Zavřený v lese

Jirka Halousek
Aug 6 · 7 min read
Západ slunce

Nedávno jsem si dal takovou výzvu, která se zdála, že bude hodně za hranicí mého komfortu. Rád se s vámi podělím o můj zážitek, jaké to je, strávit čas jen sám se sebou. Bez žádné jiné osoby, bez mluvení, bez mobilu, bez knížky, bez jídla. Jen vy a příroda. Celých dlouhých 48 hodin.

Na jaře jsem potkal kamaráda, který mi vyprávěl o svém meditačním zážitku z Barmy. Natolik mě to fascinovalo, že jsem mu říkal, že bych to chtěl taky někdy zažít. Navrhl mi, že můžeme vyzkoušet něco jednoduššího a dostupnějšího, a to je jít na pár dní jen do lesa, kde budeme každý sám za sebe, pár set metrů od sebe. Prý je to na začátek přirozenější, než se třeba zavřít do tmy. Tak jsme to nechali otevřené, že se domluvíme, až budou letní prázdniny. Když jsme se pak domluvili už na konkrétní letní víkend, přišla nervozita a první obavy.

Obava číslo 1 — Nesežere mě něco v lese, když tam budu úplně sám? Nedávno někde řádil medvěd. A taky jsem slyšel, že se vrací vlci. A co divoká prasata? Prý jsou agresivní. Přeci jen se moje návštěvy lesa zatím odehrávaly jen ve dne. Ale noc? Nebo dokonce dvě noci? Můj závěr byl, že si rozhodně musím vzít nůž. A stan. Třeba mě zvířata nenajdou :)

Obava číslo 2 — Jak vydržím dva dny bez jídla? Jsem zvyklý jíst několikrát denně a nikdy jsem cíleně půst nedržel. To přeci nemůžu vydržet bez jídla tak dlouho, jenom o vodě. Můj závěr byl, že si nabalím manu, flapjacky a raw tyčinky a když bude nejhůř, tak si to prostě udělám jednodušší.

Jdeme na to

Týden před akcí jsem ještě musel vyrazit nakupovat, protože, jako městský typ člověka, jsem samozřejmě zrovna neměl po ruce stan, že. Vlítl jsem do obchodu, vybral malý stan, k tomu spacák, nafukovací podložku, polštář, celtu, provazy, poncho, čelovku a na to všechno ještě jednu krosnu. A samozřejmě nůž. Myslím, že v obchodě měli ze mě radost. A já věřím, že to použiji ještě někdy jindy, jinak to byl docela drahý zážitek.

Nabalil jsem 8 litrů vody (hlad je přeci převlečená žízeň a navíc tropický vedra), nasadil na záda mega těžkou krosnu a vyrazil s kamarádem směrem do jižních Čech, asi 20km od Českého Krumluva. Šli jsme cíleně na místo, které jsme měli dopředu domluvené a kde budeme dostatečně daleko od lidí, aby nás nikdo nerušil.

Našel jsem si místo, které mě oslovilo a tiše jsem ho poprosil, jestli mě přijme. Nic neříkalo, strom na mě nespadl, takže mlčení znamená souhlas. Úspěšně jsem si postavil stan a protože zbývalo ještě několik hodin do západu slunce, šel jsem si sednout na blízké místo, které jsem si určil jako svoji meditační základnu. Bylo to malý plácek na skále, porostlý mechem, obklopený kameny a pode mnou šuměla Vltava. Seděl jsem na kraji borovicového lesa, který nádherně voněl a v dálce byla vidět louka a lesy. Ptáci zpívali, všude byl neuvěřitelný klid a slunce prosvítalo skrz koruny stromů. Prostě nádhera, která se těžko vyjadřuje slovy.

