Podání vysvětlení 2.
Zviklané dobrodružství
My, kteří jsme se včera rozhodli jet do Finska na kolech, jsme se dalšího dne rozhodli plnit plány, které jsme si předchozího dne vykreslili, a sice
sháňkovat:
ta kola, páč je nutně potřebujeme dopravit do těch Helsinek
dále všeliké zařízení na ta kola, abychom tam mohli jet s nimi
a plnit:
ty závazky následujícího měsíce, aby se nám jelo nalehko a nemuseli zvládat ještě další úkony…
Našich 8 dní přípravných mělo se odvijeti podle zápisků rukou pořizovaných a mně při ruce nyní ležících takto:
ÚTERÝ
ROZHODNUTÍ (to už bylo)
STŘEDA
ODJEZD CHATA (to je dnes)
ČTVRTEK
(to bude zítra) — UPGRADE KOL, [rozuměj: ZLEPŠENÁ VERZE KOL]
ODJEZD VLAŠIM
PÁTEK
(to bude po zítřku) — PŘÍPRAVA ODJEZDU
SOBOTA
(po po zítřku) — SVATBA
NEDĚLE
DOJEZD (tak teď nevím)
PONDĚLÍ
POKLÁDÁNÍ LINA, VAŘENÍ
ÚTERÝ
BALENÍ
STŘEDA
ODCYKLENÍ
Šli jsme proto nejprve územím Vršovic k žižkovské Parukářce, páč tam mají pod kopcem Kliniku, kde se všechno zařídí. Je tam na to místo, Freeshop, kam může kdokoli cokoli přinést a kdokoli si cokoli vzít, a je tam bývalá cyklodílna, kde je mnoho ztroskotaných jízdních korábů, a to se hodí!
A pořidili jsme tam: dva futrály na spacák, zásobu pytlíkových brufenů, trojúhelníkovou kapsu na kolo a čtyři stříbrné nosiče, se kterými se musí naše budoucí bicykly popasovat. Tím jsme sháňkování uznali za úspěšné a každý jsme se rozešli po svých závazcích.
Když jsem se však odpoledne vrátila z jejich vyřizování, byl Džonson všecek změněn a pravil: „Musíme si vážně promluvit. Seděl jsem teď druhý den v mapách a myslim, že bychom si měli dát opravdovou racionální debatu nad tím, jestli je to reálný. Ten výlet.“
Pak mluvil a to mluvení sestávalo z myšlének na to, že to bude cesta vskutku dlouhá, že by se mohlo také stát, že chytneme nečas a co pak budeme dělat, že ta kola, pro která si za č t y ř i hodiny jedeme na chatu, jsou v buhnevíjakém stavu, a že na Erasmus potřebuje hodně věcí!
Jeho hlas přitom byl vážný a tvář byla vážná a byl všecek vážný, až mi z toho létal jeden koutek k boltci pravému a druhý k boltci levému. A moc jsem se tomu smála.
Honza všecek zprudérněl a pravil, že se mnou není žádná řeč, že se snaží uvažovat racionálně a že se nad tím musíme vážně zamyslet, protože by ho zajímalo, co budeme v půlce cesty — v lese — někde v Německu — dělat, až se nám ty kola rozpadnou.
Já jsem se tomu pořád smála. A Džon se nafoukl a odešel, že jsem ignorant, načež se zas vrátil, aby se mě otázal, jestli mu to jako zaplatím, až kvůli tomu našemu prvnímu blbýmu nápadu, někde uvízneme a budeme muset jet i s kolama vlakem a bude to ještě třikrát dražší, než kdyby tam a ještě zpátky třikrát letěl. Pročež mi bylo do bréče, ale rozhodla jsem se zachovat si tvář, načež se mi stejně v dalším momentě provalila hráz.
Honza pak hned, že teda máme jasno, jedeme na kolech do Finska!, protože už jsem rozhodnutá a potřebuju dobrodružství. A tedy se pojede do Finska na kolech! a tak vůbec toho hodně mluvil.
Což mně bylo líto, poněvadž jsem také měla pochyby, i když kvůli jinačejším věcem. Například: Co když se nám po cestě něco stane? Co kdyby nás někdo srazil: autem, náklaďákem, traktorem…, pistolí, nožem, jedem. Co kdybychom: zabloudili, onemocněli, nebo prostě n e m o h l i .
I pravila jsem, že “já teda do žádnýho Finska v žádným případě nepotřebuju”, že “už jsem tam byla, a tudíž je mi to fuk”.
A nejvíc nejhorší z těch obav byla myšlénka: Co když se probudí mé staré válečné zranění kolena, a to třeba hned po prvním dni jízdy, a už nebudu moct dál, co jet, ale rovnou chodit! A třeba navždy.
Navrhla jsem, že tedy můžeme být klidně doma!, a pak si tam může klidně letět, nebo můžeme teda zase stopovat…
“Nechci letět, ani stopovat,” na to Džon, “mám jen obavy a chtěl je se mnou sdílet”.
Řekla jsem, že přeci víme, že to není blízko, že když bude pršet, tak zmokneme a že co neuvezeme, můžeme poslat poštou. “Je to holt BuďAnebo. Buď to urvem nebo to neurvem.” Ostatně jako se vším. Načež jsem prozřela, že jsem tou debatou příšerně unavená a odebrala jsem se do vedlejší místnosti.Tam jsem slavila peřinový smutek a měla bréče, až jsem z toho vyčerpáním usla a probudila se až, když za mnou Džon přilehl a konečně mě objal.
O hodinu později jsme dostali zprávu. Ozval se kamarád, který viděl Džonovo volání na internetech: „Sháním k půlročnímu zapůjčení cyklo brašny.“ Že nám ty cyklo brašny půjčí!
O dvě hodiny později jsme vyrazili už i s těmi brašnami na autobus na chatu.
Večer tam ulehli a ráno měli v plánu vydat se za těmi koly až do sklepa.
A to bylo toho dne po včerejšku 26. 7. 2017