Ještě SkyRace aneb můj první skyrunningový zážitek

Posledního prosincového večera roku 2015 jsem náhodou na internetu našla reklamu na závod s názvem Ještěd SkyRace. Mělo se jednat o závod v kopečcích okolo Ještědu s převýšením asi 1650 metrů a délkou trati 24 km. Měli moc pěkně udělané stránky, takže mě to jak jinak než zaujalo, a protože i na Silvestra v roce 2014 jsem se v depresi ze zkoušek a z neustálého učení přihlásila na (tuším čtvrtý) půlmaraton, neváhala jsem ani teď a ihned zaplatila startovné v první vlně, které kupodivu nebylo nikterak vysoké. Kromě toho všeho mě už od začátku závod začal imponovat i díky možnosti výběru pozávodního jídla “masové-vegetariánské-veganské”! Sice jsem netušila, co za veganské jídlo mně tam naservírují, ale byl to přínejměnší skvělý krok od gulášů a klobás s chlebem… Takže všichni běhající vegani — šup šup na Ještě Skyrace příští rok!

Že bych nějak trénovala kopce… to se určitě říct nedá. Ale něco jsem naběháno měla a půlka dubna a s ní i výlet na Ještěd klepala na dveře. Cestovali jsme z Brna do Prahy railjetem a pak žlutým autobusem do Liberce. Busy na Liberec samozřejmě jezdí z Černého Mostu a my jsme zkušeně 45 minut čekali na Florenci, abychom 10 minut před odjezdem zjistili, že odtud opravdu do Liberce nedojedeme. Holt nikdo, ani zkušený cestovatel Jura, není neomylný… Do Liberce jsme tedy dojeli o hodinu později, u autobusu nás vyzvedl taťkův kamarád a orienťák Romek, u které jsme měli domluvený nocleh.

V sobotu jsme se vzbudili do jarního zamlženého dne a plni očekávání jsme se těšili na start, který byl plánován na 11 hodin v Horním Hanychově. 20 minut před startem samozřejmě začalo lít, takže místo nějakého rozcvičování jsme se krčili pod střechou a čekali na startovní výstřel. Bylo jasné, že budu nejspíš pomalejší než Jura a tak jsme byli domluveni, že se na sebe během závodu nijak nebudeme vázat. Odbila 11. hodina a dav nadšenců s hůlkami (třeba Jura) i bez (můj případ) se dal do pohybu. Trať začínala jak jinak než do kopce ke skokanskému můstku, kde se ještě místy válel sníh. Až na ty nejprudší části to bylo celkem pěkně běhatelné a s Jirkou jsme se neustále nastřídačku dobíhali a předbíhali, ačkoli jsem byla celá udivená, že mi už dávno neutekl. Vrchol Ještědu jsme měli pokořit dvakrát a po prvním seběhu, jsme byli už domluveni, že tedy závod dokončíme společně. Po druhém vyškrábání se na dominantu Liberce vysokou (kterou jsme ale díky mlze vůbec neviděli) následoval už jen seběh zpět do cíle dlouhý asi 4 km. Na občerstvovačce jsme byli spolu, ale já jsem byla rychlejší a Jura mi povídá, ať jdu napřed, že mě doběhne. Já se však po chvíli podívala na hodinky a zjistila, že pokud chci závod dokončit pod 3 hodiny, budu muset trochu zabrat. Tak jsem nasadila strojové tempo okolo 4:20 na kilometr a valila dolů. Juru to asi zaskočilo a bohužel nebyl schopný mě doběhnout. Já stopla hodinky v cíli v čase 2:59, on asi minutu a půl po mě.

Po doběhu jsem se podívala na obrazovku s výsledky a vyskočilo tam na mě moje jméno a 3. místo v kategorii holky U23 (under 23), což pro mě bylo obrovské překvapení i radost. :-) O to větší, že Lucka Luštincová, aktuální mistryně ČR ve skialpinismu, mi dala jen nějaké 3 minutky. Horší bylo, že to znamenalo, že musíme počkat na vyhlášení, které mělo být asi až za 3,5 hodiny! Samozřejmě ještě začlo asi o 25 minut pozdějc a nám tak skoro ujel autobus. To jediné bych snad “Ještědu” vytkla… Kromě toho vlastně taky to, jak jsem ve veganském rizotu našla kousek masa. :-( Ale asi se to v tom množství stane, co nadělám. Jinak to nemělo chybu a trať byla krásná a skutečně trailová, ani trocha asfaltu.

Zpět do Brna jsme dorazili asi o půl druhé ráno. Sice unavení, ale nabití skvělým zážitkem z jedinečného závodu a obtěžkáni (mimo jiné) dvoulitrovým soudkem Svijan. :-) Tak zase za rok na výlet na sever!

Like what you read? Give Barbora Kožnarová a round of applause.

From a quick cheer to a standing ovation, clap to show how much you enjoyed this story.