Asia #1 § 2015–07–19

Dnes je v plánu trochu delší výlet na skůtru a to návštěva Cameron Highlands, které jsou vzdáleny od našeho místa ubytování kolem 100 kilometrů. Vydáváme se na cestu a po chvilce jízdy městem se ocitáme na silnici vedoucí do Tahan Rata, hlavního osídlení Cameron Highlands. Cedule po výjezdu z města ukazují nějakých 80km. Frčíme si po parádní silnici a po chvíli se na nás spouští déšť. Kvitujeme si koupené pláštěnky z prvního dne a vůbec nelitujeme, že jsme je dva týdny na zádech nosili zbytečně, protože nyní se náramně hodí. Oblékáme pláštěnky, pro jistotu i svetr pod bundu (máme v tašce také kvůli mrazícím autobusům), takže abych to shrnul, máme triko, svetr, bundu, pláštěnku, trenky, kalhoty od pláštěnky. Nasedáme zpět na náš půjčený stroj a řítíme se dál. Helmy zevnitř vystlané polystyrénem nejsou zrovna příjemné, ale co se dá dělat, hlavně, že jsou. Valíme si to po silnici téměř sami, jen občas nás předjíždí nějaké auto a většinou jen do kopce, to je ale většina cesty, takže mi na tachoměru ručička více jak 60 neukáže. Je holka holt slabší než ta na Langkawi či Penangu. Cesta v tom dešti moc příjemná není, ale i tak si ji užívám výhledem na přírodu okolo přes kapky na slunečních brýlích. Vyhýbám se nánosům stěrku, písku a občasným větším kalužím. Pochvaluji si, jak po pár dnech už vybírám zatáčky. Zrovna po jedné takové myšlence musím docela prudce brzdit, jelikož se přede mnou najednou z ničeho nic vyrojilo tak 20 skůtrů a několik aut. Rozkoukávám se, co se děje, tahají jeden skůtr z příkopu, dotyčného jsem neviděl, ale v tom dešti a množství lidí co tam bylo jsem nezastavil a jel dál. Po vidině příkopu ještě zpomaluji a do zatáček si více najíždím, vždy kontroluji zrcátko, jestli se mě nesnaží nějaké auto předjet abych se mu náhodou nenaklonil pod kola. Kontrolujeme patníky, na kterých je značeno množství kilometrů do dalšího města a počítáme každý kilometr, jelikož nádrž bezedná rozhodně není a ručička klesá a klesá. S 30 kilometry před námi a nádrží téměř na suchu zastavuji na snad jediném parkovišti za celou dosavadní trasu a ptám se místních, jak daleko je benzínka. Pán mi odpovídá, že až v Tanah Rata, ale klidně mi petrol prodá on — jednu flašku (1.25 litru) za 5 MYR, jelikož je normální cena na benzínce 2.15 za 1 litr je to nejdražší benzín co kupujeme — pro jistotu plnou nádrž, což jsou dvě flašky. Pádíme si to po cestě dál a po chvíli přede mnou brzdní auto, zastavuji vedle něj, před námi je rekonstrukce silnice a zúžení do jednoho pruhu. V malé budce sedí frajer s vysílačkou a před sebou má ceduli s nápisem STOP. Proti nám jedou auta a po chvilce ve vysílačce něco zazní, frajer si stoupá a ceduli mávnutím ruky otáčí na zelené GO a znovu si usedá na židličku. Strašně mě to v tom blbém počasí rozesmálo a jelo se hned lépe. Po dalších několika kilometrech zatáčíme doprava směr Tanah Rata, na cedulích se dokonce objevuje Kuala Lumpur 200 km, kdybychom chtěli jet ještě o kousek dál. Po dalších minutách se před námi vynořují fóliové plantáže jahod a motýlí, orchideové, zeleninové, levandulové farmy. Doprava začíná exponenciálně houstnout a po chvíli auta stojí v koloně, my si to podél krajnice frčíme vesele dál skrze město, kde je konečně benzínka. Tak už víme, kde na zpáteční cestu musíme natankovat. Ikdyž je čas oběda, razíme vesele dál až k naší vyznačené hvězdičce v google maps pro Boh tea estate. Z hlavní odbočujeme na menší cestu, kde se dvě auta vedle sebe ještě vejdou, ta se po chvíli zužuje na jednoproudovku a vítají nás cedule “troubit do zatáček”. Před námi jede bílý nový mercedes, tak si v poklidu jedeme za ním, troubení ho očividně baví, takže troubí už i na viditelných usecích. Cesta je to věru klikatá a dlouhá, připadám si, jak kdybychom jeli někam do aparmánu v Alpách. Kolem nás se farmy jahod mění na čajové plantáže. Po chvíli dement v mercedesu vyhazuje igelitový sáček z okénka, je to fakt smutné, jak si vůbec neváží čistoty prostředí a produkují bordel totálně všude, očividně jim je jedno, že jedí vedle stoky plné hnijícího bordelu atd. Zpět k čajovým plantážím, pokračujeme ještě chvíli do kopce, vyhýbáme se protijedoucím autům, hrajeme si chvíli na frajera STOP & GO v zatáčce, kde se nahromadily auta z obou směrů a my jako jediná motorka stojíme v nepřehledné zatáčce a dáváme pokyny, za což nám je děkováno. Přijíždíme na vrchol k Boh Tea Estate, parkujeme mezi x dalšími auty (skůtr tu jsme asi jediný). Vydáváme se pěšky po vyznačené šipce směřem na vyhlídku, která je pár desítek metrů nad továrnou. Stále prší, ale to nás nerozhází a pokoušíme se fotit.

