Přechod Godeanu a Retezat — Survival Rumunsko 2016

Poslední výlet tohoto léta byl už víc než půl roku dopředu naplánován na první týden v září, kdy jsme se měli vypravit na šestidenní přechod rumunských pohoří Godeanu a Retezat, které jsou součástí Jižních Karpat. Rumunsko byla do té doby země pro mě zcela neznámá a tak jsem se nemohla dočkat.

Sobota 3. 9. — den první — od Guru Apei k soutoku potoků Ses a Cimea

Vyjíždíme v pátek ve 20:00 z Brna autobusem nacpaným téměř k prasknutí ve směru Bratislava, Budapešť a Temešvár. Po téměř 14 hodinách cesty v sobotu ráno kolem desáté zastavujeme pod vodní nádrží Guru Apei, která je výchozím bodem našeho přechodu. Nahazujeme baťohy, jejichž váhy u některých přesahují i 20 kilo. Můj má něco kolem 19 kg, což je zhruba třetina mé vlastní váhy. No, už od začátku se těším až toho co nejvíc sním a odlehčí se mi.

přehrada Guru Apei

Podle hlavního vůdce docenta Korvase má být první den lehčí a odpočinkový a tak se všichni těšíme na pohodové šlapání s ne příliš velkým převýšením v krásném (ale na mě až příliš teplém) počasí. První polovina trasy tyto parametry splňuje. Jdeme po široké cestě podél přehrady, která se údajně pyšní nejvyšší sypanou hrází ve východní Evropě (168 metrů vysoká). Na mě je cesta možná až příliš nudná a když si toto několikrát po cestě pomyslím, tak je jasné, že se všechno se za pár hodin změní. Po tom, co si dáváme asi hodinovou pauzu na oběd, se dostáváme k prvnímu brodu a tady má začít to pravé dobrodružství. :-)

Normální cesta zde zkrátka a jednoduše skončila a i když to zde podle vůdce prý Rumuni projeli lakatošem, tak jediná cesta vede buď přímo divokým horským tokem, který napájí Guru Apei anebo v houštím podél něho. Ze začátku jsme ještě všichni optimističtí a brození je vlastně legrace. Já se pokouším vždycky překonat řeku, co nejdřív, protože mě baví fotit zápolení ostatních o to zůstat v suchu. V tuhle chvíli jsem vděčná za sandále a za hole, díky kterým brození i ve větším proudu není až zas takový problém. Se zvyšujícím se počtem překonaných brodů se snižuje náš optimismus, že se někdy ještě dostaneme na normální cestu. Za několik hodin urážíme pouhých pár kilometrů, protože neustálé zouvání a obouvání je v takovém počtu (cca 40 lidí) časově náročné. Já už po třetím brodu pohory uvazuji na batoh a zůstávám v sandálech, i když hrozí třeba ukopnutí palce. Cesta se nemění a začíná být pomalu jasné, že to do tábořiště do světla nestihneme. Naštěstí (nebo naneštěstí?) mi GPS v mobilu ukazuje polohu a tak jasně vidím, kolik toho ještě máme před sebou. Začíná se stmívat, na kontě máme kolem 10 překonaných brodů a atmosféra houstne. Prodíráme se houštím, skáčeme přes kameny nebo jdeme přímo řekou. Samo o sobě by to tak náročné nebylo, ale s 20 kily na zádech to má ty pravé grády. V jednu chvíli stoupnu na suché klacky, které pod mojí váhou nevydrží a zřítím se mezi dva velké kameny, ze kterých se díky těžkému batohu na zádech nemůžu dostat. Poté, co mi Jura pomůže ven, udělám dva kroky, zakopávám a když mi z kolena začne crčet krev, nemám daleko k slzám. I přes to, že se považuju za celkem fyzicky odolnou, začínám v téhle situaci skoro ztrácet hlavu. Na tábořiště se nakonec dostáváme vyřízení kolem deváté hodiny večer. První den byl tedy opravdu zkouška fyzické i psychické odolnosti všech účastníků. Ačkoliv mi v závěru už taky nebylo do smíchu, s odstupem času to člověk bere jinak. Protože jak říká můj děda: zážitek nemusí být příjemnej, ale hlavně silnej! K dnešnímu dni se taky hodí můj oblíbený citát: Life begins at the end of your comfort zone.

