Češi a “sebemrskačství”

…aneb o tom, jak Češi v zahraničí/ před cizinci na Česko rádi plivou, i když by ho kolikrát za nic nevyměnili, a to v mylném domnění, že se to od nich očekává.

Píše se rok 2012. Jsem zpátky v Praze na léto a třetím rokem si přivydělávám jako průvodce po Praze. Zrovna doprovázím kolegu ze Segway Tours — říkejme mu třeba Ondra — na túře, protože se mi před vlastní šichtou už nevyplatilo jezdit domů. Poslouchám Ondry výklad, s tím, že se o té Praze třeba ještě něco přiučím. Ondra studuje dvě vysoké školy najednou, umí perfektně anglicky a francouzsky, disponuje znalostmi Prahy na úrovni nějakého historika a přes svůj relativně nízký věk z něj vyzařuje autorita, která mu u téhle skupinky šesti přiopilých Australanů a dvou neskutečně nemotorných Němců nepochybně přijde vhod. Přes obecnou profesionálnost Ondrova výkladu si ale po chvilce všímám jedné maličkosti, která naše australské a německé turisty (a mě samotného) ihned trochu zaráží:

Ondra o tom Česku mluví, jako by se za něj omlouval.

„Jojo, bohužel jsem se tady narodil a oba rodiče jsou Češi…” [nucený smích ze strany Ondry a nechápavé pohledy od turistů ve skupině]

A už to jede. Ondra ne jenom, že by měl nějaký osobní komplex méněcennosti — jinak absolutně precizní výklad o památkách Prahy dokonce začíná s kamennou tváří prolínat totálně smyšlenými „fakty“ ohledně celé republiky. Poté, co přesvědčí turisty, abychom se místo Starého Města jeli z vrchu Petřína podívat na pozůstatky komunismu ve formě panelákových předměstí, ukáže na vzdálené Jižní Město a pronáší: „Tak támhle bydlí všichni Pražané.“ Klienti překvapeně zvedají obočí, ale jinak nic nenamítají; jsou v Česku poprvé a nic o nás nevědí. Ondra svůj nesmyslný výrok doplní pár skutečnými, obdivuhodnými znalostmi a už si zase cucá z prstu: „V Praze je průměrná mzda někde kolem 600 EUR“ [na jaře 2012 se průměrná mzda v celé ČR pohybovala těsně pod 1000 EUR, v Praze jako takové kolem 1.250]. Každý takový “fun not-so-fact” Ondra nechá taktně doznít a čeká, až rozčarovaný německý pár soucitně pokýve hlavou.

Australani, kteří přijeli v podnapilém stavu a velmi dobrém naladění, z Ondrových moudrostí mezitím vystřízlivěli a chytají mírnou depresi. Jelikož potají pěním vzteky, tak se s kolegou narychlo domlouvám, že se na druhou část túry vystřídáme. Nasázím americký úsměv a snažím se věci uvést na pravou míru, aniž bych nějak přímo zpochybnil Ondrův výklad. A tak zatímco pomalu sjíždíme z Petřína, povídám hostům o tom, jak studuju v zahraničí, ale chci se po studiu vrátit zpátky, a proč tomu tak je.

S podobným úkazem se setkávám o rok později na Erasmu, kde náhodná Češka — třeba Gábina — na otázku jedné Portugalky, odkud pochází, odpovídá: „Z Česka — ,“ načež se Portugalka rozzáří, avšak Gábina prostě musí zmateně vyhrknout: „ — ale já to tam stejně nemám ráda!!!“ Úsměv Portugalky okamžitě mizí ze zklamání, že si s Gábinou tedy nemůže povídat o svém výletu do Prahy a Brna, avšak Gábině se ulevuje, že si ze svého pohledu nedej bože neudělala ostudu tím, že by o své zemi ihned neřekla něco negativního, tak, jak ji to jistě učili rodiče.

A setkávám se s tím znovu a znovu. Mindrák z méněcennosti, paranoia z nějaké fiktivní diskriminace a podvědomé buranství, které by si doma člověk paradoxně nedovolil. Ať už je to na univerzitě ve Skotsku, kde jsem podruhé už nikdy nepřišel na meeting Českého a Slovenského studentského sdružení (obsazením tedy hlavně slovenského, ale vás se to, kolegové, týká taky) potom, co jsem zjistil, že většina zúčastněných studentů byla ze Skotů nervóznější, než sáňky v létě (většinou opět kvůli nepochopitelnému komplexu méněcennosti), a tak si do hospody pro jistotu vzali vlastní plechovkové pivo, aby si je s těmi Skoty proboha nikdo nespletl; anebo v Praze, když si mi jedna známá studující ve Vídni (odjakživa lehce nevyrovnaná) stěžovala, že ji tam všichni mají za „lehkou“ jen kvůli tomu, že je z Čech, načež jsem si od jiné nejmenované známé nechal potvrdit, že Češi mají ve Vídni mezitím dobrou pověst, a že známá číslo 1 si svou vlastní pověst vysloužila jen a pouze svým chováním.

Jak se říká v angličtině: pretty please, take that chip off your shoulder. (Přestaň se vymlouvat na to, že ti někdo křivdí.)

Moji fellow Czechs, neříkám, že je to u nás bez chybičky, ale prosím vás, přestaňte se ve vlastním zájmu stydět za to, odkaď jste. Takové to typické sebemrskačství à la „jé, ty jsi z UK, ty se máš, to já jsem jenom z ČR :(“ budí v zahraničí strašně špatný dojem, s tím, že (i) si o vás všichni budou akorát myslet, že jste absolutně bez sebedůvěry a budou s vámi také tak jednat, a (ii) že takhle se té Eastern Europe nálepky, na kterou pořád nadáváte, opravdu nezbavíte.

