Od malička všichni hrajeme hazard

V průběhu života se neustále učíme nové věci. Od útlého věku začínáme poznávat svět. Jako malí jsme neuvěřitelně zvídaví, do všeho zapálení a schopní vstřebávat obrovské množství informací. Pokroky a zlepšení jsou vidět každý den. A co je hlavní — baví nás to.

Vstupem na základní školu se styl učení mění. Jsme usazeni do lavic a pan nebo paní učitelka nás začínají učit číst, psát a počítat. A v tuto chvíli začínáme hrát jednu z největších hazardních her v našem životě, která jen tak neskončí. Pro některé bude trvat 9 let, pro většinu 15 let a pro některé i více. Ptáte se jakýpak hazard? Vždyť v tomto věku jsme ještě děti, později pak teenageři?

Hazard — riskantní jednání, jehož výsledek z části nebo úplně závisí na náhodě.

Učitel/učitelka — člověk, který nás toho může hodně naučit, může pomáhat, může určovat náš směr a může nadchnout pro vzdělání a poznání. Je to ten, kdo nám může být vzorem. Možná jste se teď podivili, že jsem před každou vyjmenovanou možností použil slovo může. Je to jednoduché. Nejedná se totiž o pravidlo. Učitel dokáže také naši zvídavost zadupat do země, unudit nás nebo nám dokonce vzít touhu po vzdělávání.

V našem státě máme možnost si školu vybrat. Což funguje, ale jen do jisté míry. Jistě, dítě může se může přihlásit na jakoukoliv základní školu, nicméně děti z okolí mají při přijímání do spádové školy přednost. Takže se také může stát, že z kapacitních důvodů dítě není přijato. Netvrdím, že je to špatně, jen na to chci poukázat. V přijímání na střední školy už poloha bydliště nehraje roli. Tedy jen pro školu, pro rodiče je to často jeden ze stěžejních parametrů. Dojíždění, i když se nyní razantně pro studenty zlevnilo, může být znatelná finanční zátěž pro rodinu. O internátu nemluvě. Ale dobře, s vzdáleností školy se jen těžko dá něco udělat, nemůže mít každý svoji školu hned vedle domu. Pak jsou to přijímací řízení, tedy testy. Kdo je napíše lépe, má větší šanci na úspěch. Dává to perfektní smysl, nicméně dovolil bych si poukázat na jednu věc. Děti, které měli na základní škole například špatného učitele na matematiku, jsou značně znevýhodněni oproti dětem, které měli to štěstí a získali učitele, který je pro tento předmět nadchnul, postavil jim ho jako výzvu, kterou oni rádi budou překonávat. Výsledek přijímaček tedy nezávisí jen na schopnosti dítěte, ale značně i na kvalitě kantora, který tento předmět vyučoval. O tom ale více později.

Dobře, dejme tomu, že jsme na naši “vyvolenou” školu přijati. Zde je naše svobodná volba u konce. Je nám přidělen třídní učitel, v případě druhého stupně nebo střední školy jsou nám přiděleni i učitelé na jednotlivé předměty. Vybrat si jednoduše nemůžeme, ono to ani reálné není. Ale tato nemožnost zvolit si, případně při nespokojenosti změnit učitele, je často pro žáky nebo studenty frustrující. Vždyť učitel a jeho hodiny nám budou z našeho času ubírat nemalé množství. Učitel je často první vstupní branou do nového, námi ještě nepoznaného, světa. Bývá prvním, kdo nám ukáže zázraky přírody v biologii, fascinující pokusy a zákonitosti našeho světa ve fyzice, logiku v matematice nebo nás naučí správně, spisovně a poutavě psát. Jeho role je opravdu důležitá, skoro i nepostradatelná. Před chvílí jsem u předmětů jako matematika, biologie nebo fyzika použil slova jako fascinující nebo zázraky. To dnes od většiny studentů neuslyšíte. Kdy jste naposledy od nějakého žáka nebo studenta slyšeli: “Dneska to bylo ve škole super, naučil jsem se tohle a tamto a zítra budeme probírat toto, už se nemůžu dočkat.”? Častěji například uslyšíte: “Jéžiši, zítra zase píšeme z fyziky, musím se na to podívat, ale když mě to fakt nebaví… “ Proč tomu tak je? Proč jsme jako malí byli zvědaví a chtěli se pořád něco učit a když konečně dostaneme tu možnost, dokonce zdarma, tak tím opovrhujeme a nebaví nás to? Odpovědí může být právě učitel.