Meditační místečko

Tady čas plyne pomaleji

První, na co narazíte je, že máte mraky času. Sedíte a pozorujete. A nemáte nic na práci. Odpočíváte. Čas plyne, ale slunce se na obloze nehýbe. Už uplynula hodina? Asi ne, ale je to věčnost. Přichází myšlenky. Napadne vás, že byste si mohli zkrátit čekání tím, že něco budete dělat. Vyčistit les od šišek? Srovnat jehličí podle velikosti? Vyřezat lodičku? Nebo rovnou celou flotilu? Jsme zvyklí valit a pořád něco dělat. Být v kontaktu, komunikovat. Posílat maily, vyřizovat hovory. Výkon a výsledky. Time management. Jedem.

No tady v lese ne. Nic. Čekáte. Nic se neděje. Když ráno vstanete s východem slunce, tak než slunce zapadne na západě, máte pocit, že to trvá celou věčnost. Ale vy nikam nemusíte spěchat, protože se nic nestane a nic vás nečeká. Pokud budete mít tendenci utíkat k nějaké aktivitě, zkuste ji pozorovat. Čím to, že nevydržíte sami se svojí identitou a potřebujete pořád něco dělat? Neutíkáte od něčeho? Kde se to vlastně bere? A je to pro vás užitečné? Dává to smysl? Tady v lese je přesně ten čas si to odžít a poddat se tomu. A dostat se sám k sobě. Dovnitř. Tady nemáte žádné role, žádné sociální masky, před nikým si na nic nemusíte hrát. Jen vy a vaše identita. Myslím si, že toto může být ta nejtěžší část pro mnoho lidí… Já se na to paradoxně těšil.

Pustil jsem se do meditací, jejichž techniku jsem si načetl dopředu při cestě vlakem. Postupně jsem zkoušel několik jejích forem a vzhledem k tomu, že máte spoustu času, můžete experimentovat s každou z nich do aleluja.

Tak třeba tuhle — zavřete oči, soustředíte se na dech a při každém nádechu nadechujete radost a vydechujete starosti. Nadechujete štěstí a vydechujete frustraci. Nadechujete lásku a vydechujete zlobu. Nadechujete energii a vydechujete všechno špatné, co ve vás je. Tím si čistíte tělo i myšlenky. Pomalý nádech, zadržet dech a ještě pomalejší výdech, zadržet dech. A pořád dokola. Pozornost směřuje jen na dech .Když přijdou myšlenky, je to OK. Necháte je volně plynout. A nebojte, oni budou chodit a neustále vás vyrušovat. Je fakt těžké “na nic nemyslet”, ale když dostatečně dlouho vydržíte a budete to opakovat, poznáte neskutečně uvolňující a uklidňující pocit.

Nebo jiná technika — soustředíte se na dech a vnímáte ho, jak putuje nosními dírkami, krkem až do plic a vaše pozornost s ním. Představte si, že surfujete na svém dechu. Jste uvnitř těla. Zadržíte dech. Pomalu vydechujete a sledujete cestu vzduchu směrem z plic ven. A vy s ním, dokud se vaše pozornost nedostane ven a vy se vidíte “zvenku”, jako byste se viděli očima někoho jiného, jak tam sedíte. Když to opakujete dostatečně dlouho, všimnete si, že mezi dechy je pauza. Zkuste se na ni soustředit. Je to fakt hustý.

Když toto dechové cvičení provádíte dostatečně dlouho, nekonec vás ani ty myšlenky nebudou moc trápit. Prostě si přijdou a zase odejdou a vás to nechá klidným. Jste nezaujatým pozorovatelem, který má nekonečně času. Nemusíte se o nic snažit, není to třeba.

Když po takové meditaci otevřete oči, zažijete neskutečný pocit. Máte pocit, že vnímáte svět kolem sebe jinak. Tak nějak přítoměji, detailněji. V jiných barvách, zvucích i vůních. Mnohem intenzivněji. Cítíte přítomnost. Tady a teď. Netrápí vás minulost, ani budoucnost. Najednou vidíte hmyz, který nikam nespěchá. Příroda nikam nespěchá. Jen tam je. Postupně splýváte s přírodou a ta vás pomalu přijímá mezi sebe, stáváte se její součástí.