První den: 22 km/450m+ za cca 9 hodin (dle původního plánu 4–5 hodin)

Neděle 4. 9. — den druhý — výstup na hřeben Godeanu

Budíme se do dalšího krásného dne uprostřed horské divočiny. Dnes nás čeká náročný den, protože musíme vystoupat na hřeben Godeanu, což znamená nějakých 1200 výškových metrů na několika málo kilometrech. Odchod je naplánovaný na 9:30, ale většina z nás to samozřejmě nestihá. Hned na začátku nás symbolicky čeká přebrození řeky, čímž se postup opět zpomaluje. Dle náčelníka musíme najít cestičku, která nás dovede do svahu a potom již budeme stoupat přímo nahoru. Cestičku sice nacházíme, ale po několika stech metrech jsme údajně špatně a tak se vracíme dolů a jdeme stále spíše po rovině, nejdříve lesem, pak po velkém kamení až se dostáváme přímo pod úpatí kopce, kde už jinam než nahoru jít nejde. A tak následuje nejdřív překonání vodopádů po obřích kamenech a pak parádní stoupák přímo nahoru na hřeben mezi Vf. Godeanu (2230 m) a Vf. Morarul (2284 m).

Před tím nejprudším stoupáním se občerstvujeme u vodopádů a čekáme na ostatní, protože už zde jsou rozestupy mezi nejrychlejšími a nejpomalejšími poměrně značné. Čeká nás hezký vertikální kilometr, se kterým mám zkušenosti z červencového Youth MS v Apeninách. Akorát tam to bylo bez těch 20 kil na zádech. :-) Kilometr s tímto stoupáním a baťohem trvá kolem 30 minut a tak šlapeme a šlapeme. Mně se jde poměrně dobře, i když nebudu tvrdit, že už se v půlce netěším, až budeme konečně nahoře, místy to začíná být nekonečné… Když se mezi prvními vydrápu nahoru, čeká mě dechberoucí pohled a můžu se vyvalit na karimatku a další dvě hodiny si poležet — tak dlouho trvá než dojdou všichni ostatní. Ti nejzdatnější kluci jdou dokonce zpět dolů naproti některým holkám pomoci jim s baťohy.

Po obědě na hřebenu se vydáváme dál, teď už v celku pohodlně bez větších stoupání nebo klesání. Vůdce začíná být nervózní, že opět nesthihneme dojít za světla a tak “spěcháme”. Tábořiště je však hned za dalšíma dvěma kopci u plesa Scarisoara a tak protentokrát vybalujeme stany už kolem šesté hodiny večer. Sice zde není moc rovného placu na spaní, ale díky plesu je to tu moc pěkné. Ve výtoku z jezera se dá omýt a pramen je nedaleko tábořiště. V noci je nebe nádherně jasné a vidím tolik hvězd i Mléčnou dráhu jako nikdy v životě. Lehce však pofukuje a tak za celou noc téměř nezahmouřím oka. Vítr dělá divné zvuky a moje představivost o medvědech nezná mezí. Ani vertikální kilometr evidentně k unavení mého těla nestačí.

pleso Scarisoara

Druhý den: 11 km, 1000m+ za necelých 8 hodin

Pondělí 5. 9. — den třetí — Malý Retezat

východ slunce nad Malých Retezatem

I proto jsem ráda, když začne svítat a můžu vylézt ze stanu (protože když už není tma, tak se přece tolik nebojím) a jít pozorovat východ slunce. Dnes nás čeká dlouhý den a tak vycházíme poměrně brzy. Máme se dostat až na hranici Godeanu s Velkým Retezatem do sedla Saua Paula Mic.

Začínáme výstupem na Micusu (2162 m), kde fouká parádní vítr. Ráno bylo ještě polojasno, ale teď se postupně zatahuje a je pod mrakem. Postupuje dále přes Varful Galbena (2201 m) a Varful Paltina (2152) až se dostáváme do vápencové části Godeanu, která se nazývá Malý Retezat. Zde po obědě, který mi nějak nesedl, dostávám menší krizi a vůbec mi to nechce šlapat. Vzpamatuji se až před sestupem do “rokle” pod Vf. Capatana Alberol, kde už se mi zase jde dobře a společně s Kubou nasazujeme svižné tempo znovu do kopečka a dlouho po pláni, kde už jdou vidět vrcholy Retezatu. Poté se dostáváme do kosodřeviny (odkud sice nic není vidět, ale je minimálně zajímavé tudy šlapat) až dojdeme do sedla Sauna Plaiul Mic (1879 m), kde bychom údajně měli tábořit. Už chvíli před tím slyšíme ovčácké psy a tak se pro jistotu shlukujem do větších skupinek, kdybych museli odolávat atakům. Psi si nás ale kupodivu ani nevšímají. Když dojde vůdce výpravy dozvídáme se, že s tábořením to zde nebude tak jednoduché: kvůli rozšíření území národního parku se zde už oficiálně tábořit nesmí a tak bychom si museli se stany zalézt do kosodřeviny. Druhou možností je sejít 300 výškových metrů do tábořiště Poiana Pelegii, což se nakonec ukazuje jako ta přijatelnější a tak nám nezbývá nic jiného než znovu nahodit batohy a sunout se dolů. Sem dorážíme asi o půl hodiny později. Tábořiště je pěkné a má i malou chatičku, kam kluci hned běží zjišťovat, jestli mají pivo. Bohužel, nemají. Ale mají polívku a čaj za dobrovolný příspěvěk. Před tím než začne pršet se stihnu celá omýt v ledovém potoce a pak už zalézáme do stanu, protože leje. A leje a leje. Leje celou noc a celé další dopoledne.

