na Vyšehradě při západu slunce nakonec uzavírá konstatováním, že chlapské rozlučky se svobodou jsou stejně lepší. Jsem dojatá.

To vše předtím, než se posilníme panákem rižského balzámu a uvítáme policistu ve službě, který má za úkol zkontrolovat ženské zbraně a prošetřit přestupky proti dobrým mravům. Zřejmě nečeká nevěstu s upírskými zuby, která mu přikáže: “Kalhoty dolů,” a seřeže ho jeho vlastním páskem. Jsem zlomená v pase a sotva popadám dech, zatímco bezpečnostní orgán zneucťuje americkou, nikoli lotyšskou vlajku. “Pane striptére, odvezete mě domů?” zeptá se ho po představení jedna z přítomných, když zjistí, že přijel služebním autem.

A pak už přijde čas na gin, tonic a tanec. Platíme si pouze první drink, a pak splyneme s ostatními rozlučkami se svobodou. Nastávající manželé a manželky si navzájem připíjejí na konec nezřízených večírků, vyměňují si korunky se závoji a flitrové klobouky, objímají se a fotí, aby jim na tenhle svobodný večer zbyla alespoň rozmazaná vzpomínka. Nad ránem se pak ale objeví skutečný nastávající manžel a oslavující dívky jsou tak šťastné, že se mu všechny vrhnou kolem krku. Tenhle moment je najednou důležitější než všechny sprosté narážky i zákusky a ukazuje se, že tahle společně strávená noc je mnohem cennější než drahých patnáct minut se striptérem.

Ve světle důkazu, že pravá láska existuje, se odvážím bavit s cizími lidmi. Neodnesu si telefonní čísla na tři různé Johannese, ale jednoho muže políbím na vousatou tvář a druhý mi nabídne nezištný doprovod domů. Měkké ranní světlo vzbuzuje mylný dojem, že jsem hodné děvče, které si domů nevodí cizí chlapce, a tak mě jeden z nich donese v náruči až k domovním dveřím. Pod vlivem vnitřního zmatku jsem ho přitom vodila křivolakými ulicemi tak, abych ho sama trochu zmátla, a pak jsem ho nechala napospas nedělnímu ránu. O pár hodin později jsem se vzbudila v dezolátním, neboli politováníhodném stavu, s bolestí hlavy a falešným tetováním s obrázkem banánu. Svobodná.

One clap, two clap, three clap, forty?

By clapping more or less, you can signal to us which stories really stand out.