Dobře, uznávám, možná je hazard moc silné slovo. Pořád si ale trvám na tom, že to, jakého získáme učitele, ať už na základní, střední nebo později vysoké škole, hraje nezanedbatelnou roli. Ať chceme nebo ne, tak na náš vztah ke vzdělání, vědě a poznávání mají učitelé obrovský vliv. Mohou dokonce ovlivnit i náš výběr budoucího zaměstnání, ať už pozitivně, tedy vzbuzením zaujetí do jimi vyučovaného předmětu, nebo také negativně, zprotivením onoho předmětu tak, že už o něm nikdy nebudeme chtít slyšet. Pokud již máte školu za sebou, určitě najdete mnoho příkladů, kdy jste si některé předměty oblíbili kvůli učiteli, ale také mnoho příkladů, kdy vás předmět vyučovaný nudným nebo arogantním učitelem ve škole k smrti nudil a pokaždé, když o tomto oboru znovu slyšíte, hrůzou vám vyskakuje husí kůže. Každý to známe. Bereme to jako součást školy, ale zamysleli jste se někdy nad tím, jaké by to bylo, kdybychom si mohli při nespokojenosti změnit učitele? Kdyby všichni naši učitelé byli jako ten Pan Učitel, který nás vždycky dokázal vtáhnout i do toho nejtěžšího tématu a zažehnout v nás jiskru zvědavosti? Kam by se touto cestou naše vzdělání dostalo? Někteří možná namítnou, že je to sluníčková představa…

Nikdy jsem nezažil více frustrující pocit, než když jsem na předmět, na který jsem se na střední škole dva roky opravdu těšil, dostal učitele, fungujícího na principu předčítání PDF dokumentu z projektoru a opisování ho na tabuli. V tu chvíli zájem o předmět rychle opadl. Ztracený čas…

Dobře, ale opravdu se s tím nedá nic dělat?

Jak jsem již nastínil. O tom, jakého budeme mít učitele na jaký předmět, si na ani střední škole nerozhodujeme sami. A ono to ani bohužel dost dobře nejde. Kdyby tomu tak bylo, tak by hodiny těch nejlepší učitelů byli nacpané k prasknutí, což by ale výrazně snížilo jejich kvalitu. Dobře, tudy cesta nevede. Tak co vybírat do škol jen kvalitní učitele? Hezká to představa, ale vzhledem k nedostatku učitelů je to také dosti nereálné. A co takhle pravidelné školení učitelů, jak být dobrými kantory? Super nápad, ale pokud sami nebudou chtít, jsou to vyhozené peníze. Opravdu ale neexistuje nějaká cesta?

Jedním z řešení je zvýšit prestiž tohoto povolání. Práce učitele v dnešní době není nikterak prestižní a ani zvlášť dobře placená. Proč? Z jakého důvodu je takto důležitá práce opomíjená? Často si studenti “peďák” vybírají jako poslední záchrannou možnost, prostě když jim ta škola, kam chtěli, nevyjde. Je to chybějící prestiž? Peníze? Kvalita pedagogických škol? To je individuální. Samozřejmě jsou tu i tací, kteří tuto práci berou jako poslání a velké díky za ně, bez nich bychom už dnes byli v bahně až po pás. Dnes jsme v něm zatím jen po kolena. Ale i to je dost hluboko na to, aby už nebylo cesty zpět. Všichni známe pořekadlo “Kdo umí, ten umí, kdo neumí, učí”, ale napadlo vás někdy, jaký je to nesmysl? Něco umět a umět onu znalost předat někomu jinému je naprosto rozdílná schopnost. Učitel přeci nemusí být ta největší kapacita v oboru, který učí, stačí, když mu dostatečně rozumí. Hlavně by měl být velice dobrý herec. Ano, herec. Přednáší, mluví s žáky, musí je zaujmout a nadchnout. Učitelé si často stěžují, že žáci nedávají pozor. Ale kdyby se podívali z pohledu žáka, sami by stěží svoji přednášku přestáli. Nejen problematiku učitelů a školství rozebíral Jiří Sissak na Pražském Barcampu 2018:

Doporučuji shlédnout celou přednášku. Takhle zeširoka jste o digitální gramotnosti a její problematice ve školství ještě nikoho přednášet neslyšel. A také můžete vidět příklad zajímavé, důležité a současně zábavné přednášky. Takhle to má vypadat!

Motivace učitelů. Hlavním cílem učitele nemusí být ani tak žáka naučit věci, jako spíše zažehnout v něm jiskru zvědavosti a touhu dozvědět se více. Nicméně i učitel musí vidět ve svém povolání smysl, musí být odhodlán toto poselství naplňovat. Pokud tedy znáte někoho, kdo je učitelem, řekněte mu, že si jeho práce vážíte a hlavně proč. Věřím, že i špatný učitel, když uslyší, že si ho někdo váží pro to, co dělá (v tomto případě pro to, co by měl dělat, ale nedělá), bude mít větší motivaci se zlepšovat a třeba dokonce přehodnotí svůj přístup. A pokud už je to dobrý učitel, tak slova uznání mu jen více pomohou vytrvat v tom, co dělá. Je to tak jednoduché, a přitom tolik opomíjené.