Třetí den: 23,5 km (a 1000 výškových metrů) za 7:15 hodiny

Svaťa, rumunky a vodní dýmka

Úterý 6. 9. — den čtvrtý — deštivý výlet na jezero Bucura a zpět

I když se celou noc modlím a očekávám, kdy přestane pršet, nic takového se neděje. Ráno se probouzíme a zjisťujeme, že ačkoliv jsme se snažili večer věci i baťohy zajistit před promoknutím, ve spodním rohu stanu se vytvořila velká louže a záda mého batohu jsou durch.

Do deseti hodin hospodaříme ve stanu a pak natahuju pláštěnku a jdu se přidat k ostatním, kteří se krčí u dřevěného zastřešeného stolu uprostřed tábořiště. Tam zůstáváme namačkaní a navzájem se zahřívající další skoro dvě hodiny. Náčelník předkládá dva návrhy. Buď tu zůstaneme a budeme čekat na lepší počasí, abychom vyrazili další den anebo se půjdeme schovat do Cabana Rotunda. Nakonec se rozdělujeme na dvě party. Ti s promoklými žďáráky a ti, co nevěří, že se počasí zlepší vyráží do Cabany, zatímco my (odolní:-D) zůstáváme. Vyrážíme alespoň na “procházku” k jezeru Bucura a zpět. To je asi tříkilometrový výšlap s 350 výškovými metry. Místy přestává i pršet, nicméně u jezera je taková mlha, že vlastně žádné jezero nevidíme, jenom kameny u břehu. Vracíme se kolem čtvrté hodiny odpoledne. Následuje další posedávání u stolu, sdílení jídel a čajů, tak jako dopoledne. Kluci s promoklými žďáráky se jdou skamarádit s Rumunkami z chaty, aby je nechaly přespat uvnitř. Kouří se vodní dýmka a hrají se karty. Typická horská pohodička. A co je nejdůležitější: místy jde už vidět modrá obloha a přestalo pršet!

Čtvrtý den: cca 6 km k jezeru a zpět

jezero Bucura ve středu a ve čtvrtek

Středa 7.9. — den pátý — z Bucury na Peleagu a pak k nejhezčímu tábořišti vůbec

Ráno se probouzíme do opět krásného dne a já jsem nadšená. Vystupujeme stejnou trasou k Bucuře tak jako předchozí den, jen výhledy už jsou úplně jiné. Nebe je téměř modré a když vystoupíme nahoru, otevírá se nám pohled na největší jezero v Retezatu a nad ním čnějící velikány — Peleaga, Bucura I a Bucura II. Zde odhazujeme batohy a čeká nás výstup do nejvyššího bodu celého našeho putování, na nejvyšší vrchol Retezatu — horu Peleagu se svými 2509 metry. První půlka cesty je pohodová, v druhé části se již dostáváme na hřeben, kde fučí neskutečný vítr a pocitová teplota je hodně nízká. Nahoru se dostáváme zhruba za hodinu po obřích kamenech. Pořizujeme vrcholové fotky a kocháme se výhledy, tedy spíš rychle se šinoucími bílými mračny všude okolo. Tenhle výstup je jeden z největších zážitků celého přechodu. A lok piva od Pavla, který si snad nad každém kopci jednu plechovku otevřel, je třešničkou na dortu. (Je to vlastně druhá hora nad 2500 metrů, kterou mám toto léto na kontě)

Zmrzlí se vracíme zpět k Bucuře, kde hodinu obědváme a pak vyrážíme směr k hřebenu po levé straně, přímo naproti Peleaze. Čeká nás asi 400 výškových metrů. Jednoho člena výpravy postihují střevní problémy a tak si rozebíráme nejtěžší věci z jeho batohu, abychom mu aspoň trochu pomohli výstup zvládnout. Poslední stoupáního dnešního dne je totiž opět docela výživné nejenom z hlediska toho, že místy šplháme po čtyřech, ale v posledním úseku již opět fouká silný vítr, který mě nahoře chtěnechtě donutí navléct dlouhé kalhoty. Skoro již už necítím kolena, možná taky proto, že se hned nejdu schovat, ale fotím výstup ostatních.

