Olympia Alm Crosslauf

Druhý týden v listopadu jsem v Mnichově vstřebávala krásné běžecké (i neběžecké) zážitky z TrailCamps z Krkonoš, když mi Marek oznámil, že o víkendu se v Olympiaparku běží jakýsi krosový závod a že bych tam měla určitě jít, když to mám za “barákem”. Moc jsem o tom nepřemýšlela a přihlásila se na otevřený nemistrovský a nejdelší závod — 8,8 km na okruhu dlouhém 1,1 km. V pátek před tím, zatímco jsem si stále myslela, že ten závod je v sobotu na mě na jedné erasmácké akci kdesi v Truderingu přišla šílená zimnice a když jsem dojela domů, měla jsem pocit, že tedy nejspíš nikam nepoběžím, ale spíš budu mít chřipku. Pak jsem však zjistila, že závod není v sobotu, ale až v neděli. I tak jsem se však v sobotu ráno nějak zázračně probudila zdravá a mohla celý den nabírat síly na svoje nedělní běžecké představení. :-D

Na listopad bylo poměrně chladno a foukalo, když jsem se v neděli kolem poledne šinula z Olympiadorf do Olympiaparku. Trať byla postavená na louce kousek pod Olympiaberg a její součástí byly i balíky slámy. To pro mě bylo nové a těšila jsem se, až to vyzkouším. Jinak to bylo spíše rovinaté, i když s několika menšími kopečky a hlavně docela bahnité, taky díky tomu, že už tam před naším závodem běželo hodně lidí.

Na startu jsem se postavila poměrně sebevědomě (v českém skyrunnerském tričku :-D) asi do druhé řady a zjišťovala, jak moc profi vypadají soupeřky. Minimálně jedna z nich vypadala, že něco naběháno má. :-D Zazněl startovní výstřel a skupinka odhadem asi 30 závodníků se dala do pohybu. Hlídala jsem si všechny ženy a poměrně záhy se dostala na druhé místo za běžkyni ve spartan race dresu. Nechat se porazit spartan race mädchen by se mi asi moc nepozdávalo, říkala jsem si. :-D Nevěděla jsem vůbec, jak rychle můžu běžet a tak jsem šla prostě podle pocitu. Ten mi říkal, ať ji hned v druhém kole předběhnu. Tak jsem se dostala do čela ani jsem nevěděla jak. Kola ubíhaly a já věděla, že ta druhá mi neustále funí na záda a začala tušit nejhorší. Respektive bojovat s vlastní hlavou, která říkala “No jo, celé to odtáhneš a ona tě pak v posledním kole zařízne”. Snažila jsem se proti tomu bojovat a předsvědčovat sama sebe, že to tak skončit nemusí, když máknu. Běželo se mi poměrně dobře, ale kdykoli jsem se (hlavně v těch několika kopečcích) snažila nasadit a vytvořit si náskok, nedařilo se mi trhnout se. Co bylo skvělé a pro mě super nový zážitek bylo německé povzbuzování typu “Sehr schön” a “Klasse”. :-D To jsem si doopravdy užívala. Za celou dobu jsem se otočila jen jednou v jednom z posledních kol a zjistila, že sparťanka odpadla, že ta, co mi funí za zády celý závod je ta “profi”, kterou jsem okukovala na startu. Do posledního kola jsem za zvuku zvonce probíhala ještě pořád na prvním místě, ale moje sokyně záhy začala nasazovat a já byla neschopná její vystupňované tempo udržet. Jestli to bylo už předem prohrané v mojí hlavě, nevím, ale tam jsem měla pocit, že už víc nemůžu… Možná jsem se prostě jen spokojila s tím druhým místě. Koneckonců jsem tam vůbec nešla s tím, že bych se mohla umístit. Nechala jsem se tak porazit asi 8 vteřin. Když jsme doběhli do cíle, pořadatelé si nás hned volali k sobě a já poprvé mluvila do mikrofonu a ještě k tomu rovnou německy. :-D Tak jsem jim svoji lámanou němčinou pověděla, že to bylo hezké a vůbec ne nudné, jak jsem očekávala, ale že radši běhám v kopcích. Skyrunning neznali. Mají Alpy a neznají skyrunning?! Divné. Tohle byla fakt sranda. :-D Vyklusla jsem se a pak bylo hned vyhlášení, kde jsme se postavili na balíky slámy a užili si chvilku slávy. Do ruky jsem dostala Gutschein na 50 euro do sportu v Mnichově. Docela fajn peníze za půl hodiny pobíhání po louce. :-DByl to obyčejný malý závůdek, ale pro mě docela zážitek. A taky takové malé bolestné za Velkou Kunratickou, která se ten stejný den běžela v Praze a já po dvou letech musela přerušit účast. Šplhání na Hrádek se sice v Olympiaparku nekonalo, ale i tak to mělo něco do sebe. Každopádně doufám, že to nebyl poslední závod na německé (či německý mluvící) půdě. :-)

jediná fotka, kterou mám a ještě tam nejsem ani celá :D
One clap, two clap, three clap, forty?

By clapping more or less, you can signal to us which stories really stand out.