Najednou vedle slyším “Alpine Pro, myslela jsem si, že jste češi”. Svět je malý a o náhody tu není nouze, jak by řekl pan Lustig. Ještě si každý zvlášť užíváme výhled na plantáže a poté si dole ve stánku dáváme společnou ochutnávku místního čaje a výborných zákusků. Diskutujeme opět o našich cestách, kde kdo byl, co doporučuje a jak vypadá ve všedním životě. Spoluobčané nás obdivují, že jedeme na skůtru až z Ipohu, my zase je, že si to z Tanah Rata vyšlápli až sem nahoru. Konečně přestává pršet, takže sundaváme naší výzbroj a loučíme se. Je na čase vyrazit zpět

Zastavujeme se ještě ve velkém květinářsví, respektive orchideové farmě a poté ve farmě motýlí, kde však je ve voliéře jen jeden druh motýlů, ale pod voliérou se nachází výstavka, jak v zoo, od želv, přes hady, králíky, brouky, leguány, veverky všechno možné a také farmička gerber a kaktusů. Stavíme na Shell a tankujeme plnou za 7 MYR. Opět nasedáme, znovu si oblékáme výstroj, když ne proti dešti, tak proti větru a pálíme to zpět do Ipohu. Při předjíždení kolony ve městě po krajnici samozřejmě, jsme se dostali do malé díry, která mě do následného bahna trochu rozhodila a měli jsme co dělat, abychom našima 4 přídavnými kolečky (nohama) tuto situaci ustáli. Ještě, že jsem po krajnici jel pomalu. Po chvíli nadechnutí se rozjíždíme dále. Obloha se vyjasnila a my pádíme z výšin zpět do Ipohu pod kopci. Z kopce nám to jede o dost slušněji, než ráno nahoru. Když se před námi vyskytne kolona, kvůli traktoru, náklaďáku, hravě si po krajnici hledáme cestu kupředu a poté jsme na silnici nějakou dobu sami, než nás buď někdo, komu se podařilo předjet dožene, nebo narazíme na kolonu další. Když neprší, tak je výhled a jízda o to příjemnější, takže si užíváme parádní projížďky a kilometry směřem do Ipohu ubíhají mnohonásobně rychleji než ráno na druhou stranu, to je tak, když je člověk nepočítá a má plnou nádrž. V Ipohu už jen nakupujeme v 7eleven a míříme vrátit skůtr recepčnímu, kterému v 8 večer končí směna. To se daří a my si už akorát rovnáme kostru.


Show your support

Clapping shows how much you appreciated David Šolc’s story.