Život za oponou

Každého v životě potkaly a potkávají více či méně náročné situace, se kterými se musí vypořádat a které ho formují.

Vždy mě překvapovalo, jak málo se o neúspěchu, problémech a starostech veřejně mluví. Glorifikuje se úspěch, bohatství, růst, až to vypadá, že ten neúspěšný, který má starosti a problémy a na chvíli se zastavil, je špatný nebo méněcenný. Vidíme skvělé životy druhých v naleštěných magazínech a na sociálních sítích a často jim závidíme a srovnáváme svůj život s jejich.

Chápu, že není tak sexy mluvit o problémech, ale i ty jsou každodenní součástí na cestě za úspěchem, ať už vypadá jakkoliv a je podle mě potřeba (možná i odpovědností) “úspěšných” mluvit a sdílet i tuto část životní cesty, už jen proto, aby si ostatní nevytvořili představu, že ten jejich život nestojí při srovnávání s nimi za nic a rezignují na snahu něco s tím udělat nebo dokonce žít.

Když jsme v roce 2012 dva roky budovali náš startup Universator, ve kterém jsme zaměstnávali větší tým, vyhráli jsme akcelerátor StarCube 2012 a byli v médiích a nakonec to dopadlo jeho uzavřením bez pořádného spuštění po utracení vlastních statisíců korun, mluvili jsme o tom na konferencích jako největším školném a sdíleli jsme náš příběh na TyInternety. Tenkrát nám někteří říkali, že jsme odvážní, když o tom mluvíme veřejně, nám to přišlo samozřejmé.

Jiné to ale bylo, když jsem se před 3 roky dozvěděl, že mám nádor na mozku. Nechtěl jsem, aby ke mně někdo přistupoval jako k nemocnému, nechtěl jsem být nemocí definovaný. Bylo pro mě těžké říct to rodině a přítelkyni, kterým jsem nechtěl způsobit bolest, ale taky jsem před nimi nechtěl nic tajit. Rozhodl jsem se, že to navíc řeknu jen nejbližším kamarádům a investorům v Bonami, aby věděli, proč si musím odskočit na 14 dní na operaci a abych jim nemusel do očí lhát. Délka života s touto diágnózou se liší a není závratná, znám jen přibližný odhad a nechtěl jsem být litovaný a s nikým to rozebírat. Rozhodl jsem se proto, že to nebudu dál šířit, i když to znamenalo vymýšlet si, proč měním jídelníček a hubnu atp. Po 14 dnech po operaci jsem byl zpět v práci a život běžel jako předtím.

Po roce a půl od operace jsem se se svou přítelkyní oženil, stal se CEO Bonami a následně byl vybraný do žebříčku Forbes 30pod30 kdy jsem si uvědomil, že je to opět jen jedna část příběhu, kterou sdílím. Že nejsem autentický a že jediný důvod proč to tak je, je můj strach, že nebudu braný jako “plnohodnotný” a že budu litovaný.

V ten moment jsem si uvědomil, že je to STRACH, kterým jsem celou tu dobu definovaný a že je pro mě mnohem důležitější autenticita a to, že ukážu i ostatním, že i taková diagnóza nemusí být konec života a mnohem důležitější je žít naplno a že po každém pádu, ať je jakkoliv velký, stojí za to vstát a jít dál.

Proto jsem se rozhodl napsat i tento blogpost a strachu čelit, ukázat, že stejně jako vidíte herce v roli na jevišti, tak i různé žebříčky úspěchu, média a sociální sítě, je jen malá viditelná výseč života takového člověka a spoustu toho vidět není. Je to život za oponou, který člověka formuje a který často bývá těžký a složitý stejně jako všech ostatních. Nesrovnávejte se s tím co je vidět, dělejte to, co VY opravdu chcete a nenechte se definovat strachem.