Podzimní vandr po chřibských lesích

Spontánní a neplánované akce jsou většinou ty nejlepší. Tak to bylo i v případě tohodle výletu, který jsem ani trochu neplánovala a rozhodla se v úterý, že ve čtvrtek večer sednu na noční autobus z Mnichova a ráno dojedu do Čech. Samozřejmě pod záminkou, že si přece potřebuju dovést zimní věci…

Původní plán, jak se v autobuse vyspím, moc nevychází, protože vyfasuju ne zrovna pohodovou spolucestující, která nejenže je trochu větších rozměrů, ale taky na mě celou cestu příšerně chrchlá (zaplať pánbůh za moji imunitu!). V Praze jsem před 6 ráno a o hodinu později už nasedám na rychlík, kde přeci jen aspoň na hodinku usnu. V Ústí v osobáku nečekaně potkávám Barču s Lukym a Teuškou a je to moc milé setkání. Až na to, že přijíždím domů s necelou hodinkou spánkou a říkám si, jak to všechno hodlám zvládnout… Nemůžu opomenout ten výhled z cesty z nádraží směrem k Orlickým horám a podzimní zbarvení tomu dodává ještě něco víc. Prostě domov. A já jsem právě přijela na celé 3 hodiny… Cestuju ráda, ale ještě o to raději se vracím Domů.

Nasnídat se mamčiny nejlepšího kramblu se švestkama z našeho sadu, umýt se, sbalit se na 2 dny mimo civilizaci, poňuchnat se s Karlíkem a hurá znovu na nádraží směr Brno. Cestou naštěstí usnu, takže už mám na kontě 2 hodiny spánku, jupí!

Brno! Ne, že by mi chyběl smrad na hlaváku a individua před ním, ale prostě… nějak jsem se s tím městem stihla sžít, ačkoli začátky byly těžké. Před odjezdem směr Bohuslavice u Kyjova, se stíhám po měsíci potkat na chvilku s Jurou, a pak ještě s Jirkou dát jedno rychlý pivo před nádražím, protože Honza má zpoždění.

Je nádherně. Sice kosa, ale modré nebe a podzimní slunce. Na výchozí místo přijíždíme kolem šesté hodiny večer a moc času do tmy nám tedy nezbývá. Nakonec zvládneme ujít zhruba 4 kilometry po červené turistické ve směru na Zavadilku a když už je v lese tma jak v ranci, začínáme hledat místo pro stan. Postavit stan, udělat oheň, najíst se (mamčin guláš z hlívy je top i za studena!) a v mém případě se navléct do všeho, co mám, ale i tak klepu kosu. Únavu a spánkový deficit ani necítím a jen si užívám toho, že jsem, tady a teď. Les a teplo ohně. Všechny starosti nechávám tam, odkud jsem přijela. A ten pocit, když se zachumlám do spacáku a spím v kuse od 10 večer do 8 do rána? Kdo tohle má? Prostě absolutní blaho. Už teď nelituju, že jsem tuhle dlouhou cestu podnikla.

V sobotu se budíme do zataženého dne, ale já jsem vyspaná do růžova a náladu mi asi jen tak nic nezkazí. Máme před sebou skoro 26 kilometrů s cílem na vrcholu Brdo, kde bychom měli nocovat.

studánka U Mísy

Po červené turistické se dál vydáváme směrem k Zavadilce. Skoro na každém rozcestí tu jsou dřevěné altány, takže nejdeme ani hodinu a už sedíme v altánku a vaříme kávu a čaj. :-D Z krátké přestávky se nakonec stane skoro hodinová a naše rychlost je tak opravdu závratná. :-) Míjíme skalní útvar Kozel, kde se posilňujeme a U Mísy pak nabíráme vodu ze studánky. Následuje výstup na Kazatelnu, odkud je výhled na zříceninu hradu Cimburk a vodní nádrž Koryčany. Protože chceme dojít do cíle za světla, oběd necháváme až na hrad Buchlov, kam nakonec dorazíme kolem čtvrté hodiny odpoledne. Buchlov jsem do téhle chvíle znala jen jako název R892 ze Starého města do Prahy. Po výstupu na hradní věž, vybalíme na nádvoří u stolu chleba, hummus a zeleninu a hodujeme. Vegansky! Nejen z toho mám radost. K tomu jedno vychlazený pivo a k dokonalosti snad chybí jen pár stupňů na teploměru navíc… Taková zimu na začátku října, kdo to kdy viděl?! Tady nás ještě taky pobavila malá holčička, která nemohla najít kaštany…pod lípou. :-)

