Podání vysvětlení 2.

Zviklané dobrodružství

esence59
esence59
Aug 28, 2017 · 4 min read

My, kteří jsme se včera rozhodli jet do Finska na kolech, jsme se dalšího dne rozhodli plnit plány, které jsme si předchozího dne vykreslili, a sice

sháňkovat:

ta kola, páč je nutně potřebujeme dopravit do těch Helsinek

dále všeliké zařízení na ta kola, abychom tam mohli jet s nimi

a plnit:

ty závazky následujícího měsíce, aby se nám jelo nalehko a nemuseli zvládat ještě další úkony…

Našich 8 dní přípravných mělo se odvijeti podle zápisků rukou pořizovaných a mně při ruce nyní ležících takto:

ÚTERÝ

ROZHODNUTÍ (to už bylo)

STŘEDA

ODJEZD CHATA (to je dnes)

ČTVRTEK

(to bude zítra) — UPGRADE KOL, [rozuměj: ZLEPŠENÁ VERZE KOL]

ODJEZD VLAŠIM

PÁTEK

(to bude po zítřku) — PŘÍPRAVA ODJEZDU

SOBOTA

(po po zítřku) — SVATBA

NEDĚLE

DOJEZD (tak teď nevím)

PONDĚLÍ

POKLÁDÁNÍ LINA, VAŘENÍ

ÚTERÝ

BALENÍ

STŘEDA

ODCYKLENÍ

Šli jsme proto nejprve územím Vršovic k žižkovské Parukářce, páč tam mají pod kopcem Kliniku, kde se všechno zařídí. Je tam na to místo, Freeshop, kam může kdokoli cokoli přinést a kdokoli si cokoli vzít, a je tam bývalá cyklodílna, kde je mnoho ztroskotaných jízdních korábů, a to se hodí!

A pořidili jsme tam: dva futrály na spacák, zásobu pytlíkových brufenů, trojúhelníkovou kapsu na kolo a čtyři stříbrné nosiče, se kterými se musí naše budoucí bicykly popasovat. Tím jsme sháňkování uznali za úspěšné a každý jsme se rozešli po svých závazcích.

Když jsem se však odpoledne vrátila z jejich vyřizování, byl Džonson všecek změněn a pravil: „Musíme si vážně promluvit. Seděl jsem teď druhý den v mapách a myslim, že bychom si měli dát opravdovou racionální debatu nad tím, jestli je to reálný. Ten výlet.“

Pak mluvil a to mluvení sestávalo z myšlének na to, že to bude cesta vskutku dlouhá, že by se mohlo také stát, že chytneme nečas a co pak budeme dělat, že ta kola, pro která si za č t y ř i hodiny jedeme na chatu, jsou v buhnevíjakém stavu, a že na Erasmus potřebuje hodně věcí!

Jeho hlas přitom byl vážný a tvář byla vážná a byl všecek vážný, až mi z toho létal jeden koutek k boltci pravému a druhý k boltci levému. A moc jsem se tomu smála.

Honza všecek zprudérněl a pravil, že se mnou není žádná řeč, že se snaží uvažovat racionálně a že se nad tím musíme vážně zamyslet, protože by ho zajímalo, co budeme v půlce cesty — v lese — někde v Německu — dělat, až se nám ty kola rozpadnou.

Já jsem se tomu pořád smála. A Džon se nafoukl a odešel, že jsem ignorant, načež se zas vrátil, aby se mě otázal, jestli mu to jako zaplatím, až kvůli tomu našemu prvnímu blbýmu nápadu, někde uvízneme a budeme muset jet i s kolama vlakem a bude to ještě třikrát dražší, než kdyby tam a ještě zpátky třikrát letěl. Pročež mi bylo do bréče, ale rozhodla jsem se zachovat si tvář, načež se mi stejně v dalším momentě provalila hráz.

Honza pak hned, že teda máme jasno, jedeme na kolech do Finska!, protože už jsem rozhodnutá a potřebuju dobrodružství. A tedy se pojede do Finska na kolech! a tak vůbec toho hodně mluvil.

Což mně bylo líto, poněvadž jsem také měla pochyby, i když kvůli jinačejším věcem. Například: Co když se nám po cestě něco stane? Co kdyby nás někdo srazil: autem, náklaďákem, traktorem…, pistolí, nožem, jedem. Co kdybychom: zabloudili, onemocněli, nebo prostě n e m o h l i .

I pravila jsem, že “já teda do žádnýho Finska v žádným případě nepotřebuju”, že “už jsem tam byla, a tudíž je mi to fuk”.

A nejvíc nejhorší z těch obav byla myšlénka: Co když se probudí mé staré válečné zranění kolena, a to třeba hned po prvním dni jízdy, a už nebudu moct dál, co jet, ale rovnou chodit! A třeba navždy.

Navrhla jsem, že tedy můžeme být klidně doma!, a pak si tam může klidně letět, nebo můžeme teda zase stopovat…

“Nechci letět, ani stopovat,” na to Džon, “mám jen obavy a chtěl je se mnou sdílet”.

Řekla jsem, že přeci víme, že to není blízko, že když bude pršet, tak zmokneme a že co neuvezeme, můžeme poslat poštou. “Je to holt BuďAnebo. Buď to urvem nebo to neurvem.” Ostatně jako se vším. Načež jsem prozřela, že jsem tou debatou příšerně unavená a odebrala jsem se do vedlejší místnosti.Tam jsem slavila peřinový smutek a měla bréče, až jsem z toho vyčerpáním usla a probudila se až, když za mnou Džon přilehl a konečně mě objal.

O hodinu později jsme dostali zprávu. Ozval se kamarád, který viděl Džonovo volání na internetech: „Sháním k půlročnímu zapůjčení cyklo brašny.“ Že nám ty cyklo brašny půjčí!

O dvě hodiny později jsme vyrazili už i s těmi brašnami na autobus na chatu.

Večer tam ulehli a ráno měli v plánu vydat se za těmi koly až do sklepa.

A to bylo toho dne po včerejšku 26. 7. 2017


)
Welcome to a place where words matter. On Medium, smart voices and original ideas take center stage - with no ads in sight. Watch
Follow all the topics you care about, and we’ll deliver the best stories for you to your homepage and inbox. Explore
Get unlimited access to the best stories on Medium — and support writers while you’re at it. Just $5/month. Upgrade