Nezmar SkyMarathon

Po tom, co jsem pomalu každý volný den léta strávila v horách a po nádherném týdnu v rumunském Retezatu, na mě byly už celé dva týdny (!) v bavorské metropoli moc, a tak jsem se jeden večer spontánně rozhodla, že se potřebuju podívat zase do hor a rovnou se u toho trochu potrápit v kopečcích.

Podmínky před závodem tedy nebyly ideální. Z Mnichova vyrážím spolujízdou ve 14:00. Do Prahy po zběsilé jízdě s polským řidičem přijíždíme v 18:30. V 19:30 nasedám na Zlínský Expres směr Česká Třebová, kde mě ve 21:30 vyzvedává mamka. V Mladkově mě vítá černej chlupáč ve 22:15. To dohromady dělá 8 hodin 15 minut cesty.

Do postele se dostávám v 1 ráno a o celé 4 hodiny později zvoní budík. Za normálních podmínek bych měla problém vylézt, ale závod a hory, to je zcela jiná záležitost. :) Vyrážíme s mamkou autem v 5:45 po trase Mladkov-Olomouc-Třinec-Bystřice nad Olší. V 8:55, tedy pouhých 35 minut před startem, jsme na místě před místní základní školou, kde závod startuje. Tak tak do sebe stihnu naházet alespoň ovesnou kaši a už se musím přesunout na start.

V 9:30 vyrážím společně s dalšími asi 120 spolubojovníky na trať dlouhou 43 kilometrů s pozitivním převýšením 2634 metry. Jak je mým zvykem, trasu moc nastudovanou nemám, tak mám trochu strach z bloudění. I když už mě to několikrát zradilo, ne a ne se poučit. :) Ovšem to, že k bloudícím incidentům dojde už na 5. kilometru, jsem vážně nečekala. Po seběhu od Prašivé hory se proti nám najednou řítí dav běžců v opačném směru. Absolutně netuším, co se děje, ani jestli jsem dobře nebo jestli se mám taky otočit. Běžec vedle mě zastavuje a vytáčí organizátora, tak se zastavím, že se třeba něco dozvím. Nedozvím se nic a tak prostě běžím dál. O dvě stě metrů dál se v zatáčce dostáváme do místa, kde fáborek ukazuje seběh z cesty ze stráně dolů. V tom místě přesně z druhé strany přibíhá pár běžců, mezi nimi i Sam (předseda české skyrunning asociace). Holt nějaký vtipálek opět přeznačil trať nebo co. Nevím, čím to je, že se mi toto stalo už podruhé a pokaždé to bylo v Beskydech.

Toto byla naštěstí jediná komplikace, která nastala. První velké stoupání začíná asi na 9. kilometru po první občerstvovačce (už na polské straně), kde cítím, že začínám mít hlad (to brzo), tak do sebe rychle šoupnu kousek musli tyčinky. Tady asi v půlce kopce předcházím kolegu s juniorské repre Ondru Nezvala, kterému je špatně. Výstup na Malou Čantoryji 866 m n.m. je poměrně rychlý. Z Malé Čantoryje následuje seběh pod sjezdovku v Rostuki. První ze třech sjezdovek je poměrně krátká ,já jsem ještě čerstvá a tak jsem celkem rychle nahoře, dokonce i předbíhám chlapy. :-) Pak běžíme chvilku po hranici, abychom ještě před Velkou Čantoryjí mohli seběhnout dolů do vesnice Jazsowiec. Seběh je místy brutální, prudký rozvoraný svah v lese, kde mám co dělat, abych nejela po zadku. Tady mě dobíhá Ondra, který valí hlava nehlava až mu zůstane v ruce větev i s fáborkem. :-D Já jsem naopak pomalá a ti, co jsem předběhla ve stoupání, jdou teď přede mě. Dobíháme pod sjezdovku, kde je další občerstvovačka. Nabírám musli tyčku a banán a pokračuju nejdřív zvolna a doplňuju energii. Chvilku hovořím s Ondrou, ale pak se mu vzdálím. Tahle sjezdovka už takové lážo plážo není. Dlouhá a prudká. Nicméně i tak asi v půlce předcházím reprezentantku Kristýnu Chmelkovou a dostávám se tak na třetí místo mezi ženami (což v té chvíli netuším). Mezi vrcholem sjezdovky a Velkou Čantoryjí 995 m n.m. je turisticky hodně rušno a tak se proplétáme mezi Poláky, co zde pochodují s kelímky piva v ruce…no bez komentáře:) Na Čantoryji znovu povzbuzují Ondrovi rodiče a dokonce i mamka, která sem vyjela na kole. Valím dál směrem na Beskydské sedlo, nejdřív těžším kamenitým seběhem a potom vcelku běhatelně po měkké lesní cestě. Opět zjišťuju, jak jsem z kopce pomalá, když si asi na 24. kilometru přímo na Beskydském sedle znovu měníme pozice s Kristýnou. Sbíháme do vesnice Jawornik, abychom následně vystoupali na Velký Šošov 886 m n.m. Pod poslední sjezdovkou je třetí občerstvovačka, kde se dozvídám, že jsem čtvrtá žena a že “ta přede mnou” je asi jen tak 2 minuty. Co naplat, když mi tady po sjezdovce začíná regulérně docházet a tak na 30. kilometru stavím, vytahuju z baťůžku datlovou tyčinku a modlím se, že mě aspoň trochu nakopne. Po 10 minutách indiánského běhu spojeného s jídlem se opravdu trochu vzpamatuju. Poslední stoupání těsně pod Velký Stožek nějak vyfuním a pak už uhýbám doprava a peláším po nádherné lesní pěšince z kopce směrem k poslední občerstvovačce na 34. kilometru. Tady do sebe naleju dva kelímky koly, načež mám pocit, že se asi pozvracím, ale pokračuju dál s vidinou blízkého cíle, který ale není pořád tak blízko, jak by se zdálo. :) V poslední stoupání na Filipku už opravdu musím nohy přemlouvat a pak už odpočítávám zbývající kilometry… 8, 7, 6, 5… Přede mnou nikdo, za mnou nikdo, čtvrté místo = motivace nula. :-( Byla bych to bývala mohla zvládnout pod 5:30, kdybych si mákla.

seběh z Velké Čantoryje, foto: Vojtěch Gawlas

Nakonec protínám cílovou čáru v čase 5:31:32, 13 minut za první Zuzkou Krchovou, 12 minut za Zuzkou Urbancovou a necelých 5 minut za Kristýnou Chmelkovou. Na 20. místě celkově i mezi muži. Nakonec, za čtvrté místo hned za zkušenýma holkama z dospělácké repre se nestydím a i čas nejspíš předčil všechny moje očekávání. (A to, že jsem vlastně od Hostýnské Osmy pořádně netrénovala, nejdřív kvůli bolavé klenbě a pak prostě protože nebyl čas, radši ani nezmiňuju:))

výsledky: http://vysledky.timechip.cz/#2016/83

One clap, two clap, three clap, forty?

By clapping more or less, you can signal to us which stories really stand out.