Opakující se vzory v designu

Čtete si tento článek na stolním počítači, nebo v telefonu? Jaký operační systém používáte? Nacházíte se na webu, nebo v aplikaci? Odpovědí na každou z uvedených otázek snižujeme množsví komponentů a ustálených zvyků, kterými se při návrhu produktu musí designér řídit. Znamená tedy, že se při zvyšující se přesnosti, snižuje úroveň žádané kreativity?

Novodobý proud návrhu digitálních služeb a množství frameworků, kterými se k němu dá přistupovat, vychází z tzv. metody problem solvingu. Pokud něco navrhujeme, v ideálním případě počítáme s tím, že současně vymýšlíme řešení nějakého problému. Typicky se může jednat o problém naprosto marginální, kupříkladu “sdílení fotky mezi přáteli”. Existuje nespočetné množství způsobů, které s řešením daného problému mohou pomoci. V tomto článku bych však chtěl upozornit na to, že podobná řešení už mnohdy existují ve formě tzv. předpřipravených (zvykových) patternů. Jako příklad můžeme brát “Sharing and Actions” komponentu, která je nativně součástí systému iOS.

Design systémy

Filipe, ty chceš dneska mluvit o design systémech? Ne, nechci.

Design systém je obšírné téma, mezi jehož hlavní benefity patří relativně snadně udržitelná tvorba architektury komponent (pro uživatele Sketche — symbolů), které se dají opětovně znovupoužít. A proto budeme Design systémy chápat pouze jako prostředky, nikoliv jako obecnou metodologii patternů. Alespoň pro tento článek.

Co je to tedy ten pattern?

Přesnou definici jsem nikde nenašel. Osobně si zmíněný vzor představuju jako řešení dílčího problémů, které však limituje lidskou kreativitu. Proč jí limituje? Protože je nadbytečná.

Vraťme se zpátky k příkladu sdílícího boxíku a rozeberme si jej.

Definice problému: Uživatel chce sdílet fotku.

Kdo je náš uživatel: Běžný človíček, co používá iOS.

Co splnění úkolu uživateli přinese: Dokončí akci, kterou si sám stanovil. Podle KANO analýzy můžeme tento problém nazvat jako “nutný požadavek zákazníka”. Jednoduše — pokud se mu nepodaří úkol splnit, nasere se.

Z rychlého rozebrání problému vychází, že uživatel koná akci s jasným cílem, kterého chce dosáhnout. Není zde prostor na vymýšlení dodatečných funkcí, které nejsou žádány.

Představte si, že po vytažení sdílecího meníčka, na vás vyskočí následující otázka: “Jaký obsah chcete sdílet (text, fotku, video)?”. Šlo by o krok vtíravý. O krok, který nechcete vidět. O takový krok, který vás zdržuje.

Stejná reakce by následovala, pokud by po okraji sdílecího meníčka prošla kočka. Pro dovršení akce sdílení byste si s ní museli pět minut hrát. Super featura, kočky mám rád, ale nechtěl bych si hrát s kočkou právě v momentu, když bych se právě chystal vysdílet dojemný status o vymírání velryb.

Dobře, teď jsi mluvil o nativní komponentě, ale co třeba weby?

I tam se systém zvyků a ustálených vzorů určitým způsobem projevuje. Zkuste si porovnat designy dnešních webů, s těmi, které letěly tak před deseti lety. V té době vůbec nebylo zvykem používat dlouhé “nudloidní” landing pages. V té době každý odkaz postranního menu směřoval výhradně na novou stránku.

A proč tomu tak bylo? Především kvůli technickým limitacím. Nebylo možné vytvořit web, který by měl podobný layout, jako dnešní “moderní” stránky. Lidé si poté na tento konvenční layout navykli. Stal se z něj určitý pattern, jehož fungování zákazníci dokázali předpovídat a postupem časů i vyžadovat.

Zkuste se do takové situace vcítit. Na každém webu je logo v levém horním rohu, navigace ve sloupci pod ním, prostřední část je vyhrazená na obsahovou sekci. V pravém dolním rohu pak naleznete oblíbené počítadlo návštěv. ✌️

Pokud takto vypadalo 70 % tehdejších webových stránek, tak se vám žádané informace hledaly snáze. Věděli jste totiž, v jakém šuplíčku jste je mohli čekat.

Jak říká Jakobovo UX pravidlo:

Uživatelé tráví nejvíce času na jiných webech. To znamená, že váš web budou používat stejným způsobem, jako ostatní weby, které znají.

A co na dnešních webech, pořád tu jsou patterny? Jako je tomu teď?

Nic se nezměnilo, pouze přizpůsobilo:

Layouty jsou jiné, ale patterny zůstávají — v jiné formě. Kolik prezentačních webíků má navigační panel uprostřed nahoře? Naštvalo vás, když jste v těchto místech navigaci očekávali, ale ona tam nebyla? Byl to pattern!

Kolik dnešních webů používá ve své horní “hero sekci” velkou fotku, na které je chytlavý catch line a pod ním CTA button, kterým sescrollujete dolů?

Kolik nudloidních webů přehazuje ilustrační obrázky napřeskáčku z pravé na levou stranu?

Kde byste hledali kontakty na sociální sítě? V patičce?

Znamená to, že stačí použít patterny a vaši uživatelé se na webu automaticky vyznají?

Určitě ne. Každý web má unikátní zaměření. Troufnu si tvrdit (a odpusťte přátelé grafici), že hlavní roli hraje obsah patternů, ne jejich forma.

K čemu je vám meníčko, které sice víte, kde hledat, ale jeho obsah je nic-neříkající?

K čemu je vám “správně umístěná fotka” melounu v sekci Dětské hračky.

Jakou roli hraje tlačítko s nápisem “scrolluj”, když jako uživatel předem nevíte, do jaké sekce vás zavede?

Závěr

Pokud si nechcete svého zákazníka znepřátelit během první návštěvy, zvažte použití zvykových patternů. Obecně se doporučuje vždy začít s hledáním, zdali už řešení neexistuje, a až pak se pouštět do nového designu. Nezapomínejte, že ne všechny vzory jsou univerzální. Při výběru vhodných vzorů je třeba vždy zvážit zpětnou vazbu vašeho zákazníka. V opačném případě můžete mylně spoléhat na něco, co Pepovi sice fungovalo, ale vám to fungovat nemusí.

Proto UXáci testují.