Obcházíme vrchol Judele (2398 m) a pak už zbývá jen pár kilometrů z kopce do tábořiště k jezeru Zanoaga v 1997 metrech. V tomto úseku fouká snad ještě větší vítr než na Peleaze a tak mám místy, co dělat, abych neskončila ve stráni. Pak už vidíme jezero a klesáme kosodřevinou k němu. U jezera je chatička, kde pobývají dva Rumuni a s nimi dva nádherní oslíci. Tábořiště je to nejhezčí vůbec i díky jezeru, které se krásou téměř vyrovnává Bucuře a údajně je nejhlubší v celém Retezatu. Svítí nádherné podvečerní slunce, koupáme se v potoce a večeříme. Co víc si přát? Pro mě jsou ale samozřejmě nejatraktivnější oslíci. Poslední večery jsou všude a vždycky tak nějak nejhezčí a tady tomu všemu prostředí dodává dokonalou atmosféru. Večer hrajeme hru, u které se zasměju tak moc jako dlouho předtím ne.

Noc je zajímavá a u mě bezesná. Kolem nás totiž neustále pochodují oslíci se svými zvonečky a zvoní. Do toho opět fučí vítr a já se bojím, že to náš stan nezvládne.

Pátý den: 13 km/1000m+ za 5:15 hodiny

Čtvrtek 8. 9. — den šestý — od jezera Zanoaga do Gury Zlate

Stan to kupodivu zvládnul a já vstávám, abych vyfotila východ slunce. Je to trochu zbytečné, protože je pod mrakem.
Čeká nás posledních sto výškových metrů nahoru a pak už jen sestup do Gury Zlate, který je nekonečný. Ačkoli se to nezdá, tak 1200 metrů dolů není málo. Je snad i lepší jít to stejné nahoru. Po asi 3,5 hodinách se ocitáme u autobusu před Cabana Gura Zlata.

Tam si v naději na nějaké normální jídlo dám něco, co mají do angličtiny přeložené jako “vegetables”. :-D Stojí to 5 leí (což je v přepočtu kolem 25 českých korun), takže si moc velké naděje nedělám. Po hodině přinese paní malý talířek, na kterém je asi tak 5 kousků rozmražené zeleniny. :-D Moc vtipné. :-D Slupnu to za několik vteřin a jdu si radši na vařiči ohřát kari fazole, které na mě čekaly celý týden v autobuse. K tomu bylo ještě pivo, slivovice a dva panáky vodky od Ondry, kterou taky vylovil z kufru autobusu. Proč?! Asi zapít ten smutek, že už to všechno končí.

Po cestě se stavujeme ve městě Caransebes, kde máme hodinu čas na nákup. My jdeme do pizzerky, kde si dám vegetariánskou pizzu bez sýru, haha. A pivo, který nedopiju. Pak nakoupíme v Lidlu kupu vegan junk foodu (sušenky, arašídy v těstíčku, snad i nějaký bramůrky?!) a jablečný cider. Těšila jsem se na bazalkový tofu, ale rumunský Lidly tofu nejspíš nevedou. :-( Vypadá to, že my jsme nakoupili kupu jídla, zatímco zbylá část autobusu nakoupila kupu alkoholu. Takže to pak v buse vypadá tak, že neustále kolují lahve s něčím. Od vína přes 96% alkohol za 5 leí. Ten smrdí jako okena a opravdu nerozumím tomu, jak to někdo může pozřít. :-D Já se záměrně většině alkoholu vyhýbám, protože jednak mi je nepříjemný, že to cucá celý autobus (ačkoli jsem ve spoustě věcí prase, haha), druhak se fakt nechci pozvracet po tom všem. Tohle všechno skončí samozřejmě špatně. Zanedlouho se staví a utírají se zvratky jednoho experta, co to přehnal. :-D (hlavně s tou okenou). No, tohle bych tu snad ani popisovat nemusela. Do Brna docestujeme celkem brzy kolem čtvrté hodiny ráno.

Co říci na závěr. Bylo to krásný a intenzivní. Byl to společně s červencovým výletem do Apenin jeden z nejhezčích zážitků tohoto roku i celkově. Tak snad zase za rok!

poslední den: 12 km za 3:15 hodiny

Shrnutí:
délka: 82,5 kilometrů
doba chůze: 1 den a 4 hodiny
celkové stoupání: 4251 metrů
celkové klesání: 4323 metrů

Trasa z endomonda zde: https://www.endomondo.com/users/425545/workouts/802215040

Všechny fotky zde: https://www.zonerama.com/peaceloveesther/Album/2054091

One clap, two clap, three clap, forty?

By clapping more or less, you can signal to us which stories really stand out.