Perun SkyMarathon Junior 2016

V rámci silvestrovského tlení, jsem nelenila a kromě Ještědu jsem poslala přihlášku i na květnový Perun SkyMarathon v Beskydech, který měl letos poprvé i kratší trať pro mlaďochy — Perun SkyRace. Parametry byly 22 km (ve skutečnosti 24,5) a 2200 metrů výškových. Už tehdy jsem tedy věděla, že Perun bude oproti Ještědu trochu větší mordor. Už jen to, že se začínalo hned do sjezdovky na vrch Javorový mluvilo za vše.

Ještě týden před závodem jsem stále nevěděla, jestli tam pojedu: dostat se totiž ráno bez auta do Beskyd je téměř nemožné. Napsala jsem ale na FB stránku a naštěstí jsem objevila klučinu, co jel z Brna autem a tak byl problém vyřešen a já se Perunovi nevyhla. V sobotu ráno jsme vyjížděli kolem 6. hodiny ráno z Brna směr Třinec. Náš závod začínal 10 minut před startem hlavního maratonu, aby nás dle slov hlavního pořadatele zkušení borci mohli pěkně vyhecovat. Tak se taky stalo a start měl skutečně pěknou atmosféru a my už jsme si to šinuli nahoru.

Nejdřív byla běhatelná asfaltka po které jsme se dostali přímo pod sjezdovku, která už běhatelná nebyla. Hned na startu jsem si všimla jediné mi aspoň trochu známé Lucky, o které byla řeč už ve článku z Ještědu. Říkala jsem si, že se ji alespoň zkusím držet, co to půjde. Hned na začátku sjezdovky jsem se však začla dostávat před ním a říkala si, jestli to tedy moc nevalím a neměla bych zpomalit. Šla jsem si však víceméně v pohodě a začla si tvořit náskok nad ní i nad ostatníma holkama. Ačkoli v tu chvíli to pro mě bylo nepochopitelné, byla jsem zatím první holka a na téhle pozici jsem se dostala až na vrchol Javorový. Tam vtipně povzbuzoval jeden pán a povídal mi “Jste nejhezčí děvče” Já mu s úsměvěm odpověděla “A i první, že?” A nejspíše jeho paní dodala “A je i chytrá.” Takže ačkoliv jsem právě vyfuněla sjezdovka a několik set výškových metrů, měla jsem úsměv na tváři a mohla jsem i konverzovat, což bylo dobré znamení.

Z Javorového následoval seběh k první občerstvovačce, kde jsem jen rychle vyzunkla jeden kelímek a makala dál, stále ohromena tím, že jsem před Luckou a že je něco špatně. Už v seběhu mě začli předbíhat první borci z dlouhého závodu, takže jsem alespoň nebyla na trati úplně sama. Trať byla doslova nahoru a dolů a už v půlce jsem cítila, že tohle tak jednoduché ještě nebude. Pak přišel hodně technický a kamenitý seběh téměř v korytu potoka a po něm další sjezdovka. To byl asi 14. kilometr a jedna z nejhorších částí. Když se člověk vyfuněl nahoru, což samo o sobě stálo hodně sil, zjistil, že dolů to nebude o moc lepší, ale vlastně spíš horší. Stehna už v tu chvíli bolely jako čert a každý krok dolů byl masakr. Když jsem toto přežila, začli jsme zase stoupat tak nějak normálně běhatelně a já si říkala, že teď už je to jen těch asi 5 kilometrů, že to už je prostě kousek. Ta trať se ale nějak natáhla a po tom, co mi hodinky píply 22 km, pak 23 km a já pořád nebyla v cíli jsem začla být hodně nervozní. Jednou jsem dokonce zastavila a dívala se na mapu, jestli běžím dobře. V tuhle chvíli jsem totiž byla úplně sama, kluci z krátké tratě už byly dávno v cíli, ostatní holky naopak někde za mnou a závodnící z maratonu tudy už neběželi. Ztratila jsem tu asi nějakou tu minutku, protože jsem se víc než na běh soustředila na to, jestli neběžím úplně někam jinam. Když jsem pak konečně uviděla chatu na Javorovém, ulevilo se mi a závěrečný stometrový kopeček ani nebyl problém vyběhnout. Byla jsem v cíli v čase 3 hodiny 20 minut! Nejdřív si mě skoro nikdo nevšimnul, až po chvilce ke mě přiběhnul Sam (kterého jsem tehdy ještě moc neznala) a hlavní organizátor, jestli jsem první a jestli jsem předběhla tu “lyžařku”. Nevěděla jsem sice, jakou lyžařku, ale asi jsem ji předběhla, protože na Javorovém prostě ještě žádná jiná holka nebyla. Pak začli něco povídat o mistrovství světa a já si říkala jen “proboha, jaké mistrovství světa, a co já bych tam dělala?!” Hahaha…

foto Lukáš Budínský

Vyhlášení bylo zase x hodin po doběhu, protože se čekalo na doběh závodníků ze skymaratonu. Michal, se kterým sem přijela, by kvůli mě musel čekal a tak mi Sam, kterému jsem vysvětlila situaci (že pokud mám zůstat na vyhlášení, nemám se jak dostat domů) domluvil odvoz do Brna. Tak jsem se postavila na nejvyšší stupínek na vrcholu Javorovém a poprvé na sebe vzala vítězný dres Youth Skyrunning Series — U23 Winner. Jak jsem se dozvěděla později, Lucka závod vzdala už asi na 6. kilometru.

Když jsem dorazila domů, poskytla se mi nádherná podívaná na moje obě paty, na kterých se vytvořily nádherně obrovské puchýře asi tak 5x5cm. Asi ty těžké seběhy… Jura mi je propíchl a já měla týden na to, abych se z toho dostala a byla ready na Vltava Run 2016. Ale bylo to krásný a stálo to za to! Tak to byl můj druhý skyrunningový závod, kde jsem už přece jen víc věděla, co čekala a šla víc závodně než na Ještědu. Takže co za rok? Že bych vyzvala Peruna znovu a zkusila pokořit celý SkyMarathon? Uvidíme.

endomondo: https://www.endomondo.com/users/425545/workouts/721370262

článek skyrunning.cz: http://skyrunning.cz/2016/05/08/czech-skyrunning-championship-skymarathon-ve-znameni-rekordu/

One clap, two clap, three clap, forty?

By clapping more or less, you can signal to us which stories really stand out.