Jako další se nabízí hodnocení učitelů. Žáci a studenti dostávají známky jako zpětnou vazbu za svoji snahu a práci, proč by to nemohlo fungovat také opačně? Vždyť učitel je tu pro studenty, ne naopak. Stejně jako jsou dneska podniky hodnoceny za svoji odvedenou práci, měl by i učitel být hodnocen za tu svou. Jeho zodpovědnost je obrovská, měl by tedy také dostat zpětnou vazbu. A kdo jiný by ji měl poskytnout než jeho zákazníci, tedy studenti. Existují weby, kde každý žák může ohodnotit učitele, ale řekněme si upřímně, vezmou si z toho ti dotyční učitelé něco?

Když vám v restauraci přinesou špatné jídlo, napíšete jim negativní recenzi. Když se vám v hotelu líbilo, dáte pět hvězdiček a v recenzi ho doporučíte dalším hostům. Proč byste tedy nemohli svého učitele, poskytujícího vám vzdělání, tedy velice důležitou službu, ohodnotit také?

Co si člověk neudělá sám, to nemá

Změnit školu je spousta práce na mnoho let. Tím samozřejmě nechci říct, že bychom to měli zabalit. To rozhodně ne. Spíš chci nyní poukázat i na další možnosti, jak, ať už sám v sobě, nebo ve svých dětech, sourozencích nebo kamarádech, probudit zájem o vzdělání, vědu a poznání.

Samozřejmě musíte začít u sebe. Nejde se snažit ostatní motivovat k poznávání a objevování světa, když nás to samotné nezajímá. Naštěstí to není tak složité. Máme totiž internet. Jedním z lidí, kteří dokážou změnit pohled na svět a znovu ve vás zažehnout dětskou touhu po vzdělání, objevování a poznávání je Mark Rober, bývalý inženýr z NASA, kde pracoval několik let na vozítku Curiosity. Doporučuji shlédnout jeho Ted talk, kde rozebírá, jak se nenásilně přimět k učení:

Rozhodně doporučuji podívat se i na jeho Youtube kanál, kde realizuje spoustu zajímavých a zároveň zábavných vědecký pokusů nebo inženýrských projektů.
https://www.youtube.com/user/onemeeeliondollars

Touhu už máme, ale co teď s ní? Naštěstí je na internetu dostupných spoustu vzdělávacích kurzů, videí, přednášek a článků. Některé jsou zdarma, jiné placené. Vybere si prostě každý.

Kurzy zdarma

Placené kurzy

https://www.udemy.com/

Pořady, Youtube kanály atd, které poukazují na zajímavá témata nebo rozhovory se zajímavými lidmi

A toto je jen opravdu nepatrné množství vzdělávacího obsahu, který můžeme na internetu nalézt, stačí jen hledat 😉

Nezbytnou součástí je také pomáhat ostatním na této cestě. Když se vás někdo zeptá “Proč?”, neodpovídejte hned “Protože to tak je.” nebo “Nevím.” Věnujte tomu člověku pár minut a pokuste se mu tu věc vysvětlit. No a pokud nevíte ani vy, zkuste společně s daným člověkem nalézt řešení, třeba na internetu. Často se dozvíte spoustu zajímavostí, na které byste jinak nenarazili. Můžete i nenuceně v konverzaci zmiňovat určité pozoruhodnosti světa. Třeba když někdo řekne: “Podívej, to je ale krásná barva té růže”, tak můžete říci: “Nádherná, a víš vlastně, proč má ta růže takovou barvu?”. A pak můžete poutavým způsobem vysvětlit, jak to, že vlastně cokoliv kolem nás má určitou barvu. A pokud budete alespoň trochu dobrý řečník, určitě to vaše okolí zaujme.

Jedním z nejlepších, kdo kdy dokázal lidi zaujmout pro vědu a vysvětlit ji, byl Richard Feynman. Doporučuji knihu o příhodách z jeho života. Je to opravdu pozoruhodný člověk a jeho nadšení do všeho okolo něj mě nepřestává fascinovat:

Závěrem

V tomto článku jsem se pokusil nastínit problematiku přidělování učitelů a to, že jakého máme učitele na ten který předmět, z velké části formuje náš zájem o vědu, techniku a obecně cokoliv, co se ve světě děje. Také jsem chtěl poukázat na fakt, že pro vzdělávání a motivaci k poznávání světa nemusíme chodit jen do školy, ale díky internetu máme všechny možnosti před sebou a často i úplně zdarma. Stačí mít jen touhu poznávat a dál už vám nic nestojí v cestě.

Děkuji za dočtení článku až sem. Pokud se Vám článek líbil, dejte 👏👏, můžete napsat komentář co Vás zaujalo, případně Vám pomohlo. A pokud s čímkoliv nesouhlasíte, máte odlišný názor nebo chcete doplnit něco, co v článku chybí, rozhodně napište také dolů do komentářů. Opravdu rád si vaše názory vyslechnu a budu o nich s vámi diskutovat.