Alexandr Solženicyn: Jeden den Ivana Děnisoviče

Alexandr Isajevič Solženicyn (1918–2008) se narodil v Kislovodsku. Po absolvování střední školy byl přijat na matematicko-fyzikální a filozofickou fakultu. Do války odešel jako dobrovolník a stal se velitelem dělostřelecké baterie. V roce 1945 byl zatčen kvůli osobnímu dopisu, ve kterém kritizoval Stalina, a odsouzen na osm let vězení. Po propuštění zůstal ve vyhnanství v Kazachstánu.

Novela Jeden den Ivana Děnisoviče (Один день Ивана Денисовича, 1962) popisuje život v kárném táboře očima I. D. Šuchova. Ten byl ve válce zajat Němci, po úspěšném útěku a návratu k jednotce byl však kvůli podezření ze špionáže odeslán na deset let do pracovního tábora na Sibiř.

Všechny dny v táboře jsou stejné — budíček v pět, potom snídaně, celodenní práce, večeře a prověrka, potom spánek ve vymrzlém baráku. Mezi vězni jsou chudí a bohatí — některým jejich rodiny posílají balíčky s jídlem, chudí si je proto předchází a občas za službu dostanou cigaretu nebo cukroví.

Pokud chtějí v táboře přežít, musí kárové myslet jen na sebe, ale přitom si zavázat či naklonit ostatní — parťáky, hlídače baráků, eskortu, kuchaře. Protože všichni chtějí ty nekonečné roky přežít a nebojí se kvůli tomu okrást spoluvězně.

Šuchov usínal úplně spokojen. Tolik věcí se mu dnes poštěstilo: nezavřeli ho do korekce, partu nevyhnali na Socměstečko, v poledne ulil kaši, parťák dobře sfoukl výkaz, zdilo se mu jedna radost, pilku mu u prohlídky nenašli, navečer si přivydělal u Césara a koupil si tabáček. A nerozstonal se, zahnal nemoc. Minul den, ničím nezkalený, skoro šťastný.
Takových dní bylo v jeho trestu od zvonění do zvonění tři tisíce šest set padesát.
A že jsou přestupné roky — o tři víc…
One clap, two clap, three clap, forty?

By clapping more or less, you can signal to us which stories really stand out.