Jednou mi na prst sedla moucha (masařka), a místo, abych ji odehnal, tak jsem ji pozoroval. Asi čtvrt hodiny. Začnete si všímat nejmenších detailů, jejího tvaru, sosáčku, očí, kříděl a chlupatého zadečku :). Najednou to není obtížný hmyz. Žasnete nad její dokonalostí, jak jí příroda vytvořila. Všimli jste si někdy tvaru křídel a aerodynamičnosti jejího těla? Začnete porozovat stromy. Jak je každý jiný a žádný z nich není dokonalý. Jsou křivé, mají polámané větvě. A přitom jsou tak nádherné a ani nemusí být perfektní.

Můj příbytek

Co mi to dalo?

Jsem hrdý na to, že jsem se hecnul a zase jsem o kousek překonal svoji zónu komfortu. Obava z toho, jak přežiju noc v “divočině” se stala planou. Sice jsem první večer znejistěl při každém zašustění listů a trochu mě vyděsil srnec, který ke mě přiskočil, ale bylo vidět, že se mě bojí víc než já jeho. Od druhého dne jsem se cítil mnohem víc sladěn s přírodou, zvyknul jsem si na všechny možné zvuky a druhá noc tak byla úplně pohodová. Stával jsem se součástí přírody. Příroda mě vzala mezi sebe a byl jsem za to vděčný.

Moje druhá obava, jak zvládnu dva dny bez jídla, se ve finále ukázala taky jako bezpředmětná. V neděli v poledne jsem stále ještě neměl hlad a za celou dobu jsem nezažil pocit hladu, ani nutkání sníst všechny své železné zásoby. Nedokážu si to vysvětlit, jaktože moje tělo, které je zvyknuté jíst hodně často najednou nemělo vůbec potřebu jíst. Asi tím, že jsem se prakticky moc nehýbal, tak nemělo velké výdaje. Vody jsem nakonec taky nevypil moc, asi jen tři velký PETky.

A být sám se sebou? Bavilo mě to a užíval jsem si to. Trénoval jsem svoji pozornost a vnímavost. Můžu říct, že jsem zažil zatím nejvíc času se svým JÁ osamotě v životě.

Přestože jsem byl otevřen všemu, co mělo přijít, tak nic zásadního, život-měnícího, nepřišlo. Uvědomil jsem si, že to, jak se mi daří žít život v harmonii (o tom zase třeba příště), to, kým jsem, co jsem zažil, kým jsem obkopen, co dělám a proč to dělám… nic bych na tom neměnil. Zažíval jsem opakovaně pocit vděčnosti a pokory. Kdybych měl posledního půl roku života, nic bych na tom neměnil. Přisuzuji to tomu, že již 5 let mám osobního kouče a za tu dobu jsem si mnoha otázkami prošel a myslím, že jsem si našel na ně fungující odpovědi.

Co jsem ale zažil velmi intenzivně, bylo sladění s přírodou. Je to tak krásný a uklidňující pocit, který cítíte uvnitř sebe. Splynutí. Žasnete nad tím, jaká je to nádhera a vychutnáváte si tu energii, která je kolem vás. Když jsem hledal slovo, které by to vyjádřilo, napadlo mě jen jedno — blaženost.

Přestože se 48 hodin může zdát jako ukrutně dlouhá doba, ve finále to zase tak dlouhé nebylo a klidně bych si to prodloužil. Vím, že se zase vrátím a příště chci zkusit 3 nebo 4 dny.

Jirka Halousek

Written by

IReSoft | Vedu ty, co vedou

Welcome to a place where words matter. On Medium, smart voices and original ideas take center stage - with no ads in sight. Watch
Follow all the topics you care about, and we’ll deliver the best stories for you to your homepage and inbox. Explore
Get unlimited access to the best stories on Medium — and support writers while you’re at it. Just $5/month. Upgrade