veggie oběd na Buchlově

Vyrážíme z Buchlova po červené směrem na Vlčák. Cestou jíme jablka a hrušky, kterých je podél cesty hrozně moc. Aby cesta rychleji ubýhala, hrajem Kontakt a v druhé půlce Jirka nasazuje celkem pekelné tempo, že i mě začínají pálit lýtka. :-D Nakonec jsme ale rádi, protože pod pěknou kamennou rozhlednu na kopci Brdo dorážíme poměrně brzo před setměním. Večer strávíme povídáním u ohně a ve spacáku pak ještě dlouho do usnutí hrajeme hádání osobností. Oproti včerejší noci, kdy jsem byla uprostřed já (abych se nebála), měníme pozice a pouštíme Jirku mezi nás, protože minulou noc v jeho super teplém spacáčku zmrzal. V noci mě vzbudí jen zvuk kapek padajících na náš stan, ale není to naštěstí nic dramatického. A pak až Jirkův budík o půl 8. Z vyhřátého spacáku se ven do zimy moc nechce…

V neděli nás čeká asi 21 kilometrů s cílem v Otrokovicích na nádraží. Je opět pod mrakem a i mlha, takže nás nakonec ani nemusí mrzet, že nemůžeme počkat do deseti hodin na otevření rozhledny. Vyrážíme znovu po červené krásně zbarvenou podzimní přírodou směr na Bunč. Dnes pro změnu po hodině chůze nevaříme kávu, ale kromě doplnění vody v Penzionu Bunč se tady taky posilňujeme zlatou slivovicí. Na zahřátí bodne. Na kávu dojde pak jen o pár kilometrů dál v altánu u moc pěkných Komínských skal. Odtud pokračujeme po žluté turistické přes Kudlovickou dolinu, Budačinu, Trávníček až před vesnici Žlutava. Výhledy sice nejsou žádné, ale cesta vede nádherným bukovým lesem, kde je po dešti krásnej vzduch a navzdory podzimu všude zeleno. Úžasný. Obědváme asi 6 kilometrů před Otrokovicemi na pastvině nad Žlutavou. Společnost nám dělají vzdálené ovce a neustále se přibližující koníci. Krásní a obrovští frísáci, kterým nakonec dáme skoro všechny jablka, které jsme si po cestě sesbírali na svačinu.

Komínské skály
journey is the destination

K nádraží v Otrokovicích přicházíme poměrně vyřízení o půl čtvrté. Nakonec jsme zvládli 50,5 kilometru za celkových asi 14 hodin chůze. Loučím se s klukama, kteří nasedají na rychlík směr Brno a já ještě stihnu dát sama jednoho Radegasta v smradlavé nádražce. Ačkoli mě pěkně bolí nohy a záda z baťohu, cítim se jak znovuzrozená. Ať si říká kdo chce, co chce, tohle je nejlepší relax, a možná i útěk od reality, ale je mi to jedno. Miluju To. Ve vlaku jsem úplně mimo, možná z piva na hlad, možná ze skvělýho zážitku, možná z únavy. Po 3 hodinách cesty přes Olomouc a Hanušovice (jo, konečně jsem jela legendárním R1413 Alois Nebel!), dorážím domů, na konec světa. Třešničkou na dortu tomuhle výletu budiž nové album Beztíže jesenických Priessnitz, který vyšlo v pátek, a který je melancholický přesně jako nastupující podzim a moje nálada.

piknik s koníkama

endomondo: https://www.endomondo.com/users/425545/workouts/820312609

všechny fotky: https://www.zonerama.com/peaceloveesther/Album/2270313

One clap, two clap, three clap, forty?

By clapping more or less, you can signal to us which stories really stand out.