Mnohem radši zkuste příště sebevědomě zvednout bradu a říct to “I’m from the Czech Republic“ s trochou nadšení (pokud se vám tu tedy líbí). Uvidíte, jak se rázem k nepoznání změní i reakce toho, kdo se vás ptá. Pravdou je totiž, že vás v zahraničí budou hodnotit vždy jen podle toho, jak na ně sami zapůsobíte — nikdy podle toho, odkud jste.

A vůbec, za co se proboha tak stydíte?

Za politiku? Ať už máte pohled na politiku jaký chcete, neexistuje důvod, proč byste se měli kvůli Zemanovi/Ovčáčkovi/Babišovi/… (sem lze dosadit kohokoli jak je libo) stydět za národ, který má přes 10 milionů obyvatel. Ano, zvolili jsme si je, ale opravdovou tváří země jsme přeci my, ne maskoti ve Strakovce, a tak si pověst můžeme budovat naprosto nezávisle na nich.

Za xenofobii? Možná ano, je to hnusná vlastnost, ale proč místo stáhnutí ocasu radši nevysvětlit, že mladí a vzdělaní Češi to většinou vidí úplně jinak?

Za životní úroveň? Tohle je dost citlivé téma, které je zároveň častým zdrojem komplexů. Platové rozdíly mezi Českem a většinou vyspělého “západního světa” jsou obrovské, to ano. Sám jsem před návratem řešil, jestli, ačkoliv mi tohle nikdy moc nevadilo, z principu vlastně unesu začít pracovat full-time na absolventské pozici v celkem prestižní pražské kanceláři v přepočtu za stejnou mzdu, jako jsem měl při zahraničním studiu za práci v miniaturní maloměstské kanceláři na poloviční úvazek. Osobně jsem ale vždy měl pocit, že ačkoliv jsem si v ČR vydělal méně, neznamenalo to, že bych si za to v důsledku méně koupil, či že by se mi dostalo nižší kvality služeb. Často právěže naopak, a v tom je ČR skvělá. Paradoxně si tak na životní úroveň většinou stěžují jen ti, kdo nestrávili delší dobu v zahraničí. Těžší je to samozřejmě u věcí, které všude stojí stejně, jako třeba elektronika (takový klasický MacBook se i z průměrného platu kupuje opravdu těžko) či nová auta, kde se holt “chudáčci” musíme spokojit s tím ASUSem, nebo s tou Škodovkou. Ale jinak, co nám chybí? Máme kvalitní domy/byty, máme super hospody, které si vesměs můžeme dovolit, máme určitý smysl pro sofistikovanost (opravdu, zkuste si třeba se Skoty zajít na formální večírek — Rakousko-Uhersko zanechalo divy) a přes veškerou negativitu jsme i docela liberální (např. viz uzákoněné registrované partnerství, ve zbytku CEE nevídané). Neumíme se jako stát bohužel postarat o staré finančně, ale alespoň máme špičkové — a v rámci možností bezplatné — zdravotnictví. Tady bych mohl pro srovnání podotknout, že má hostitelská „máma“ v USA jednoho dne odjela do Kanady naschvál spadnout ze schodů a nechat se tam hospitalizovat, protože si v USA nemohla dovolit u nás běžnou operaci kolena (cena v USA v r. 2008: $65.000).

Pak přicházejí věci — kolikrát úplné prkotiny — , kterých si člověk normálně ani nevšimne a kterých si začne vážit až po pár letech venku: Máme tu neuvěřitelně bezpečno, ve městech je čisto a v menších městech a vesnicích, které dříve vypadaly jak po silném elektromagnetickém pulzu, je mezitím kolikrát už krásně upraveno a živo. Pokud se na to samé místo v ČR budete pravidelně vracet, dejme tomu, každý půl rok, vždycky pocítíte nějaký pokrok, ať už je to nově nahozená chajda va návsi, nová hipster kavárna na Stodůlkách, nová sushi restaurace ve vesnici 150km od Prahy, nové vlaky v Čerčanech, cheesecake místo indiánků v cukrárně u metra, atd. Téhle dynamiky se vám v zemích, kde je 30 let už všechno hotové, prostě nedostane. A pokud ano, tak si ji nebudete vážit.

Za povšimnutí stojí také to, kolik je v ČR „západních“ expatů, kteří tu spokojeně žijí, a „inferiority complex“ zmiňují jako naprosto zbytečnou (a kolikrát otravnou) vlastnost, která jim znemožňuje dělat si české kamarády, jelikož se jich Češi stydí — stačí si např. probrouzdat facebookovou skupinu „Prague Expats“.

Češi, take those chips off your shoulders a zvedněte hlavu. Místo skuhrání zahraničním kámošům příště pyšně pověste, že pro to, že ČR nazýváme Střední a ne Východní Evropou, je dobrý důvod. Přesvědčte je, že Večerníček a Ježíšek jsou bez konkurence, že Praha/Brno/Červená Lhota/Vidle nad Metují jsou nejlepší místa na světě a proč. Česko bude mít vždy jen takovou pověst, jakou si ji sami uděláme. Tak si ji udělejme hezkou.

One clap, two clap, three clap, forty?

By clapping more or less, you can signal to us which stories really stand out.