Tak jsem tady.
Na místě kde mě nekdo před pár měsíci zabil.
Uhořela jsem, vlastní vinnou.
Zazvoň na..? Už nevím.
Poznám ještě jeho auto?

Ano, stojím před ním.
Modrý báwo, samé pětky. 
Zazvoň na Rutovi.
Jakoby se nic nezměnilo, čas se tady pro mě zastavil. Nejspíš je doma. S Anetou nebo bez ní? 
Nesnáší mě, nesnáším ho.
Je teplo, říjen a já hořím.
Chce se mi křičet, brečet.

Nic.
"Jak se dostanu k těm polím, pane?"

Ne, nechci k těm polím, když vím, že je doma. Když vím, že je blízko a zas bych se od něj vzdálila.
Vzpomínky? Ha.
Konverzace..
"Je koniec a to bolí, chcem vrátit čas kde sme boli..."
Ne, už ne. Už jen cítím bolest. Jen na tomto místě, jako když šlápnete na minu. Víte přesně kde je, je označená, stejně tam jdete.
Začíná se stmívat.
Doufám, že vyjde ven k autu? 
Odpověď je jasná. "Proč mě nesnášíte, pane?"
Ano, pane. Už jsme si cizí a jinak to nebude. Krátce, ale intimně. Když jsem tuto větu slyšela, byla pouze vtipem. Zajímavé jak je teď výstižná.

Dalších pět minut, další cigareta. Teď by se hodily modrý viceroy. 
"Záver náš..som zblaznena"
Šílím a hořkost na mém jazyku mi nedovoluje zapálit si další silnou. 
Ah..jak mi tohle pomáhá.

A jak já ho chtěla poznat, jinak než on mě. Ptala jsem se, starala jsem se. Záleželo mi.