Lysohorský čtyřlístek aneb podruhé na skok do Beskyd

V rámci L4L se letos poprvé měl běžet i kratší závod pro “mlaďochy”, který měl mít 29 km a převýšení 1900m. Mně se tam nejdřív dvakrát nechtělo, ale jelikož už mě po vítězném Perunu zase honila mlsná na hory a závodění (a hlavně na nominaci na MS), tak jsem se týden před závodem přihlásila. Tak jsem i porušila i to, že o zkouškovém se budu učit a ne lítat po horách. No, pro jednou se snad nic nestane.

Doprava do Beskyd je jako vždy náročná a tak vyjednávám spolucestu autem s našima, kteří mě naberou v Hranicích na Moravě, kam dojedu ráno vlakem z Brna. Budíček v 5:15 je prostě daň za to, že chci závodit v horách… Do kupé rychlíku směr Bohumín si přisedne starší pán, ze kterého se později vyklube bývalý triatlonista a tak místo plánováného dospávání nebo učení kraviček (vnitřní choroby přežvýkavců) tlachám celou cestu o všem možném s tímhle veselým dědečkem. Pak už jsou Hranice a přesedám do auta. Dojet máme do Ski Parku Gruň, což se neobejde bez menšího zabloudění, ale nakonec dorazíme na správné místo a dokonce i včas. Vyzvednu si číslo a protože nestartujeme tady, ale u hráze přehrady Šance, odváží nás tam pak dodávka. Na startu je nás opět pět a půl, teda hlavně holek. Já, Pája Palasová, jedna neznámá nejspíš místní holčina a pak juniorka Bára Hejtmánková. Po cestě je hodně uvolněná atmosféra a asi i to se mi na těhlech závodech líbí. Žádní přemotivovaní šílenci jako jinde.

jedno selfíčko před startem a jdeme na to

Vybíháme přesně v 11 hodin z pomyslné startovní čáry ihned do kopečka, abychom se dalších 6 kilometrů mohli pěkně škrábat na Lysou. Kluci nám po chvíli pláchnou a tak jsem za prvním pruťákem už sama, Páju mám však pořád v zádech. Postupně si ale dělám i nad ní náskok a od té doby už mám zase svůj vlastní závod. Ne snad, že bych za to byla ráda. Poslední tři kilometry na Lysou jsou pěknými serpentýnami po lesní pěšině, kde už začíná být celkem turisticky i běžecky rušno (to, že je Lysá běžeckou mekkou jsem věděla, ale že i v době závodu je tu spoustu běžců nezávodníků mě překvapilo). To však ještě netuším, co mě čeká přímo nahoře. Škrábu se nahoru a matně si cestu vybavuju z loňského turistického výstupu s Jurou. Narozdíl od té loňské cesty, která byla hodně zamlžená, jsou teď výhledy skvostné. Z běžeckého rozjímání uprostřed nedotčené přírody mě vytrhne až výběhnutí na asfaltce přímo nahoře, kde se na mě vyvalí spousta turistů, kteří na závodníky čučí, jak na boží zjevení. Ach jo, Češi se prostě asi nikdy fandit nenaučí… Horší ale je, že v tom zmatku skoro nevím, kam běžet. Nakonec se úplně nahoru kolem Bezručovy chaty dostanu k občerstvovačce i koberci s mezičasem. Dám si trochu ionťáku a pokračuju dál.

tady už s hrůzou v očích, že běžím blbě…to přišlo až trochu později

Sbíhám na opačnou stranu nejvyšší beskydské hory a jen, co se dostanu kousek doů na první vidličku, mám další problém. Fáborky jsou doleva i doprava a já tu naši trasu opravdu nastudovanou nemám. Zastavuju a koukám do mapy, naštěstí mám napsané nějaké záchytné body a tak, když řeknu, kterým směrem potřebuju běžet, náhodný kolemjdoucí mi poradí. Mapu už si radši nechávám v rucu a pokračuju tedy vlevo po modré pořád z kopce. Jsem z toho bloudění celkem zmatená a tak se moc nesoustředím na běh. Řídím se tedy fáborky a když se po dlouhém klesání dostávám do Malenovic a začínám opět stoupat, je mi to divné, protože vím, že jsem měla začít stoupat až na 14. kilometru a teď jsem na 12. Následuje druhý pětikilometrový výstup na Lysou, kde už potkávám i závodníky z dlouhé trasy L4L a když k tomu všemu přičtu ještě milion turistů, je tu víc lidí než na Václaváku. Už vidím vrchol a těším se, až budu nahoře a poběžím pryč z toho turistického pekla… Nahoře se rychle občerstvím a nějaká dobrá duše se mnou běží od občerstvovačky tam, kam běžet mám, protože jinak je to totální zmatek a vůbec netuším. Poděkuju a už valím po pěšině dolů vstříc posledním deseti kilometrům. Celou cestu jsem víceméně osamocená. Míjím stádo nádherných šaroláků (plemeno charolais) a odolávám focení selfíček… přeci jen pořád závodím, že. Po šíleném seběhu po asfaltu mě čeká závěrečný asi dvoukilometrový kopec, na který se slušně řečeno vybodnu. Pak už jen přeběh přes potok, kde už se kluci (Adam Chloupek a David Novák ) cachtají a povzbuzují mě, výběhnout pár set metrů ke Skiparku a ještě oběhnout oblouk mírně do sjezdovky a jsem v cíli.

Hodinky stopuju v čase 3 hodiny 36 minut, ale bůhví jak spokojená nejsem, nejenom kvůli bloudění. Později se dozvídám, že trasa byla nějakým chytráky přeznačena a většina juniorů běžela o 2 kilometry méně, než měla (nedoběhli jsme až na Kykulku). Štve mě to, říkám to i Samovi při vyhlášení, ale prý jsem měla dostatečný náskok, takže první místo je i tak moje. (druhá Pája Palasová totiž běžela tak, jak se mělo, protože se chytla někoho, kdo znal trať). Takže druhý beskydský zážitek dobrý, ale v porovnání s Perunem to bylo na začátku května o moc lepší ve všech směrech.

s holkama U23 a s vítězové U23 dokupy

Trasa: Ostravice (hráz přehrady Šance) — Kobylanka — Lysá hora — Malchor — Kykulka — Hradová — Malenovice — Lukšinec — Lysá hora — Skipark Gruň

strava (bez konce, kdy Garminy chcíply) https://www.strava.com/activities/1127477753

One clap, two clap, three clap, forty?

By clapping more or less, you can signal to us which stories really stand out.